Roman Burko, zakladatel mezinárodní dobrovolnické zpravodajské komunity InformNapalm.

Předmluva

Nápad na tento článek se zjevil jako jakési náhlé osvícení při poslechu jednoho z nedávných rozhovorů britského novináře a spisovatele Petera Pomerantseva pro Ukraїner Q.

V nikoli menší míře mě však k tomuto článku inspirovaly osobní příběhy tří lidí, které jsem během posledních 12 let poznal. Všichni tři se stali aktivními dobrovolníky pracujícími pro mezinárodní komunitu InformNapalm a pomohli shromáždit spoustu důležitých zpravodajských dat o ruských vojenských objektech a válečných zločincích.

Spojuje je jedno významné specifikům: všichni mají ukrajinské kořeny, vyrůstali však v Rusku a mají ruské občanství. Někdo měl jednoho z rodičů Ukrajince, jiní některého z prarodičů. Jsou to lidé odlišného věku, povolání a životních zkušeností, v jednom jsou si však podobní, a tím je silná vnitřní touha bojovat za spravedlnost.

K naplnění této touhy pak nezvolili cestu symbolických osamělých protestů, ale kladení odporu systému zevnitř: průzkum a pomoc Ukrajiny v hlubokém nepřátelském zázemí, v prostředí protkaném ruskou propagandou a imperiálním smýšlením.

Právě tyto příběhy mě z velké části přiměly k zamýšlení, že válka mezi Ukrajinou a Ruskem není jen válkou o území nebo geopolitický vliv. Je to také bitva o lidi, o identitu, o právo člověka rozhodovat, kým ve skutečnosti je, mimo imperiální sugesci.

Za důležitá doplnění pro tento článek bych také rád poděkoval Maksymu Majorovovi z Centra pro výzkum bezpečnostního prostředí Prometheus. Symbolické je, že přesně ve chvíli, kdy jsem ho kontaktoval a požádal o přečtení konceptu tohoto textu, také poslouchal rozhovor v podcastu Petera Pomerantseva.

V jistém slova smyslu se tak tento článek stal výsledkem synchronizace myšlenek, zkušeností a pozorování lidí, kteří sice odlišným, ale velmi blízkým způsobem viděli, jak funguje ruské imperiální paradigma a jak se začíná postupně bortit.

Jak může Ukrajina zbořit ruské imperiální paradigma a přetáhnout její lidské kapacity na svou stranu

Ve svém rozhovoru Peter Pomerantsev mluvil o kolektivním narcisismu jako jednom ze základů ruské společnosti a imperiálního myšlení. Toto tvrzení mi připadalo neskutečně přesné, protože velmi dobře zapadalo do mých vlastních zkušeností s životem v postsovětském prostoru ukrajinského pohraničí.

Jde především o Donbas a Krym, regiony, kde se to v 1990. a 2000. letech jen hemžilo lidmi ukrajinského původu, kteří o svou ukrajinskou identitu přišli nebo ji hluboko schovali a snažili se na sebe navléct ruské imperiální paradigma.

V Sevastopolu v 2010. letech jsem dokonce žertoval, že se část místních obyvatel tak karikaturně a pateticky snažila předstírat, že jsou „Rusové“, že to někdy působilo dojmem, jako by chtěli být „ruštější“ než sami Rusové.

Projevovalo se to v konverzacích na všední témata, okázalé imperiální paměti, pěstování sovětské vojenské symboliky, zvláštním způsobu mluvit o „majestátu“ a „ruském světě“.

K podobným procesům docházelo i na Donbase, kde jsem se narodil a strávil dětství a mládí. Ani zde nechyběly karikaturní projevy „ruskosti“, i když tu často šly ruku v ruce s další iluzí, kultem tzv. „úspěšného úspěchu“, který lidé viděli při svých výdělečných cestách do Moskvy (tzv. fuškách).

Moskva se mnoha z nich jevila jako centrum moci, peněz a postavení. Zároveň však tíž lidé na rovinu přiznávali, že je to území „zákona džungle“, kde člověk mohl poctivě odpracovat měsíc na stavbě a vůbec nic nevydělat, ba dokonce být oloupen místními mafiánky, kteří si řeknou, že „ojebají chochla“.

Zde ovšem vzniká ten hlavní paradox: navzdory veškerým snahám skrýt ukrajinský původ, změnit jazyk na ruský a asimilovat se v samotném Rusku se rodákům z Ukrajiny stejně říkalo „chochlové“ a byli bráni jako lidé „druhé kategorie“.

