Boj o přístup ke zdrojům a komunikacím
Ruská okupace Krymu a následná konfrontace mezi Moskvou a Kyjevem ukázaly, jak velký význam měly a stále mají komunikační linie a infrastrukturní objekty, které spojují tento poloostrov s „pevninou“ a Černé moře s Azovským. Vzájemná závislost stran někdy brzdí, někdy naopak slouží jako hnací motor konfliktu.
Na okupaci Ukrajina zareagovala izolací (otázku iniciativy a efektivity státu v této věci tentokrát nechme stranou). Vyšlo najevo, že Krym není soběstačný po energetické, komoditní a dalších stránkách. Okupant musel opožděně a za cenu vysokých režijních nákladů nahrazovat nedostatek všeho možného.
Potřeba, která před RF vyvstala, a sice zajistit stabilní spojení s anektovaným územím, vytvořila pro Ukrajinu významný rizikový faktor na pozadí začínající intenzivní války na Donbasu. V letech 2014 až 2015 nebylo konce poplašným prognózám ohledně rozsáhlé operace rusko-teroristických vojsk s úmyslem vytvořit „pozemní koridor“ mezi okupovaným územím na Donbasu a Krymem. K tomu Moskva disponovala dost velkými sílami: 1. armádním sborem „DLR“ ve směru Mariupol, skupinou Ozbrojených sil RF na Krymu, Černomořskou flotilou a Pobřežní stráží pohraniční služby FSB na Azovském moři.
Jedna z variant vývoje od analytika ze Stratfor, 2015
Jak se zdálo, vyhlídka na dostavbu Ruskem tzv. Krymského mostu před Kerčský průliv snížila napětí a pravděpodobnost rozsáhlých bojů na severním pobřeží Azovského moře. Tento most uvedený do provozu 15. května letošního roku však způsobil problémy nové.
Za prvé Kerčským průlivem již nemohou proplout lodě vysoké přes 33 metrů. Neumožňuje to výška mostních oblouků. Tím se najednou snížil počet typů a četnost obchodních plavidel, která kotvila v ukrajinských přístavech na Azovu (z nichž největší jsou Mariupol a Berďansk). Výška některých plavidel totiž přesahovala 40 metrů nad hladinou. Ruské přístavy na Azovském moři tyto lodě nikdy nepřijímaly, proto je omezení nijak nezasáhlo.
Oblouky Krymského mostu pro průjezd plavidel
Za druhé, pod záminkou zvýšené ochrany mostu před „ukrajinskými záškodníky“ Rusové ztížili režim tranzitu přes Kerčský průliv i pro ostatní obchodní plavidla mířící do ukrajinských přístavů. Uzavřít Ukrajině námořní dopravu úplně se Moskva zatím neodvažuje. I kdyby totiž Kreml zcela ignoroval dosud platnou ukrajinsko-ruskou smlouvu o spolupráci při využívání Azovského moře a Kerčského průlivu (2003), stále ještě zbývá mezinárodní námořní právo, které deklaruje svobodné proplouvání lodí přes průlivy. Zakázat tedy nelze, ve hře je však možnost zkomplikovat plavby tak, aby byly ztrátové.
Plavidla jsou na delší dobu (3 až 10 hodin) zadržována Pobřežní stráží FSB za účelem prohlídky a identifikace posádky. Děje se to jak v Kerčském průlivu, tak přímo v Azovském moři (negativní stránkou dohody z roku 2003 je chybějící rozhraničení vodní plochy). Navíc Rusové pravidelně uzavírají části Azovského moře kvůli konání cvičných střeleb. Novou metodou, jak rozbít komerční plavební grafikony ukrajinských přístavů, se stalo umělé zadržování plavidel před proplutím průlivu. Po několik hodin, ba dokonce dnů nejsou zařazena do karavan, které jsou organizovaně vedeny Kerč-Jenikalským průplavem (splavná část Kerčského průlivu).
Andrij Klymenko, šéfredaktor portálu BlackSeaNews, ukrajinský expert, který pravidelně informuje o situaci v Azovském moři
Tato situace působí Ukrajině výrazné hospodářské ztráty. Lodní grafikony se nedodržují, objemy přepravených nákladů klesají, výhledově by mohli majitelé společností s azovskými přístavy ukončit spolupráci úplně. Přesměrování nákladního provozu do ukrajinských černomořských přístavů by si vyžádalo zvýšení logistických výdajů a hrozí nárůstem sociálního napětí v přifrontovém Přiazoví, kde přístavy Mariupol a Berďansk zajišťují živobytí pro tisíce místních obyvatel.
Infografika: Námořní přístav Mariupol. Zdroj
Na izolaci azovských přístavů komplikacemi v Kerčském průlivu zareagovala ukrajinská veřejnost debatou o možné výstavbě Černomořsko-Azovského průplavu. Podle výpočtů by měl být cca 120 km dlouhý. I když realizace takto rozsáhlého infrastrukturního projektu není aktuálně na pořadu dne, technicky to možné je.
