Přinášíme aktuální a důležitý příspěvek od našich partnerů z Informačního odboje o možných tektonických změnách, které se odehrají v našem geopolitickém prostoru skrze vznik ukrajinské autokefální pravoslavné církve, o aktivních snahách Kremlu tomu zabránit a o možných fatálních následcích pro Ruskou pravoslavnou církev (RPC).

Snahy Moskevského patriarchátu neumožnit vznik autokefální ukrajinské pravoslavné církve povedou k jeho izolaci od pravoslavného světa, následnému rozpadu a zániku.

Rozložení sil

Na území Ukrajiny dnes působí několik pravoslavných církví: Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu (UPC MP), Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu (UPC KP) a Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (UAPC).

UPC MP, v jejímž čele v současné době stojí metropolita Kyjevský a celé Ukrajiny Onufrij, je kanonickou součástí Ruské pravoslavné církve v čele s patriarchou Kirillem (RPC MP).

UPC KP vedená patriarchou Filaretem byla založena v 90. letech minulého století krátce po vyhlášení samostatného ukrajinského státu, dosud však nebyla kanonicky uznána ostatními pravoslavnými církvemi.

UAPC vznikla po revoluci v roce 1917 a následně pokračovala v USA a Kanadě. Soustavná likvidace jejího duchovenstva v sovětské době způsobila, že na ukrajinském území nebylo možné vysvětit biskupa podle prvního Apoštolského pravidla, které říká, že biskupa ordinují dva nebo tři další biskupové. Tento problém byl vyřešen v roce 1969, kdy UAPC přešla do jurisdikce metropolity Ukrajinské pravoslavné církve v USA Mstyslava, který byl v roce 1990 v Kyjevě zvolen za patriarchu UAPC.

Na druhou stranu je UPC v USA od roku 1995 v jurisdikci Konstantinopolského patriarchátu. UAPC tak nelze označit za nekanonickou, výraz „autokefální“ v názvu církve odráží pouze touhu dosáhnout pro Ukrajinu autokefalie. V současné době je představeným (primasem) UAPC metropolita Kyjevský a celé Ukrajiny Makarij.

UPC MP přitom má na Ukrajině přes 11.000 farností, což tvoří cca 60 % z celkového počtu farností RPC MP, jejíž součástí tato církev dnes je. UPC KP má cca 5.000 farností a UAPC cca 1.500.

UAPC a UPC KP se dohodly na sloučení v jedinou Ukrajinskou místní pravoslavnou církev (UMPC) a požádaly Ekumenického (Konstantinopolského) patriarchu Bartoloměje, aby Synod Ekumenického patriarchátu v Istanbulu uznal sjednocenou UMPC jako autokefální církev.

Oficiální stanovisko vedení UPC MP spočívá v radikálním odmítání sjednocení v církev, která by byla nezávislá na Moskvě. Tím je dána nejednoznačnost celé situace. Na jedné straně ukrajinští pravoslavní hierarchové, kteří podporují autokefalii, mají k tomu veškeré formální důvody. Na straně druhé je Ekumenický patriarchát tradičně vždy proti jakýmkoli rozkolům (schizmatům) v pravoslaví.

UPC MP však není homogenní. Dokonce i dnes navzdory formálnímu neuznávání UPC KP dohází poměrně často k přestupům farností z UPC MP do této církve z podnětu vlastenecky smýšlejících farníků.

Po případném uznání autokefalie sjednocené UMPC Ekumenickým patriarchátem se pak něco podobného dá čekat ve velkém, což nakonec způsobí sjednocení již všech tří ukrajinských pravoslavných církví. „Ke sjednocení s Moskevským patriarchátem určitě dojde. Nebude však vycházet shůry, tedy z podnětu klerikální hierarchie, ale od lidu“, takto se k tématu vyjádřil patriarcha UPC KP Filaret v rozhovoru pro televizní zpravodajství TSN. Do postavení rozkolníků by se pak dostaly ty farnosti UPC MP, které nebudou chtít opustit jurisdikci Moskevského patriarchátu.

V UPC MP se již nedají přeslechnout lidé, kteří připouštějí možný odchod z Moskevského patriarchátu, a když postup udělování autokefalie nejde zastavit, je třeba se postavit do jeho čela a snažit se všechny ostatní předstihnout. Onufrij se sice k něčemu takovému jen stěží odhodlá, přesto samotná skutečnost, že se podobné publikace objevují, je dost výmluvná.