Lidé z východu Ukrajiny a dalších regionů, kteří mířili do Ruska, se mohli léta snažit přijmout imperiální identitu, přesto je říše stejně nevnímala jako rovnocenné s „titulárním národem“.

Proto již od samotného začátku ruské hybridní agrese v roce 2014 působilo propagandistické tvrzení o „jediném národě“ dost uměle. Uměle proto, že se Rusko ve skutečnosti o žádnou rovnost ani bratrství nikdy nesnažilo. Snažilo se podemlít ukrajinskou identitu, aby mohlo snáze vnucovat vlastní narativy a kognitivně ovlivňovat populaci země, proti níž vedlo dlouholetou válku.

Právě to mě vedlo k myšlence, že značná část Ukrajinců, kteří pravidla této hry přijali a snažili se o mimikry za ruskou identitu, de facto podvědomě podlehla vlivu imperiálního narcisismu. Stávali se sami jeho produktem a následně ho také sami reprodukovali.

Existuje výrok: těmi nejkrutějšími otrokáři jsou bývalí otroci. Stejně tak jedním z nejkrutějších imperiálních sluhů Kremlu, který se snažil dokázat svou oddanost systému, se nezřídka stal člověk, který měl kdysi jiný původ, ale zcela přijal imperiální model.

Možná právě proto mezi ruskými vojáky, důstojníky a zástupci ozbrojených sborů tak často najdeme lidi s ukrajinskými jmény nebo životopisy spojenými s Ukrajinou (třeba ruský válečný zločinec, dnes již generálmajor Sergej Atroščenko, který se narodil v Ovruči v ukrajinské Žytomyrské oblasti, přestěhoval se do Ruska a zde vybudoval svou vojenskou kariéru. Byl to právě on, kdo vydával rozkazy k bombardování činoherního divadla a porodnice v Mariupolu).

Poté, co tito lidé dosáhli v Rusku vzdělání, kariéry a společenského uznání, přejali imperiální paradigma a začali sloužit již nikoli vlastním kořenům, ale zájmům Kremlu, kdy se někdy snažili podlézat Moskvě dokonce horlivěji než sami Rusové.

Je to vlastní nejen Ukrajincům, ale i zástupcům dalších národů, které říše kdysi zotročila.

Dnes však dochází k jinému procesu.

Čím víc ukazuje Ukrajina vlastní subjektivitu, vojenskou, technologickou, politickou a etickou, tím více lidí v rámci samotného Ruska začíná imperiální tmářství opouštět. Mýtus o ruském „majestátu“ praská ve švech.

Lidé začínají hledat pravdu, jiné obsahy, jinou identitu a spojitost se svým skutečným původem.

Někteří se začínají doslova přehrabovat ve vlastním rodokmenu, kdy se snaží skrze dědy, pradědy, archivy, staré fotky a listiny zjistit, kde přesně jejich rodinný příběh přišel o opěrný bod. Pro někoho to byl příběh nedobrovolného stěhování, lágrů nebo odsunů. Pro někoho šlo o dobrovolné stěhování do Ruska ve snaze nalézt „lepší život“, z nějž se nakonec vyklubala past imperiální asimilace.

Je to jeden z důvodů, proč se Kreml dnes tak nervózně snaží omezovat přístup k internetu, oblíbeným messengerům, Telegramu, nezávislým platformám a digitálním službám.

V únoru 2026 byl v Rusku přijat zákon zakazující poskytovat lidská genetická data zahraničním fyzickým a právnickým osobám pro účely „populačních genetických a imunologických šetření“.

Takto je de facto kriminalizováno používání oblíbených služeb DNA genealogie jako jsou MyHeritage nebo FamilyTreeDNA, jejichž zásluhou tisíce lidí po celém světě zjišťují svůj původ a dohledávají pokrevní příbuzné.

Když totiž občané RF komunikují s celým světem a zkoumají sami sebe, mohli by sami sebe přehodnocovat, nalézat své kořeny a utvářet nové obsahy.

A nemusí to být ani v ukrajinském kontextu. Pro někoho může jít o návrat k identitě malých národů, regionálních kultur nebo vlastních rodových kořenů. Pro Moskvu však jakákoliv alternativní sebeidentifikace představuje hrozbu, protože říše drží pohromadě jen dokud všichni souhlasí s tím, že se budou považovat za součást tzv. „velké ruské civilizace“.

