Redakce InformNapalmu nabízí překlad třetí části článku z pera Mariuse Laurinavičiuse, vrchního analytika z Ústavu pro politické analýzy ve Vilniusu. Tento článek poprvé vyšel na litevském portálu LRT a později převzat litevskou redakcí webových stránek InformNapalm. Překlad z litevštiny do ruštiny zpracovali litevští partneři mezinárodní komunity InformNapalm, Centrum občanského odporu Res Publica.

Kdybych zkrátka a dobře řekl, že to, čemu dnes říkáme Putinovo Rusko, nevytvořil sám dnešní ruský vládce, ale Jurij Andropov, někdejší šéf sovětské KGB, který zemřel v roce 1984, mnoho čtenářů by si patrně myslelo, že jsem se zbláznil.

Mám však v úmyslu to nejen prohlásit, ale také jasně ukázat a podložit fakty, svědeckými výpověďmi a dalšími údaji, že přinejmenším podstatu Putinova režimu bychom měli hledat v dobách vládnutí Andropova, který symbolizoval ty nejkrvavější zločiny KGB.

Režim pochopitelně spoluvytvářelo mnoho nejrůznějších subjektů včetně Putina. Přesto právě Andropova, který také bývá nazýván např. katem maďarské revoluce, lze oprávněně považovat za člověka, který položil základy putinovského režimu.

Tento článek je třetí v rámci nového cyklu, který zahájila LRT.lt a jehož cílem je rozptýlit stíny, které stále obklopují putinovský režim představující pro Litvu obrovskou hrozbu, nebo dokonce mýty o něm a jeho podstatě.

V článku prvním jsem prokázal fakty, výsledky studií a svědeckými výpověďmi, proč není správné předpokládat, že režim vytvořil sám Putin. A proč bychom měli chápat, že „autorské právo“ na tento režim patří mnohem mocnějšímu systému než je sama dnešní hlava ruského státu, a sice systému KGB/FSB, který v Rusku právě definitivně znovunastolil svou moc. I když na tomto procesu návratu KGB/FSB nebylo nic náhodného, samotného Putina můžeme považovat za postavu náhodnou, protože jeho místo mohl zaujmout i někdo jiný od KGB.

V článku druhém jsem odkryl další stránku Putinova životopisu, která se dosud nezkoumala, a sice jeho osobní vazby na mezinárodní teroristickou síť. V tomto článku jsem také ukázal, že Putin byl předem připraven nejen na kterýkoli scénář, ale také na zásadní změny v SSSR. Je možné, že se podílel na programu Luč (Paprsek), který představoval přípravu na možné zhroucení východoněmeckého komunistického systému. A to nikoli v postavení „šedého, málo aktivního důstojníka KGB“, ale řídicího agenta od úřadu S v rámci KGB, který měl na starosti nelegální rozvědku.

Proto bude možná velmi symbolické zahájit tento třetí článek tím, jak hodnotil Putina jeho bývalý skutečný nadřízený, náčelník úřadu S, pověstné „nelegální rozvědky“ SSSR, Jurij Drozdov.

Vladimir Putin / Foto AP

„Putin není žádná záhada. Je to ten nejpochopitelnější ruský vůdce od dob Andropova. Putin je druhá verze Andropova“ – tímto citátem začíná neméně výmluvná Drozdovova kniha „Jurij Andropov a Vladimir Putin. Na cestě k obrodě“.

Podle samotného Drozdova však autorem tohoto citátu není on, ale americké Centrum Globální zpravodajské aktuality (Global Intelligence Update, s možným odkazem na informační bulletin zpracovaný americkou organizací Stratfor se stejným názvem).

Nenašel jsem žádné potvrzení, že by Stratfor něco takového někdy napsal. Na tom však nezáleží, mnohem významnější je, že právě tuto větu zvolil J. Drozdov jako motto pro svou knihu.

Tato kniha, která vyšla v roce 2002, byla hodnocena různě. Někteří tvrdí, že Drozdov a jeho spoluautor prostě hledali pro sebe odpověď na otázku, zda bude Putin „pokračovatelem Andropova“. Tato kniha potvrdila, že jde o další způsob, jak vytvořit mýtus, že je Putin „právě takový, jaký je“.

