Redakce InformNapalmu nabízí překlad druhého dílu článku z pera Mariuse Laurinavičiuse, vrchního analytika pracujícího pro Ústav politických analýz ve Vilniusu. Tento článek vyšel poprvé na litevském portálu LRT. Jeho překlad z litevštiny do ruštiny zpracovali litevští partneři mezinárodní komunity InformNapalm, Centrum občanského odporu Res Publica.

Bývalá litevská prezidentka Dalia Grybauskaitė patří mezi málo nejen světových lídrů, ale i politiků vůbec, kteří si troufli použít pro Putinovo Rusko jedno z pravých označení tohoto režimu: teroristický stát. Kdy ale budeme mít dost odvahy veřejně přiznat, že pohlavár tohoto režimu, který stále patří mezi světové lídry, sám v minulosti působil jako profesionální koordinátor mezinárodní teroristické sítě?

Pokud si myslíte, že tuto otázku pokládám hned úvodem jen proto, abych zaujal čtenáře a upoutal jejich pozornost, pak se určitě mýlíte.

Tento článek je již druhý z nového cyklu, který zahájil LRT.lt a jehož účelem je rozptýlit stíny stále obklopující putinovský režim, který je pro Litvu obrovskou hrozbou, nebo dokonce mýty o něm a jeho podstatě. S tím, že není vůbec možné pochopit, co je Putinův režim vlastně zač, aniž bychom rozptýlili kouřovou clonu, kterou KGB záměrně vytvořila, aby zakryla Putinovu pravou tvář.

Šedý, nenápadný a neznámý důstojník KGB, který se později záměrně postavil na stranu demokratických změn, oddaný společník petrohradského primátora Anatolije Sobčaka, jednoho z nejznámějších demokratů v SSSR. Po čase se nečekaně dostal do Moskvy, kde byl stejně nečekaně vybrán za nástupce Borise Jelcina. Tento obrázek Putinova příchodu k moci patrně dosud spolehlivě utkvěl v povědomí velkého počtu lidí.

Pan Sobčak a možná dokonce i pan Jelcin si patrně zaslouží samostatnou pozornost. Tentokrát však u nich nezůstaneme.

Minule jsem se snažil vysvětlit, proč je na místě říci, že na Putinově cestě k moci o žádné pouhé shody náhod nešlo. Že Putin dnešní režim nejen vytvořil, ale byl také sám přiveden k moci systémem KGB, který se aktivně připravoval na změny již před rozpadem SSSR.

Vladimir Putin a Boris Jelcin / Foto AP

Tentokrát se pokusím ukázat, proč je shora popsaný obrázek Putinova příchodu k moci pouhou legendou z dílny KGB. Podobné příběhy tato organizace vytváří jen pro své opravdu výjimečné zástupce.

Je to pravda, i dnes mohu zopakovat, co jsem napsal minule. Putin se stal vůdcem tohoto režimu zcela náhodou, protože na jeho místě mohl být i někdo jiný od KGB. Sám Putin však samozřejmě není až tak obyčejným a šedým důstojníkem KGB, jak si ho patrně představuje valná většina lidí na světě. Je tomu spíš naopak.

Nejvýznamnější Putinova tajemství, která KGB stále ukrývá, patří do jeho drážďanského období, v Drážďanech totiž Putin podle oficiálního životopisu sloužil v letech 1985 až 1990. I tato tajemství byla patrně již tolik zkropena krví, že by zakrvácené ruce dnešního režimu již neměly působit jako překvapení, ale jako normální zákonitost. Máme totiž dnes velice pádný důvod považovat Putina za koordinátora nebo spojovací článek mezinárodní teroristické sítě pod kontrolou KGB nebo jejích partnerů, kteří tehdy žili v Drážďanech.

Možná má smysl začít trhákem, který obletěl svět v prosinci 2018: v archivech východoněmecké tajné služby Stasi se našel průkaz vystavený na jméno Vladimira Putina. To samozřejmě neznamená, že by Putin se Stasi tajně spolupracoval, z průkazu však vyplývá, že měl možnost navštěvovat všechny složky Stasi a jednat jménem nikoli KGB, ale Stasi, a to bez dalších povolení či omezení.