Církevněprávní stránka

Pravoslaví nemá jedinou nejvyšší autoritu podobnou papeži u katolíků, i Konstantinopolský patriarcha má mezi představenými místních církví jen postavení tzv. „prvního mezi rovnými“. Jeho jurisdikce nepřesahuje meze Konstantinopolského patriarchátu.

Speciálně jemu je však historicky vyhrazena role rozhodce v podobných sporech jako je ten ukrajinský. Navíc samotná otázka, kam až sahá jurisdikce Konstantinopolského patriarchátu, je také složitější. Právě zde existuje ve prospěch uznání ukrajinské autokefalie několik vážných historických a precedenčních argumentů.

Podle Tomosu z roku 1589 dnešní území Ukrajiny není součástí Moskevského patriarchátu. Až do roku 1686 byly pravoslavné farnosti na tomto území podřízeny Konstantinopolu a do jurisdikce Moskevského patriarchátu přeřazeny násilím.

V Tomosu z roku 1924 Konstantinopolský patriarchát konstatoval, že se nikdy právoplatně nevzdal své jurisdikce nad Kyjevskou metropolií (církevní provincií). Právě z tohoto důvodu vyhověl žádosti hierarchů pravoslavné církve v Polsku o udělení autokefalie.

Existují i podrobnější studie zdůvodňující právo ukrajinské pravoslavné církve na autokefalii, viz např. dílo Volodymyra Melnyka na webu Náboženské informační služby Ukrajiny (1, 2, 3, ukrajinsky).

Navíc, přestože pravoslavný svět dnes uznává kanoničnost RPC, je tu spousta skutečností jak historických, tak aktuálních, které by ji mohly zpochybnit.

Až do roku 1917 RPC řídil Nejsvětější vládnoucí synod v čele s oberprokurátorem, světským úředníkem, kterého jmenoval car. Po roce 1917 byla na území pod kontrolou Sovětů Ruská pravoslavná církev zničena, duchovenstvo fyzicky zlikvidováno nebo deportováno. Vyvázli jen ti, kdo oznámil bezpodmínečnou loajalitu vůči sovětskému režimu, tzv. obnovlenci (reformisté) a sergiáni (po metropolitu Sergijovi Stragorodském, autorovi nechvalně proslulé Deklarace loajality – pozn. překl.). Ostatně od roku 1935 se i oni stali oběťmi masových represí, které postihly jak biskupský sbor a duchovenstvo, tak aktivní laiky.

Na podzim 1943 Stalin poprvé využil ruskou emigraci k politickým cílům, stejně tak dal dohromady blok středoevropských a balkánských zemí, k čemuž mu opět posloužily etnokonfesní nástroje a vytváření obrazu SSSR jako nové verze Třetího Říma.

Za tímto účelem nechal předvolat do Kremlu tři poslední dosud sloužící metropolity ze sergiánské skupiny: Sergije (Stragorodského), Alexije (Simanského) a Nikolaje (Jaruševiče). Těm Stalin předal vládní nařízení posbírat po lágrech zbylé přeživší loajální biskupy nutné ke svolání „koncilu“ a zvolení nového „patriarchy“.

Biskupů, kteří přežili, však bylo příliš málo na to, aby toto Stalinovo divadýlko působilo věrohodně. Nezbylo tedy než se uchýlit k několika mimořádným vysvěcením, která lze s ohledem na okolnosti označit přinejmenším za sporná.

Nakonec 19 osob, které se v rozporu s řadou předpisů ekumenického a ruského pravoslaví prohlásily za pravoslavný koncil, založilo Ruskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu a dosadilo Sergije Stragorodského do úřadu „Patriarchy celé Rusi“. Můžeme tak vlastně mluvit o založení, neboli přesněji řečeno o znovuzaložení, protože od dob synodálního řízení organizace jako RPC MP neexistovala.

Nová „pravoslavná církev“ se budovala podle přímých Stalinových pokynů jako pobočka tajných služeb a jako totalitní sekta, která odmítala zásady pravoslavné sobornosti (obecnosti). Tři hierarchové, kteří se díky loajalitě dostali do Stalinovy blízkosti, získali větší moc než Místní koncil a oprávnění k řízení církve s většími diktátorskými pravomocemi, než měl carský synod. Církev rezignovala na princip volitelnosti biskupů a zrušila volby farních starších.