Z historického hlediska to však mnohem více vypadá, že Drozdov prostě využil svých znalostí, aby předpověděl budoucnost Ruska.

Nemusíme se však spoléhat pouze na Drozdova. Stačí se třeba podívat na samotného Putina, který se netají tím, že se považuje za Andropovova žáka a možná dokonce i pokračovatele. Můžeme dokonce připomenout, jak Putin ještě předtím, než se stal prezidentem, ba dokonce dříve, než byl prohlášen za Jelcinova nástupce, zahájil důslednou a mimořádně aktivní obnovu Andropovova kultu.

V červnu 1999 při příležitosti 85. výročí Andropovova narození Putin nejenže slavnostně položil květiny k Andropovovu hrobu, ale také prezentoval životopisnou knihu z pera Roje Medvěděva o Andropovovi na ústředí FSB, jíž tehdy šéfoval.

20. prosince téhož roku Putin opětovně odhalil pamětní desku Andropovovi na budově KGB. Tato deska byla tajně odstraněna přes noc v srpnu 1991, kdy byla po převratu polita barvou, i sami příslušníci KGB měli strach, že tuto desku prostě strhnou lidé toužící po svobodě a požadující změny.

Tato deska byla mimochodem obnovena v roce 1999 den poté, co Putin vyřkl dnes pozapomenutou větu při příležitosti oslav dne Služby bezpečnosti Ruska: „Skupina příslušníků FSB, kterou jsme řídili pod zástěrkou působení ve vládě, své úkoly v úvodní fázi zvládá“.

Nicméně ani v tu chvíli nikdo netušil, že se „druhá varianta Andropova“ dostává v Rusku k moci.

Přesto byl kult Andropova vytvářen všemi možnými prostředky: vznikaly knihy, točily se filmy, udělovaly se Andropovovy ceny a stipendia, nakonec v roce 2004, k 90. výročí Andropovova narození a 20. výročí úmrtí, byl v Rusku vztyčen třímetrový pomník Jurije Andropova. I když to nebylo v Moskvě, ale v karelské metropoli Petrozavodsku, kde Andropov působil jako první tajemník komunistické mládeže před Druhou světovou válkou.

Badatelka Julie Fedorová ve své knize „Rusko a kult státní bezpečnosti: čekistická tradice od Lenina k Putinovi“ (Russia and the Cult of State Security: The Chekist Tradition From Lenin to Putin) dokonce uvádí tuto citaci z už zmíněného časopisu FSB Lubjanka: „Mnoho Andropovových nápadů upadlo po roce 1991 v zapomnění kvůli tehdejším politickým poměrům, nyní je však pravý čas, abychom se k těmto nápadům vrátili“.

Opravdu se však Putin k Andropovovým nápadům vrátil? Uvedu jen několik málo příkladů.

Arkadij Volskij, jeden z Andropovových blízkých spolupracovníků, neustále zdůrazňoval, že správní reforma Ruska, kterou provedl Putin v roce 2003, byla „přejatým“ nápadem od Andropova.

Vladimir Putin / Foto AP

Putin stejně jako Andropov zahájil své prezidentství tím, že se dostal k moci v důsledku předpokládaného potírání korupce, neboli přesněji řečeno mocenských čistek. Jen s tím, že v Putinově případě byli oběťmi těchto čistek tzv. oligarchové, kteří byli tehdy pokládáni za skutečnou moc v Rusku.

Dnes vidíme, v jaké míře byl a je Putinův boj proti korupci skutečný a v jaké míře jde jen o formu boje o moc. Stejným způsobem mluví nezávislí výzkumníci Andropovovy doby o bývalém šéfovi KGB. Dokonce i termín „selektivní spravedlnost“ se používá shodně.