To potvrzuje informaci, kterou již dlouho přinášely různé zdroje, dosud však nebyla potvrzena, a sice že Putin ve skutečnosti nebyl běžným zástupcem KGB ve Východním Německu, ale důstojníkem pro organizaci spolupráce se Stasi. Jen takovým styčným důstojníkům se totiž vydávaly podobné průkazy Stasi.

Dalším menším trhákem se stalo Putinovo přiznání v televizi Rossija v červnu 2017: „Celá moje činnost u sovětských tajných služeb nesouvisela jen se zahraničním zpravodajstvím, ale také se zpravodajstvím nelegálním. A já vím, jak tito lidé vypadají. Jsou to specifičtí lidé se specifickými kvalitami, specifickými názory a specifickou povahou“.

Tento rozhovor byl věnován 95. výročí tzv. úřadu S v rámci KGB, který měl na starosti nelegální zpravodajství, je tedy velmi pravděpodobné, že právě tehdy Putin, byť částečně, poodhalil roušku tajemství obestírající jeho službu u KGB.

Předtím Putin sám nerad vyprávěl o své vyzvědačské kariéře, zejména z doby služby v Drážďanech. Dokonce ani v oficiální životopisné knize „V první osobě“ (Ot pervogo lica) neřekl nic konkrétního, alespoň co se týče jeho služby v Drážďanech.

Jediný případ, kdy byla Putinova možná služba u „nelegálního zpravodajství“ zmíněna veřejně, je výpověď plukovníka KGB Vladimira Gortanova, který sdílel s budoucím ruským prezidentem jednu drážďanskou pracovnu.

Vladimir Putin / Foto AP

Gortanov odešel od KGB po rozpadu SSSR a emigroval do Česka. Pod pseudonymem Vladimir Usolcev zveřejnil v roce 2004 knihu „Kolega ze služby“ (Sosluživec), v níž poukazoval na Putinovy vazby na „nelegální zpravodajství“. Zde také mimochodem dosvědčil, že Putin byl „mistrem tajných machinací“. Dlouhou dobu však tomuto svědectví téměř nikdo nevěnoval pozornost.

Proč se tedy z výroku samotného Putina, který jen potvrzuje Gortanovovo usvědčení, stal jakýsi menší trhák? Protože v podstatě sám o sobě boří celý mýtus o „šedém důstojníkovi KGB, který nic zvláštního nedělal“. Koneckonců úřad KGB S vždy patřil nejen mezi ty nejuzavřenější, ale také mezi nejvýznamnější zahraniční zpravodajské jednotky KGB. I lidé od tohoto útvaru byli vysílání do ciziny nikoli kvůli pouhému „papírování“, jak byla snaha líčit období, kdy dnešní ruský prezident působil v Drážďanech, předtím, než Putin před celým světem přiznal, jak to bylo.

Mimochodem dokonce i dle oficiální struktury KGB patřila do agendy 8. úřadu S, známého také jako „Přímá akce“, i práce s teroristy.

Je však možné, že to neměl nikdo vědět. Je dost možné, že sám Putin svou osobní složku spálil (přiznal, že spálil dokumenty), tudíž v Německu nezůstaly žádné důležité listiny dokumentující Putinovy aktivity v Drážďanech.

Současně byly vynaloženy velké snahy k vytvoření toho příběhu, jaký se hodil. A to snahy tak velké, že dokonce i Putinův oficiální životopisec a známý ruský lobbista (v roce 2015 se stal oficiálním poradcem a lobbistou Gazpromu) v Německu Alexandr Rar se všemožně snažil líčit Putinovu činnost v Drážďanech jako zcela bezvýznamnou. Jakože slibné příslušníky KGB do tohoto zapadákova nikdo ani neposílal. Slibný důstojník KGB prý měl sloužit alespoň ve Východním Berlíně.

Abychom však pochopili, jak precizně byl propracován Putinův krycí příběh jako údajně bezvýznamného příslušníka KGB, má smysl si připomenout začátek 2000. let, kdy Putin po Jelcinově odstoupení zůstal jako osoba číslo jedna v čele státu.

