Aktuální předvolební kampaň v Bělorusku již řada komentátorů stihla označit za bezprecedentní. Na první pohled to tak skutečně vypadá: Alexandr Lukašenko nechává zadržet své možné rivaly, největší medializaci získalo zatčení expředsedy představenstva banky Bělhazprambank Viktara Babaryky a blogera Sjarheje Cichanoŭského, za nějž nakonec musela kandidovat jeho manželka.

Bělorusové drží pikety na protest proti zadržování opozičníků a stojí mnohahodinové fronty, aby mohli podepsat podpisové listy na podporu alternativních kandidátů. Tyto důkazy, že velký počet lidí v zemí má zájem na mocenských změnách, skutečně ukazují nové nálady ve společnosti.

Když se však trochu zamyslíme, vybavíme si, že teoretické alternativy Lukašenkovi tu byly prakticky v každých minulých volbách.

Bylo tomu tak třeba ve volbách z roku 2005, kdy opozice jako svého jediného kandidáta navrhla Aljaksandra Milinkeviče, který byl dokonce pozván, aby vystoupil na půdě Evropského parlamentu jako lídr nového Běloruska. Podobné to bylo i ve volbách v roce 2010, kdy kandidovali zejména tak známí opoziční politici jako Uladzimir Njakljajeŭ, Andrej Sannikaŭ nebo Mikalaj Statkevič. Po volbách se konaly svým rozsahem bezprecedentní protesty proti falšování volebních výsledků, které skončily rozprášením protestujících a zadržením řady prezidentských kandidátů. Je tu jen otázka, zda můžeme považovat údajné volby, které se v Bělorusku konaly po roce 1994, vůbec za volby.

Tato otázka má jednoduchou odpověď: žádné volby v Bělorusku, stejně ovšem jako v sousedním Rusku po roce 1996, se nekonaly. Šlo o plebiscitně pojaté hlasování, kdy občané měli jen posvětit prodloužení úřadování permanentní hlavy státu na další funkční období. Opoziční kandidáty do prezidentského úřadu u každého z těchto plebiscitů vnímal diktátor jako stafáž, která měla jen zdůraznit jeho legitimitu. Pokaždé, kdy opozice dávala najevo, že se již nechce spokojit s rolí stafáže a chce usilovat o skutečné politické aktivity, o převzetí moci nemluvě, režim hned uvalil na oponenty represe a nepřipouštěl ani iluzi této možnosti.

Není čemu se divit. Lukašenko totiž není obyčejným prezidentem, který usiluje o setrvání v čele státu prostřednictvím voleb. Je klasickým uzurpátorem, který rozehnal parlament, nahradil ho poslušným zákonodárným orgánem a zakonzervoval veškeré politické procesy za pomoci… samozřejmě přímé demokracie, tak oblíbené u některých českých politických subjektů a jejich podporovatelů.

Právě za pomoci referenda totiž Lukašenko docílil, že se Bělorusové vzdali vlastních národních symbolů, nechal povýšit ruštinu na úřední jazyk, uzákonit postavení své země jako ruského satelitu, získal pravomoc rozpouštět parlament, nechal přesunout Den nezávislosti na výročí osvobození Minsku za Druhé světové války, schválit diktátorskou Ústavu, odmítnout prodej půdy a zachovat trest smrti, zrušit volbu starostů a umožnit své opakované znovuzvolení donekonečna. Je pravda, že mu toto vše odhlasoval běloruský lid.

Je jasné, že „odhlasoval“ stejně, jak „volí“ v prezidentských volbách: jak říkal soudruh Stalin, nezáleží na tom, jak se hlasuje, ale jak se počítá. Nicméně platí, že svou vládu nad zemi, která se zasekla v sovětské minulosti, opírá Lukašenko nejen o represe a propagandu, ale také o tento mandát vzešlý z „přímé demokracie“. Když tedy mluvíme o tom, že úspěch Zelenského a strany Služebník lidu je prvním krokem k „lukašenkizaci“ a degradaci Ukrajiny, neděláme si legraci. Jediná naděje je, že ukrajinskému Lukašenkovi k tomu banálně nestačí prostředky.

Právě z hlediska permanentní nabídky alternativ lze v aktuální volební kampani spatřovat spíše znepokojující trendy, které nasvědčují jistým procesům, možná již nezvratným. V minulosti vedla konfrontační linie vždy mezi sovětským Běloruskem, jehož symbolem byl Lukašenko, a Běloruskem opozičním, demokratickým a evropským, které prosazovali opoziční kandidáti. Naproti tomu celá dnešní kampaň jako by zapadala do rámce státu vybudovaného Lukašenkem. Za prvé jde o kampaň nestranickou, jejími hlavními postavami jsou jen lidé, kteří chtějí změnu režimu. Za druhé jejím hlavním motem je únava z Lukašenka. Chybí však jasná představa, co se bude dít v případě, že opozice dosáhne svého.