Totální sledování a sběr tzv. kompromitujícího materiálu lze uplatnit nejen vůči prostým lidem, ale také zástupcům moci, což je z Putinovy strany také úspěšná realizace Andropovova konceptu. Tento princip se mimochodem dočkal uplatnění ještě před Putinovým oficiálním dosazením, třeba ještě v době, kdy šéfoval FSB, kdy tuto myšlenku použil tak, že zkompromitoval a takto sesadil tehdejšího nejvyššího prokurátora J. Skuratova, čímž si získal důvěru Jelcinovy rodiny.

Dokonce i ve sféře zahraničí politiky má Andropov podobnost s Putinem. Třeba, i když jde o zcela odlišné okolnosti, pokládal Andropov vztahy s Čínou za protiváhu NATO a Západu celkově.

Mimochodem dokonce i zřícení malajsijského dopravního letadla nad Ukrajinou v roce 2014, kdy Rusko navzdory zjevným důkazům svou vinu stále popírá, bývá často, i když patrně ne zcela přiměřeně, srovnáváno s neštěstím jihokorejského dopravního letadla v roce 1983 za Andropova.

Nejdůležitější však je, že tzv. přestavba Michaila Gorbačova, která znamenala přímý začátek Putinova režimu, nebyla ničím jiným než naplněním plánu J. Andropova, jak zreformovat Sovětský svaz.

Přinejmenším většina litevské společnosti má stále za to, že „přestavbu“ zahájil Gorbačov s tím, že šlo o projekt tohoto předstíraného demokrata a reformátora, který později ušpinil své ruce krví nevinných civilistů v Baku, Tbilisi a Vilniusu.

Minimálně v Rusku však už dávno není žádným tajemstvím, že Gorbačov byl vždy Andropovovým chráněncem. Právě Jurij Andropov ho v roce 1978 „ustanovil“ tajemníkem ÚV KSSS a později se Gorbačov díky jeho snahám také stal členem Politbyra. Někteří tvrdí, že si Andropov výslovně přál, aby ho Gorbačov nahradil, žádné nezvratné důkazy však nemáme, jen ty náhodné, které jsou dodnes předmětem mnoha sporů.

Michail Gorbačov / Foto AP

Někteří vědci tvrdí, že se sám Gorbačov, „reformátor a demokrat“, mohl dvakrát stát součástí systému KGB. V roce 1966 mohl být jmenován ředitelem KGB pro Stavropolský kraj, tehdejší šéf KGB Vladimir Semičastnyj však byl proti. Pak Andropov zvažoval, že by se Gorbačov mohl ucházet o křeslo jednoho z jeho náměstků u KGB už v roce 1969, jeho kandidaturu však neschválilo Politbyro Komunistické strany nebo dokonce tehdejší hlava SSSR Leonid Brežněv.

Každopádně když Gorbačov v roce 1985 stanul v čele SSSR, další Andropovův protežé Nikolaj Ryžkov se krátce nato stal předsedou Rady ministrů a organizátorem „přestavby“ (až do roku 1991). Právě Gorbačovovi a Ryžkovovi Andropov už v roce 1983 dal pokyn zpracovat plán hospodářských reforem. A Ryžkov se ani netajil tím, že Gorbačovovy reformy byly zahájeny právě v rámci naplnění tohoto plánu.

Za Andropovových časů se zrodily známé myšlenky Gorbačovovy „hospodářské samostatnosti“, spolupráce a společných podniků se západními státy. Co je však ještě podstatnější, právě tehdy se objevily skupiny mladých reformátorů, kteří údajně v důsledku revolučních změn v Sovětském svazu v podstatě uzurpovali hospodářskou moc v Rusku v době, kdy prezidentem už byl Jelcin.

V prvním článku tohoto cyklu jsem zmínil, že tito „mladí reformátoři“, a sice jejich lídři Anatolij Čubajs a Jegor Gajdar, kteří sehráli skutečně významnou roli v budování údajně demokratického Ruska a dalo by se říct, že zachránili Putina, měli v době „perestrojky“ dokonce svého kurátora od KGB, plukovníka Sergeje Kuguševa.