Ostatně Vladimir Krjučkov, který v době Putinovy činnosti v Drážďanech šéfoval Prvnímu úřadu KGB (zahraniční rozvědka) a později se stal šéfem celé KGB a zúčastnil se převratu v srpnu 1991, v lednu 2000 veřejně prohlásil, že o Putinovi nikdy neslyšel až do roku 1998, kdy tento stanul v čele FSB.

Aby toho nebylo málo, Krjučkov, který dokonce osobně navštěvoval Drážďany v době, kdy tu Putin sloužil, začal dokonce popírat, že by budoucí ruský vůdce byl důstojníkem zahraniční rozvědky. Že prý byl vyslán na běžnou služební cestu do Drážďan, a to vůbec ne od zahraničního zpravodajského úřadu, ale od nějaké jiné složky KGB. Dovolím si připomenout, že nyní máme důkazy, že Putin nebyl jen tak řadovým příslušníkem zahraniční rozvědky, ale zmocněncem pro styky se Stasi, který měl dokonce průkaz příslušníka Stasi. Není možné, že by Vladimir Krjučkov o tomto podřízeném nevěděl.

Navíc krátce před Putinovým příchodem k moci zahájili němečtí zpravodajci vyšetřování kvůli obavám, že budoucí ruský prezident mohl v době svého pobytu v Drážďanech zanechat v Německu agenturní síť. K této možné síti Putinových agentů v Německu se vrátíme o něco dále.

A je také důležité, že se tehdy mluvilo o dnes známé operaci KGB s kódovým označením Luč (Paprsek), na níž mohl v Německu pracovat i Putin. O tomto programu můžeme říct mnoho věcí: od banální koordinace východoněmeckých krádeží vysokých technologií na Západě přes špehování obyvatel Východního Německa až po speciální operaci na školení agenturní sítě pro možnou budoucí práci v případě zhroucení komunismu ve Východním Německu.

Vladimir Putin / Foto AP

Začátkem 2000. let do médií unikla informace, že německé zpravodajské služby vedou vyšetřování, kdy se snaží odhalit předpokládané agenty připravené Putinem v jejich zemi. Britský list The Sunday Times dokonce hovořil s několika bývalými agenty Stasi, kteří znali Putina, a požádal o rozhovor německé vyšetřovatele. Ti tvrdili, že tato eventuální síť, kterou Putin v Německu zanechal, skutečně dělá Berlínu velké starosti, zároveň však prohlásili, že nemohou vyšetřovatelům pomoci, protože operaci Luč zorganizovala KGB za jejich zády.

Ve stejné době však přišla informace, že minimálně jeden bývalý obyvatel Východního Německa, jejž Putin možná naverboval, byl identifikován podle listin, které se našly v archivu Stasi.

Nicméně zhruba ve stejné době dokonce i proslulý šéf východoněmecké zahraniční rozvědky Markus Wolf rozhodl vystoupit veřejně. Tento špion nejenže popíral, že by někdy slyšel o Putinovi, ale dokonce veřejně přirovnával jeho činnost v Německu k práci jakéhokoli řidiče nebo dokonce uklízečky. Putin byl v Německu vyznamenán jen speciální bronzovou medailí za zásluhy s tím, že tyto medaile Stasi udělovala každému řidiči nebo uklízečce s několikaletou pracovní praxí.

Zajímavé je, že ve shora uvedeném životopise „V první osobě“ (sepsaném formou rozhovoru) Putin dokonce dostal přímý dotaz, zda ho Wolf tímto přirovnáním k uklízeči neurazil, načež Putin odpověděl, že legendární německý špion neříkal nic než pravdu.

Mimochodem nešlo o první dezinformační kampaň, která měla zakrýt Putinovu pravou tvář. Tato legenda byla vyrobena a ve velkém šířena od chvíle, kdy se Putin objevil v prostředí kolem Sobčaka, kam se dostal jako příslušník KGB.