Potenciálně by mohla Moskva vytvářet překážky i na trasách do ukrajinských přístavů na Černém moři (Oděsa, Mykolajiv, Cherson). Jako zdůvodnění by mohla použít „ochranu vodních ploch“ mezi mysem Tarchankut na západě Krymu a ukrajinským Zmijím ostrovem, kde Rusy přivlastněná společnost Čornomornaftohaz provádí nelegální těžbu uhlovodanů na ukrajinském šelfu. Hlídkováním těchto míst se zabývala Pobřežní stráž FSB, nedávno pak podle zpráv z ruských médií byly k ostraze vrtných plošin nasazeny malé protiponorkové lodě a raketové čluny od 41. brigády raketových lodí Černomořské flotily.
Plynová ložiska na šelfu v severozápadní části Černého moře. Detail mapy od státní společnosti Čornomornaftohaz
K militarizaci dochází i na Azovském moři. Jako posily lodního parku Pobřežní stráže FSB a Černomořské flotily sem Rusko přesouvá dělostřelecké čluny Kaspické flotily. Vedle tradiční trasy přes Volžsko-donský průplav je zavedena přeprava člunů po železnici, což výrazně zkracuje dobu přesunu.
Toto navyšování vojenského potenciálu může být ze strany Moskvy pouhým „předváděním svalů“ v konfrontaci s Kyjevem kvůli námořním trasám a šelfu. Neměli bychom však podceňovat ani variantu, že Rusko chystá další ozbrojenou eskalaci. Jejím nejpravděpodobnějším cílem by mohlo být nastolení kontroly nad částí Chersonské oblasti, kterou vede zavlažovací Severokrymský kanál.
Zásobování dněperskou vodou přes tento kanál bylo zahájeno v roce 1963. Od té doby výrazně zlepšil podmínky pro zemědělství ve vyprahlé stepní části poloostrova. Až do roku 2014 tento kanál uspokojoval 80 až 87 % potřeby sladké vody na Krymu. Kvůli ruské okupaci byly dodávky vody z Dněpru zastaveny.
Schematická mapka Severokrymského kanálu
I přes nejrůznější provedená opatření jako bylo třeba vrtání do země ruská okupační správa přece jen nedokázala zásobit Krym požadovaným množstvím sladké vody. To způsobilo snížení zavlažovaných ploch a objemu zemědělské výroby. Nedostatek vody a intenzivní využívání podzemních zdrojů měly za následek zhoršení ekologické situace na okupovaném území. Dochází k přesolování horních vrstev půdy, snižování hladin přehradních nádrží a výrazné redukci vegetačního pokryvu Krymu. Výhledově by to mohlo vést k odchodu většiny obyvatel venkova ze stepní části poloostrova.
Neschopnost najít řešení pro zásobování vodou inženýrskou nebo dopravní cestou tlačí RF do varianty násilné. Militarizace Azovského a Černého moře stejně jako nevyhlášená blokáda ukrajinských přístavů by podle komentátorů mohla být prostředkem k vydírání Kyjeva, které si klade za cíl donutit ukrajinskou stranu k obnovení provozu Severokrymského kanálu. V případě nejhoršího vývoje situace bychom mohli očekávat ruský pokus o okupaci části Chersonské oblasti.
Náměty pro propagandu a dezinformace
Dějiny mnoha států a politických režimů, které na Krymu v různých dobách existovaly, mají důležitý společný rys, a sice jejich snahu kontrolovat přechodovou a zdrojovou oblast na „kontinentu“. Právě tento faktor patrně vzala v potaz i vláda Ruské říše, když v roce 1784 vytvořila na území anektovaného Krymského chanátu Tavrickou oblast (později Tavrická gubernie). Součástí tohoto územněsprávního celku s metropolí v Simferopolu byla také řada území, která dnes patří do Chersonské, Záporožské a Mykolajivské oblasti.
Mapa Tavrické gubernie ze začátku 20. století
Nápad s reinkarnací Tavrické gubernie v jejích někdejších hranicích by mohl propuknout stejně náhle, jak se to stalo s „Novoruskem“ v roce 2014. Aktuálnost tohoto plánu je zřejmá: kontrola nad kontinentálními částmi Tavrie by mohla vyřešit problém se zásobováním Krymu vodou, protože Severokrymský kanál prochází právě tímto územím.
Podle hlasatelů „ruského jara“ 2014 mělo konfederativní „Novorusko“ tvořit 8 „lidových republik“ v hranicích příslušných oblastí na jinu a východě Ukrajiny. V praxi se však podařilo vytvořit pouze „DLR“ a „LLR“, a to jen na omezeném území. V květnu 2015 sami ozbrojenci prohlásili projekt „Novorusko“ za uzavřený (uložený k ledu na dobu neurčitou). Model z 8 republik-oblastí tak už není orientačním bodem pro propagandu a podvratné aktivity ruských agentů na Ukrajině. Ukázkou hledání nového ideologického základu jsou třeba kauzy tzv. „Besarabské lidové republiky“, neboli „Budžacké lidové republiky“ (2015). Separatistická formace s tímto názvem měla zahrnovat jižní část Oděské oblasti, o „Oděskou lidovou republiku“ vzor 2014 tedy již nešlo.