Právě zde se pak pro Ukrajinu otevírá strategické okno příležitostí, které si zatím naplno uvědomil jen málokdo.

Trend změny identity v rámci samotného Ruska zatím není masový. Je nezřetelný, útržkovitý, mnohdy skrytý dokonce vůči lidem samotným. Nicméně již existuje.

Vidí ho ti, kdo s ruským prostředím pracují přímo: ukrajinské zpravodajské služby, jednotlivé dobrovolnické iniciativy, dobrovolnické a OSINT komunity jako je InformNapalm nebo nevládní organizace jako je Prometheus, kteří již dlouho pracují s etnickými Ukrajinci a zástupci dalších národů zotročených v rámci samotného Ruska.

V posledních letech začalo být zjevné: v Rusku existují lidé, kteří mají formálně ruské občanství, vnitřně však do imperiálního modelu již patřit nechtějí. Jejich část je ochotna nejen s Ukrajinou sympatizovat, ale také jednat na její straně s rizikem pro svobodu, postavení a někdy i život.

Ukrajinská strana pak už začala intuitivně nahmatávat novou zásadu: právo patřit k ukrajinskému politickému národu nemusí být dáno jen původem nebo pasem, ale osobní volbou, činy, odpovědností a připraveností bojovat za svobodu a spravedlnost.

Zatím jde jen o první výhonky. Ojedinělé příběhy. Lokální řešení. Je však možné, že se právě zde utváří jedna z budoucích strategií Ukrajiny.

Nejde o koncept tzv. hodného Rusa: tento model je od počátku odsouzen k nezdaru, protože člověka ponechává uvnitř imperiálního rámce. Jde tu o zcela jiný přístup: o možnost návratu k vlastním kořenům, k pravdě o sobě, ke snaze se stát nikoli „hodným Rusem“, ale skutečně dobrým Ukrajincem, a to prostřednictvím volby, odpovědnosti a služby.

A právě zde může Ukrajina poprvé po mnoha stoletích začat jednat nikoli jako objekt imperiální politiky, ale jako subjekt, který sám tvoří nový model přitažlivosti.

Rusko po dlouhá desetiletí odčerpávalo z Ukrajiny lidi, mozky, zdroje, identitu a dějiny. Porušťovalo, asimilovalo, pohlcovalo. V posledních letech říše svádí proti nám opravdovou demografickou válku: likviduje civilní obyvatelstvo, deukrajinizuje okupované území, nutí mládež utíkat za hranice ve snaze nalézt bezpečí.

Má namířeno na budoucí generace Ukrajinců. Na děti.

V roce 2023 vydal Mezinárodní trestní soud v Haagu zatykač na Vladimira Putina právě pro jeden z nejzávažnějších válečných zločinů, a sice protiprávní deportaci ukrajinských dětí do Ruska.

Zde se z těchto dětí snaží vychovat mankurty: lidi bez vlastní paměti, kořenů a identity, kteří by byli v budoucnu využitelní pro nové imperiální války.

Putin opakuje, že je připraven „bojovat až do posledního Ukrajince“. Jeho koncept „jediného národa“ totiž v praxi znamená jediné: tento národ se musí stát národem ruským.

Je třeba uznat, že genocidní politika Kremlu již způsobila katastrofální demografické ztráty. Otázka, jak nahradit způsobenou škodu, je pro Ukrajince aktuální a zároveň bolestivá. Porodnost se nezvyšuje, zatímco z domnělých vyhlídek na imigraci z Bangladéše se stal další tuzemský „strašák“ přiživovaný ruskými informačně psychologickými operacemi.

Nyní však Ukrajina dostává šanci tento negativní proces zvrátit. Přestát být dárcem pro imperiální populaci a stát se příjemcem nových občanů připravených se s imperiální minulostí rozejít.

Činit tak Ukrajina může nikoli donucováním. Nikoli únosy dětí a převýchovnými tábory. Nikoli etnickou nenávistí.

Ale tak, že bude ukazovat vůli k životu a vítězství, vlastní úspěšnost jako protiváhu zbankrotované, mravně a hospodářsky upadající říši. Vytvořením systému, v němž si člověk může zasloužit právo být součástí ukrajinského politického národa skrze vlastní volbu a vlastní činy.