Jak zručně to bylo provedeno v souladu s veškerými dezinformačními tradicemi v dnešním Rusku, dokonce i tvorbou speciálních filmů, slušně popisuje Catherine Beltonová v nedávné knize „Putin’s People: How the KGB Took Back Russia and Then Took on the West“.

Přesto koncem ledna 2000 spatřily světlo světa první zprávy o tom, co Putin v Německu skutečně dělal. Ruský týdeník Versija, tehdy vlastněný novinářem a nakladatelem Arťomem Borovikem, oznámil, že Putin v Drážďanech udržoval kontakt s proslulým švýcarským teroristou Brunem Bréguetem.

Vladimir Putin / Foto AP

Bréguet byl spolubojovníkem světoznámého teroristy Iliche Ramíreze Sáncheze, známějšího jako Carlos Šakal, a členem jeho teroristické skupiny. Bréguetovi byla prokázána účast na několika teroristických útocích, z nichž nejznámější bylo vyhození do vzduchu sídla Rádia Svobodná Evropa v Mnichově v roce 1981.

Je sice pravda, že tento čin byl stejně jako další Bréguetovy krvavé činy spáchán ještě před Putinovým příchodem do Drážďan, nicméně skutečnost, že Carlos Šakal měl záštitu Stasi a shora popsaný teroristický útok proti sídlu Rádia Svobodná Evropa plánoval z Východního Berlína, byla doložena listinami. Přitom v roce 1985, kdy Putin přišel do Drážďan, byl samotný Bréguet právě propuštěn z vězení.

Takže minimálně na první pohled nebude informace, že Putin Brégueta neustále sledoval, působit jako nereálná. Nejde ani tolik o to, že právě mediální impérium p. Borovika mohlo tuto informaci snadno získat, protože p. Borovik otevřeně podporoval Jevgenije Primakova a pravidelně zveřejňoval kompromitující příspěvky proti Putinovi, který mu konkuroval. Primakov jako bývalý šéf SVR totiž mohl znát Putinova „dobrodružství“ v Drážďanech do nejmenších podrobností. A je velmi pravděpodobné, že tento článek měl vyslal Putinovi určitý vzkaz: „Víme o vás vše“.

Něco přes měsíc po této publikaci Borovik zemřel při leteckém neštěstí, kdy údajně odletěl do Gruzie hledat Putinovu pravou matku. Není žádných pochyb, že šlo o neštěstí naplánované. I když domněnka, že by důvodem této katastrofy mohla být Borovikova snaha odhalit Putinova tajemství z Drážďan, nikdy nezazněla. O to zajímavější je, zda za jeho smrtí nestojí pokus o pátrání po Putinově osobním životopise.

Možná právě proto byly první zprávy o Putinových přímých vazbách na mezinárodní terorismus dávno zapomenuty. Nicméně kniha z roku 2012 z pera americké novinářky Mashi Gessenové „Muž bez tváře“ (The Man Without a Face: The Unlikely Rise of Vladimir Putin) už zmiňuje bývalého člena německé extrémně levicové teroristické organizace Frakce Rudé armády (Rote Armee Fraktion), který přímo říká, že pravidelně navštěvoval Drážďany, kde nejenže obdržel úkoly a prošel školením, ale také se sešel s Putinem.

Skutečnost, že skupiny Frakce Rudé armády praktikovaly terorismus a dostávaly úkoly od Stasi, je rovněž prokázána. Se zástupcem KGB však tito teroristé samozřejmě mít kontakty nemohli, pokud nepatřil minimálně mezi teroristické kurátory.

I když je pravda, že Gessenovou více zajímalo ukázat Putinovu osobnost, než odhalit jeho činnost v Drážďanech. Kniha vypráví, že teroristé vždy měli Putinovi něco ze Západního Německa dovézt, ať už šlo o magnetofon do auta nebo něco jiného. A na rozdíl od svých kolegů ze Stasi Putin za toto zboží ani neplatil.

V Gessenové knize však jde jen o malý zpestřující detail, nikoli o hlubší vhled do Putinovy skutečné činnosti v Německu.