Co je ještě významnější, Jegor Gajdar, jehož otec byl důstojníkem KGB (oficiálně redaktorem listu Pravda), v knize „Dny porážek a vítězství“ sám přiznává, že byl členem jedné ze skupin pro hospodářské reformy, které dal dohromady Ryžkov na Andropovův pokyn. A že všichni ostatní tehdejší „mladí reformátoři“ vznikli jen proto, že to bylo zapotřebí k realizaci Andropovova reformního plánu.

Dokonce i Alexej Uljukajev, bývalý ministr hospodářství za Putinova režimu, jehož nechal uvěznit Igor Sečin v roce 2016, ještě jako člen vlády veřejně přiznával, že Andropovův reformní plán nejenže existoval, ale že na činnost „mladých reformátorů“ včetně jeho samotného dohlížela tehdejší hlava SSSR a bývalý šéf KGB.

A mimochodem dokonce i za Gorbačova tito „mladí reformátoři“ mysleli na demokracii ze všeho nejméně. I když oni sami to vykládají různě, tuto lež veřejně odhalil bývalý Putinův poradce a dnešní opozičník Andrej Illarionov. Tento tvrdí, že semináře „mladých reformátorů“, jichž se sám zúčastnil, přechod k demokracii jako takové vůbec neřešily a o těchto tématech se v rámci skupiny nedebatovalo.

Vladimir Putin / Foto AP

Illarionov naopak dokonce cituje jeden článek z roku 1990 s výmluvným titulkem „Přísný kurz“, který uvádí velmi protidemokratická prohlášení jménem tehdejší leningradské skupiny „mladých reformátorů“. Třeba „kontrola všech celostátních médií“, která byla podle nich pro hospodářské reformy nutná.

Na druhou stranu Ryžkov a někteří další Gorbačovovi spolureformátoři později tvrdili, že ho podporovali jen zhruba do roku 1987, kdy se údajně od Andropovova kurzu odchýlil.

Není však jasné, kdo se od tohoto kurzu skutečně odchýlil, zda to byl Gorbačov, nebo Ryžkov a spol. Neexistuje totiž žádný jednoznačný dokument, který by umožňoval jasně vyjádřit, jak měl vypadat plán reforem SSSR, který zamýšlel Jurij Andropov.

Často se říká, že to mělo velice připomínat dnešní čínský model: diktatura se zčásti tržním hospodářstvím. Liší se Putinovo Rusko od tohoto „čínského modelu“? I kdyby dokonce v Andropovově plánu došlo k mírným změnám, může to být skutečným důvodem, abychom nepokládali Andropova za kmotra Putinova Ruska, známe-li všechny ostatní okolnosti?

Mimochodem jedním z nejreálnějších kandidátů na Jelcinova nástupce, jak jsem už zmínil v prvním článku tohoto cyklu, byl Jevgenij Primakov. Tento nejenže patřil mezi Andropovovy nejbližší přátele, ale také byl naplňovatelem Gorbačovových reforem, jak říká sám Michail Gorbačov.

Druhý velmi blízký Andropovův pomocník Georgij Šachnazarov také zůstal Gorbačovovi zcela věrný. V tomto týmu působil větší počet členů někdejšího týmu Jurije Andropova.

Alexandr Koržakov, bývalý důstojník Andropovovy osobní ochranky, se stal šéfem bezpečnostní služby u Jelcina a následně jedním z nejvlivnějších činitelů KGB v Jelcinově demokratickém Rusku.

Nejdůležitější však je, že právě v závěru Gorbačovových reforem, k nimž ho inspiroval Andropov, byl ještě před rozpadem SSSR schválen konkrétní plán, který vypracovala KGB a jenž se stal přímým základem pro vytvoření putinovského Ruska. A blízcí přátelé Jurije Andropova od samotné KGB k vypracování a naplnění tohoto plánu výrazným způsobem přispěli.

K tomu však příště.

Čtěte také další články z tohoto cyklu:

• 20 let Putina: dlouhé bloudění ve stínu. Díl 1.
• 20 let Putina: stopa mezinárodního terorismu vede z Drážďan. Díl 2.

Překlad z litevštiny do ruštiny zpracovali litevští partneři komunity InformNapalm, Centrum občanského odporu Res Publica

Překlad z ruštiny: Svatoslav Ščyhol