To by se nemuselo týkat jen etnických Ukrajinců v Rusku. Imperiální model drží na spoustě potlačených identit, od malých národů až k lidem, kteří prostě již nechtějí žít v systému lží, strachu, kultu nenávisti a nekonečné války.

Ukrajina pak může výhledově nabídnout jiný model: nikoli říši podřizování, ale politický národ sounáležitosti.

Právě proto boj s Ruskem není jen bojem o území. Je to boj o lidi, o identitu a o budoucí civilizační model v celém regionu.

Možná by pro Ukrajinu již dnes mělo smysl myslet na širší a srozumitelnější integrační mechanismy pro ty, kdo jsou ochotni jednat v jejím zájmu. Nikoli se deklarativně „kát“, ale skutečně pracovat, riskovat, sloužit, pomáhat, válčit za Ukrajinu a spojovat s ní svou budoucnost.

Pouhá výzva k tomu nestačí.

Čeká nás obrovský domácí úkol z hlediska připravenosti přijmout za své spoluobčany lidi „z druhé strany“. Ukrajince, kteří hledají návrat k svým etnickým kořenům, a ty, kdo se chtějí stát součástí ukrajinského politického národa.

Válkou zraněná ukrajinská společnost přece beztak prožívá hloubkový vnitřní konflikt kvůli nerovnocennému přínosu různých skupin občanů do budoucího vítězství. A teď ještě máme zvát lidi od nepřítele?

Je to otázka společenské smlouvy a národní shody, otázka budování hloubkové strategie navrácení lidského kapitálu.

Neuzavřeme-li společenskou smlouvu s protiimperiálně smýšlejícími exobčany RF, budeme ji v budoucnu muset uzavřít s mnohem méně kulturně integrovanými skupinami migrantů.

Existují i přízemnější problémy. Dnešní migrační politika Ukrajiny udivuje svou kontraproduktivitou. Spousta zahraničních veteránů naší války s Ruskem se léta nemůže dočkat občanství. Existují hanebné případy vyhoštění, a to i přímo do rukou nepřítele.

Je čas pochopit, že jde o otázku přežití. Proto musí byrokracie ustoupit do pozadí a nabídnout tak více prostoru pro zapojení lidí z jiných zemí do ukrajinského politického národa. Etnická příslušnost pak může být jen jedním z faktorů tohoto zapojení, nikoli však jedinou podmínkou. V samotné Ukrajině jsou ostatně tisíce lidí žijících ve smíšených manželstvích se státními občany nebo občankami RF, kteří v Ukrajině strávili významnou část svého života, kvůli zastaralým legislativním předpisům a byrokratickým překážkám však na ukrajinské občanství nedosáhnou. Navzdory tomu, že v průběhu této války přispěli k přiblížení ukrajinského vítězství. Podobné příklady a příběhy znám i osobně.

Státy 21. století nesoutěží jen o území. Soutěží o lidi, o talenty, o motivace, o obsahy a o modely budoucnosti. A když se Ukrajina naučí přetvářet lidské zdroje říše ve vlastní sílu a lidský kapitál, mohlo by se to stát jedním z účinných nástrojů boření ruského paradigmatu zevnitř.

Nejen skrze drony, rakety či mezinárodní hospodářský tlak. Ale skrze zboření hlavního základu říše: víry, že být součástí Ruska je prestižnější, mocnější a perspektivnější než být sami sebou.

Právě v tuto chvíli začne říše skutečně prohrávat.

Čtěte také:

• „Dokážeme provézt i atomovku“: jak důstojníci 291. pluku Ozbrojených sil RF a Vostok-Achmat zorganizovali pašování zbraní přes Krym
• Ukrajinští hackeři odhalili, jak operátoři ruských dronů využívají Bělorusko
• OKBMLeaks: tajné dokumenty výrobce součástek pro Su-57 a PLK DL Poslannik

Tato publikace je zpracována speciálně pro čtenáře webu InformNapalm. Šíření nebo převzetí s odkazem na zdroj je vítáno. (Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0). Přihlaste se k odběru novinek na české stránce komunity InformNapalm na Facebooku: InformNapalm Česko.

InformNapalm nedostává žádnou finanční podporu od vlád ani od dárců. Zajišťovat provoz webu pomáhají pouze dobrovolníci pracující pro naši komunitu a naši čtenáři. Podpořit operační aktivity naší komunity lze některým ze způsobů.

Překlad: Svatoslav Ščyhol