Nicméně v únoru 2013 Dieter Clodo, někdejší člen Frakce Rudé armády a zároveň teroristických skupin v rámci Lidové fronty pro osvobození Palestiny, sám učinil veřejné prohlášení, že Putin byl jeho spojkou v Drážďanech.

Pravdu, zda měl Clodo vážně v úmyslu tuto skutečnost zveřejnit, dosud neznáme. Byl však pobouřen tragickým koncem příběhu, kdy Alexandr Dolmatov, příslušník ruské extrémně levicové opozice, spáchal sebevraždu v Nizozemsku poté, co jeho žádost o politický azyl byla zamítnuta.

Clodo tedy napsal e-mail Dolmatovově advokátce Taťjaně Volkovové, v němž zejména uvádí: „Na mé kamarády stejně jako na mne zapůsobilo hrdinství národního bolševika Dolmatova velkým dojmem. Je smutné vidět, co se děje ve vaší veliké zemi, která kdysi šla příkladem pro dělnickou třídu v celém světě. Byli jsme přáteli Sovětského svazu. Někteří z nás včetně mne se scházeli s mnoha z vašich dnešních vysokých funkcionářů v době jejich služby v Drážďanech, např. Platov/Putin, Iroděnkov/Ivanov a další (i když, pokud si dobře pamatuji, Ivanov v Drážďanech pouze navštívil svého přítele M. Thiela). Tehdy by nás nenapadlo, že podobní „soudruzi“ jednou půjdou sloužit komunistické buržoazii a vydrancují lid vaší země“.

Krátce na to Volkovová zveřejnila tuto zprávu na svých webových stránkách, což poskytlo další důkaz, že Putin byl minimálně spojovacím článkem s mezinárodní teroristickou sítí.

Mimochodem osud Dietera Cloda po rozpadu SSSR je v rámci zkoumaných souvislostí rovněž ukázkový. Když tento terorista přišel o podporu Stasi a KGB, přestěhoval se do Maďarska, kde se připojil ke skupině vytvořené jedním z nejznámějších ruských mafiánů Semjonem Mogilevičem.

K dnešnímu dni není žádných pochyb, že sám Mogilevič byl agentem KGB, nejzřetelnější důkazy tomu můžeme najít na tzv. páscích (Mykoly) Melnyčenka, na nichž tehdejší šéf ukrajinské bezpečnostní služby SBU Ihor Smeško vysvětluje prezidentu Leonidu Kučmovi, že „sám Mogilevič je zvlášť cenným agentem PHÚ KGB“ (jde o První hlavní úřad, který měl na starosti zahraniční rozvědku).

V mezidobí Vladimir Litviněnko, bývalý agent KGB/FSB otrávený poloniem v Londýně, prohlásil, že Mogilevič a Putin se osobně znali minimálně od roku 1993.

Vraťme se však k Putinovu napojení na mezinárodní terorismus. Další svědectví, že nejde o žádný podvrh, uvádí v roce 2018 newyorská novinářka Olga Lautmanová, která zkoumá ruské kriminální podsvětí.

Tato novinářka také našla zdroj, který se podílel na teroristických aktivitách Frakce Rudé armády. A ten také potvrdil, že měl schůzky s Putinem v Drážďanech.

Vladimir Putin / Foto AP

A nakonec nedávno zveřejněná kniha C. Beltonové „Putin’s People: How the KGB Took Back Russia and Then Took on the West“ uvádí informaci, že tato novinářka našla ještě jednoho někdejšího teroristu, který jí pověděl nejen o tom, jak jezdil do Východního Berlína, ale také jak ho odsud Putin dopravil do Drážďan.

V knize je mimochodem vyslovena domněnka, že Putin možná dokonce napomáhal bombovému útoku z roku 1989, který zabil tehdejšího šéfa Deutsche Bank Alfreda Herrhausena. Již od začátku téměř nebylo pochyb, že tento zločin spáchali teroristé z Frakce Rudé armády, vyšetřovatele však překvapilo, že tato skupina použila tak propracovanou detonační metodu.