Po rozpadu Sovětského svazu hierarchové RPC využili zachovaných úzkých vazeb na ruské tajné služby v nových podmínkách a ve velkém se pustili do podnikání, pro které dokonce získali daňové úlevy jako odměnu za loajalitu a spolupráci.

RPC jako celek a řada jejích hierarchů jako fyzické osoby jsou společníky, předsedy představenstev nebo akcionáři řady bank, společností obchodujících s drahými kovy, ropou, cigaretami a alkoholem. De facto se z RPC MP stal daňový ráj, kdy náboženská složka slouží jen jako krytí pro obchodní aktivity a formální důvod k přiznání výhod.

Četná fakta dokládají také úzkou spolupráci na všech úrovních RPC s ruskými zpravodajskými službami nebo soustavnou činnost těchto služeb pod církevním „zastřešením“.

Nestoudnost samozvanců a nevyhnutelné finále

K přiznání odiózní organizace RPC MP ostatními pravoslavnými církvemi došlo teprve po dlouholetých snahách Kremlu jak v jeho sovětské, tak v postsovětské podobě, které šly ruku v ruce s prokazováním větších služeb jiným autokefálním církvím, přímým uplácením hierarchů a tajnými operacemi, kdy byl na nepohodlné osoby vyvíjen nátlak, popř. byly přímo likvidovány a nahrazovány povolnějšími.

Informace o mnoha těchto krocích lze snadno vypátrat z podkladů dostupných na internetu. Označit RPC MP za církev tedy můžeme jen s velkou rezervou. Co se týče konkrétně náboženských praktik RPC MP, máme tu řadu znaků totalitní sekty, až na to, že v tomto případě máme co do činění se sektou, která je formálně uznávána jako místní pravoslavná církev a je nástrojem pro širší strukturu, i tato struktura je formálně uznávána jako stát a je dokonce stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta.

Ruské členství v Radě bezpečnosti OSN jsme zmínili nikoli bezdůvodně. V nedávné době vyšla najevo hrubá porušení, k nimž došlo při přiznání Rusku oprávnění převzít po Sovětském svazu křeslo v Radě bezpečnosti. Je dost možné, že tato chyba bude uznána a napravena, i Rusko o své neoprávněné členství v radě přijde. Bude to dost těžké, protože za dobu svého působení v OSN ruská rádoby diplomacie vybudovala řadu obranných linií, aby udržela to, co Rusko ukořistilo, tato obrana se však postupně prolamuje. Podnětem ke spuštění tohoto procesu se stala agrese proti Ukrajině.

Zhruba totéž s velkou pravděpodobností čeká i RPC MP. V případě uznání autokefalie Ukrajinské místní církve Ekumenickým patriarchátem bude její kanoničnost zanedlouho zpochybněna, i dostane se do postavení odpadlíka. RPC MP v této situaci zbývá jen jedno: útočit jako první a zoufale hrát vabank s aktivním zapojením agentů vlivu na Ukrajině, pohrůžkami přerušením styků s Konstantinopolským patriarchátem a rozsáhlým schizmatem na samotné Ukrajině. K tomu poslednímu je zapotřebí imitace hromadných celonárodních „protestů“ věřícími UPC MP proti odchodu z náruče Moskvy.

Ke všem těmto akcím už dochází, a to natolik intenzivně, že patriarcha Bartoloměj v soukromém rozhovoru dokonce uvedl, že cítí tlak ze strany odpůrců autokefalie Ukrajinské pravoslavné církve. Tím patrně myslel dotěrné nabídky, s nimiž v poslední době Istanbul často navštěvoval poslanec za Opoziční blok Vadym Novynskyj, který jedná s využitím úzkého kontaktu s generálním konzulem RF v Instanbulu Dmitrijem Jevdokimovem.

Zaměstnanci řady ukrajinských korporací, např. skupiny Metinvest, kterou vlastní Rinat Achmetov a Vadym Novynskyj, jsou nucení podepisovat žádosti adresované Ekumenickému patriarchu Bartolomějovi, aby tento zabránil „uzákonění rozkolu v důsledku vzniku autokefální pravoslavné církve na Ukrajině“.