Můžeme tedy mít oprávněně za to, že ani žádní patrioti „Chersonské lidové republiky“ již nezbyli. Namísto toho by se mohly v Chersonské oblasti objevit nové přeludy „rusského miru“. Dokud se nápad s Tavrickou gubernií (na názvu moc nezáleží, jde hlavně o území) nezačal ve velkém rozjíždět, má smysl se pokusit o předstih. Navíc první zazvonění se již ozývají.
Jedním z nástrojů ruské propagandy, která je cílena na masy postrádající kritické myšlení, by se mohly stát staré etnografické mapy znázorňující tzv. Rittichovu chybu. Ukázka textu, který prostřednictvím podobných map manipuluje s veřejným míněním, je k nahlédnutí na odkazu.
Podstata argumentace vypadá následovně. Na mnoha starých etnografických mapách můžeme vidět, že kontinentální okresy Tavrické gubernie jsou osídleny převážně Rusy (Velkorusy), nikoli Ukrajinci (Malorusy). Naproti tomu na mapách ze sovětské doby je toto území znázorněno již jako etnicky ukrajinské. Čtenáři je podsouván závěr: buď sovětský režim „poukrajinštil“ Rusy, nebo obyvatelstvo fyzicky vyměnil v situaci sociálních kataklyzmat z první poloviny 20. století. Má tedy jít o další „zločin bolševiků proti ruskému národu“, jehož důsledky musí být napraveny.
Původním zdrojem všech map s ruskou Severní Tavrií je „Etnografická mapa Evropského Ruska“, kterou zpracoval ruský etnograf a kartograf Alexandr Rittich v roce 1875.
Detail „Etnografické mapy Evropského Ruska“ od Alexandra Ritticha znázorňující převahu etnických Rusů (světlejší barva) nad Ukrajinci v Severní Tavrii
V tomto konkrétním případě se onen vynikající vědec dopustil trapné chyby: statistické materiály, o něž se opíral, totiž uváděly, že na předmětném území převládají Ukrajinci (Malorusové). O tzv. Rittichově chybě nejednou psali odborníci, zejména na ni poukazoval významný ruský specialista na historickou demografii, doktor historických věd Nikolaj Kabuzan (1932–2008).
Stránka ze studie Nikolaje Kabuzana „Ukrajinci ve světě: dynamika počtů a osídlení: 20. léta 18. století až do roku 1989: utváření etnických a politických hranic ukrajinského etnika“, vydané Ústavem pro ruské dějiny Ruské akademie věd v roce 2006
Údaje o převaze Ukrajinců jak v Tavrické gubernii celkově, tak v její severní části byly potvrzeny také prvním celostátním sčítáním obyvatel v roce 1897. Podle výsledků sčítání v Tavrické gubernii žilo:
- Malorusů 611.121 osob (42,2 %)
- Velkorusů 404.463 osob (27,9 %)
Pro tři kontinentální okresy Tavrické gubernie máme tyto údaje:
- Malorusů 546.418 osob (60,6 %)
- Velkorusů 223.500 osob (24,8 %)
Tato chyba byla bohužel skutečně překopírována do většiny kartografických podkladů od různých autorů z konce 19. až začátku 20. století. Není však přítomna na všech mapách z Rittichovy doby.
Jazyková mapa Pavla Čubynského a Kosťantyna Melnyčuka z roku 1871. Publikována ve vydáních Jihozápadní pobočky Ruské císařské zeměpisné společnosti. Tzv. Rittichovu chybu zde nenajdeme
Přestože je v odborném prostředí tzv. Rittichova chyba všeobecně známa, může se stát, že se ruská propaganda nepohrdne starými profláklými falešnými kartami. Pro ruskou informační válku nemá význam kvalita fake news, ale disponibilní zdroje k jejich šíření mezi cílovým obecenstvem.
Etnografické argumenty však mohou hrát jen mobilizační roli, nejsou však soběstačné ke zdůvodnění dobyvačných akcí. Nejvíc bychom se měli mít na pozoru před snahami Kremlu o destabilizaci situace na jihu Ukrajiny. K tomu mohou posloužit jak socioekonomické problémy, tak etnokonfesionální pestrost regionu, dokonce i sabotáže na kritických infrastrukturních objektech, zkrátka cokoli, co umožní ruskému okupantovi přijít na naši zem v podobě „mírotvorce“.
Tento příspěvek zpracoval Maksym Majorov speciálně pro InformNapalm
Read the latest book “Donbas in Flames. Guide to the Conflict Zone” published by Prometheus Center. This guide will be useful to journalists, researchers, war experts, diplomats and general readers seeking information on the war in Donbas.
Aktuální hlášení skupiny INFORM NAPALM