Je tu však ještě jeden detail. Ve spolupráci se shora zmíněnými vyšetřovateli já sám mohl získat písemné svědectví z jednoho z uvedených zdrojů obsahující jména osob, které se scházely v Drážďanech. Mezi nimi nechybí ani Putin a Sergej Ivanov, už zmíněný pod dvěma pseudonymy, které uvedli Clodo a příslušníci Stasi, a také nejen německá, ale i francouzská jména. A ve všech případech jde o veřejně známé bývalé teroristy.

To znamená, že Putin podle všeho z Drážďan „pracoval“ s mnohem širší teroristickou sítí, než jen německou. Připomeňme, že již v roce 2000 napsal týdeník Versija o Putinových osobních stycích se švýcarským teroristou Bréguetem, který nebyl členem Frakce Rudé armády, ale patřil do skupiny Carlose Šakala.

To znamená, že dnes máme dva zdroje, které vydávají svědectví o Putinových osobních vazbách na mezinárodní terorismus, s tím, že podklady, které tyto zdroje předložily, nevzbuzují pochybnosti o věrohodnosti těchto informací.

Nicméně v tomto kontextu vyniká ještě jedna zvláště zajímavá podrobnost. Gerhard Schröder, který před Putinovým příchodem k moci působil v úřadě německého kancléře, býval advokátem Horsta Mahlera, zakladatele Frakce Rudé armády. K dnešnímu dni je zadokumentováno, že sám Mahler byl agentem Stasi. Také víme, že v roce 1980 byl díky Schröderovi předčasně propuštěn z vězení, a v roce 1998 mu bylo rovněž Schröderovou zásluhou umožněno obnovit svou právní praxi v Německu.

Co je ještě zajímavější, Gerhard Schröder dost tvrdě zkritizoval svého předchůdce Helmuta Kohla jednak kvůli jeho úzkým osobním vazbám na ruského prezidenta Borise Jelcina, jednak kvůli jeho politice vůči Rusku. To dávalo naději, že by ve vztazích mezi Německem a Ruskem mohlo dojít ke změně, až se moc převezme Schröder. Tato očekávání potvrdila první osobní schůzka mezi Schröderem a Jelcinem v roce 1998, která byla vskutku chladná, ne-li nepřátelská.

Později ve vztazích mezi hlavami obou států došlo k mírnému oteplení. Situaci však radikálně a náhle změnilo první setkáním poté, co se k moci v Rusku dostal Putin, který „pracoval“ s teroristy v Německu. Po této první schůzce Schröder s ním navázal tak úzké vztahy, o nichž se Kohlovi za Jelcina ani nezdálo. S tím, že po skončení své politické kariéry se Schröder stal v podstatě součástí putinovského režimu.

Zda by to mohlo nějak souviset s Putinovou činností v Drážďanech, je jen na vašem posouzení. Také můžete pro sebe vyřešit, co může znamenat, že se Matthias Warnig, bývalý agent Stasi, stal pro Putina, tehdejšího náměstka petrohradského primátora, důležitým partnerem. Navíc široká síť „partnerů“ na Západně sloužila k organizaci nejrůznějších podvodných transakcí v Petrohradě.

Mám za to, že všechny tyto informace mají velký význam pro zkoumání, jak se Putin dostal k moci poté, co nechal vyhodit do vzduchu stovky ruských občanů, kteří spali ve svých domovech. Je to důležité také pro posouzení útoků jedem proti Litviněnkovi a Skripalovi ve Velké Británii, na což se da pohlížet jako na teroristické činy, stejně tak nedávného skandálu s ruským vyhrožováním v České republice a ostatních krvavých akcí putinovského režimu.

Tyto informace jsou důležité také k pochopení skutečnosti, že Putin byl dobře připraven nejen na shora popsanou operaci Luč, jejímž cílem bylo připravit se na možný pád Východního Německa. Putin byl dobře připraven na zahájení budování nového režimu po rozpadu SSSR.

Čtěte také:

• 20 let Putina: dlouhé bloudění ve stínu. Díl 1.

Překlad z litevštiny do ruštiny zpracovali litevští partneři mezinárodní komunity InformNapalm – Centrum občanského odporu Res Publica

Překlad: Svatoslav Ščyhol