2. května trajektem Oděsa – Istanbul (neboli přesněji řečeno Čornomorsk – Haydarpaşa) vyplula skupina osob, které se prezentují jako „pravoslavní novináři“ a věřící UPC MP, s úmyslem navštívit Ekumenický patriarchát, setkat se s patriarchou Bartolomějem osobně a dát mu najevo protest proti přiznání autokefalie sjednocené UMPC. Organizátorem a sponzorem této akce byl metropolita Oděský a Izmajilský UPC MP Ahafanhel (Savin). Návštěva patriarchova sídla byla naplánována na 4. května a následně se měla konat tisková konference. Přesto právě 4. května patriarcha odletěl z Atatürkova letiště za účelem řešení neodkladných záležitostí. Zkrátka jen shoda náhod. Nebo prostě smůla.

Ve stejný den, 4. května, se ve Varšavě objevil už zmíněný Novynskyj ve společnosti vedoucího kanceláře UPC MP metropolity Antonije a místopředsedy oddělení vnějších styků UPC MP protojereje Mykoly Danylevyče. Delegace dorazila, aby přesvědčila představeného Polské autokefální pravoslavné církve metropolitu Varšavského Sávu, že autokefalie Ukrajinské místní církve prý není zapotřebí. A opět neúspěch: Sáva byl zaneprázdněn. Připravoval se na přijetí delegace z Istanbulu, s níž měl řešit stejnou věc, a s neplánovanými návštěvníky se sejít nemohl. K návštěvě delegace Konstantinopolského patriarchátu ve Varšavě má dojít 19. až 20. května.

V této situaci RPC MP nezbývá než se uchylovat k výhrůžkám, kterých se ostatně nikdo nebojí. V reakci na prohlášení vedoucího synodálního Oddělení vnějších církevních vztahů RPC MP metropolity Illariona (Alfejeva), že je ukrajinská autokefalie „katolický projekt“, který hrozí rozkolem srovnatelným s Velkým schizmatem z roku 1054, kdy se křesťanství definitivně rozdělilo na římské katolictví a pravoslaví, v Konstantinopolu jen pokrčili rameny: z výhrůžek si nic neděláme, ale Illarionovo chování nás zklamalo.

Reakce RPC mezitím stále více nabývá na hysterii. Zejména na prohlášení Ukrajinské pravoslavné církve v USA, která má samosprávu v rámci Konstantinopolského patriarchátu, o její podpoře ukrajinské autokefalie, reagoval jistý protojerej Andrej Novikov hněvnou tirádou o „rozkolnících“, že se USA a Kanada „vyznačují extrémním nacionalismem, duchem kompromisu s uniatstvím a rusofobií“, a o neuznávání „pravoplatnosti přijetí těchto rozkolníku Konstantinopolským patriarchátem“, protože se „odtrhli od  Ruské pravoslavné církve a měli by se vrátit do jejího lůna“. Na toto neurotické štěkání nikdo v Konstantinopolu samozřejmě ani nereagoval.

A teď k věci: co se vlastně stane, když bude ukrajinská autokefalie uznána, i během několika let k ní přestoupí téměř všechny farnosti UPC MP?

Za prvé se RPC MP tím zmenší na necelou polovinu. Za druhé UPC MP budou nutně následovat pravoslavné církve v Moldavsku, Estonsku, pak i v dalších bývalých svazových republikách, které církevní autokefalii nebo jiný způsob odděleného fungování od Moskvy dosud nemají. Moldavské farnosti dost možná připadnou Rumunské pravoslavné církvi, ty ostatní přestoupí pod křídlo Konstantinopolu.

Ze samotné RPC MP tak moc nezbude, v ideálním případě asi 10 % dnešních farností, ani to však není zaručené. Právě tehdy moskevským popům někdo připomene všechny nepěkné stránky jejich načichlých ropou, vodkou a zvláštními operacemi životopisů. V opuštěném zbytku pak začnou rozkoly a boje o zbývající penězovody.

S největší pravděpodobností to bude znamenat konec Stalinova projektu RPC MP a vznik v uvolněném prostoru zcela jiné struktury s obnoveným, možná i zcela vyměněným sborem nejvyšších hierarchů. Ty pak může vysvětit Konstantinopolský patriarcha, i současné špičky „RPC FSB“ se tak stanou zcela zbytečnými.

Hlavní moskevský démon v patriarším rouše a menší čertíci z jeho družiny kladou tak urputný odpor právě proto, že chápou nevyhnutelnost tohoto finále.

Sektor Delta, skupina Informační odboj

Klikněte na „Sdílet“ a podělte se s přáteli.
Staňte se fanoušky stránky InformNapalm Česko na Facebooku a nechte se pohotově informovat o nových příspěvcích v češtině.

Překlad: Svatoslav Ščyhol