Hlavním problémem Běloruska totiž vůbec není Lukašenko. Jeho hlavním problémem je Rusko. Lukašenko je jen dílčím problémem odvozeným od toho hlavního. V roce 1994 Bělorusové v prvních a dosud posledních skutečných prezidentských volbách rozhodovali mezi dvěma hlavními kandidáty, z nichž každý chtěl odevzdat zemi Moskvě. Odtehdy byli politikové, kteří tvrdili, že jejich země má jinou cestu, ve vlastní zemi marginály, dokonce i v tehdy, kdy se účastnili voleb.

Dnes tedy Viktar Babaryka, jehož vnímají jako málem hlavní alternativu k Lukašenkovi jak sám Lukašenko, tak mnoho Bělorusů, vede svou volební kampaň takřka jako někdo, kdo se uchází o úřad hlavy některého subjektu Ruské federace. V předvolební kampani zaznívá právě téma únavy ze „švába“, nikoli však téma členství země v Eurasijském ekonomickém svazu, Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti nebo téma přítomnosti ruských vojáků na běloruském území.

Zkušenosti z Arménie, kde povstání skutečně vedlo ke změně režimu, však ukázaly, že závislost na Rusku zůstává léčkou, z níž prakticky není úniku. Právě tato závislost, nikoli osoba hlavy státu, je zdrojem nesvobody, korupce, chudoby a chybějících skutečných vyhlídek. Každý přemožitel diktatury, zůstane-li závislý na Rusku, se tedy musí buď sám proměnit v draka, nebo přijít o moc.

Hlavní otázkou ovšem zůstává, zda může v Bělorusku dojít ke stejnému vývoji jako v Arménii. V Arménii však za celou dobu trvání její samostatnosti existovalo živé politické prostředí, stranické aktivity, neustálá opoziční povstání a mítinky. To nejdůležitější však je, že i přes závislost na Rusku je v Arménii od počátku silná idea národní svornosti a státu jako útočiště před nepřátelskými sousedy. V Bělorusku nic takového není a nikdy nebylo. Srovnávat situace je tedy těžké.

Zatím je jasná jediná věc: „volby“ Lukašenko vítězoslavně vyhraje, protože žádné „volby“ vlastně neproběhnou. Ustojí-li povolební situaci, bude ve svém nekonečném a nesmyslném vládnutí pokračovat. Pokud ji neustojí, pak začne úplně jiný příběh s nejistým rozuzlením.

Nejistým proto, že nesmíme opomíjet ruský zájem. Kreml vůbec nepotřebuje, aby vyhrál Lukašenko nebo Babaryka. Pro Kreml je Bělorusko stejně jako Ukrajina jen provizorním státem, dočasně odštěpeným ruským územím. V Moskvě se jen čeká, až vládce tohoto území přistoupí na jeho inkorporaci do Ruska. Jak svého času jasně řekl Lukašenkovi Putin, jako jednotlivé oblasti.

V tomto smyslu může být pro Kreml výhodnější jak oslabení Lukašenkova postavení, aby byl svolnější, tak totální destabilizace země – v tomto případě bude snazší nabídnout jí „pomoc“. Vítězství proruského kandidáta by bylo také řešením, protože by tento kandidát podepsal „poctivou“ smlouvu s Ruskem a dosáhl vytoužené integrace, kterou diktátor brzdil „navzdory vůli bratrských národů“.

Co by bylo pro Rusko skutečně nevýhodné, je totální zhroucení režimu v důsledku národního povstání, Lukašenkův útěk a „restart“ běloruské politiky. V tomto případě by totiž mohla být skutečně nastolena úplně jiná agenda. Při volební kampani by kandidáti již nemluvili o Lukašenkovi, ale o Rusku a osvobození nikoli od diktátora, ale od dravé velmoci, která se snaží zničit jak běloruský stát, tak běloruskou národní identitu. Pak vyjde najevo, že celé ono „bratrství“ bylo ve skutečnosti prachobyčejným područím, vnucováním příživnictví, které znemožňovalo rozvoj státu, rozkrádáním Běloruska – jak skrze Lukašenka, který řídil jakousi obdobu okupační správy, tak skrze Babaryku, který řídil hlavní běloruskou banku Gazpromu. I když mluvit o předpokladech pro tento vývoj je zatím předčasné, právě ten je Lukašenkovou největší noční můrou v kontextu dalšího vývoje situace v Bělorusku.

A stejná věc je největší noční můrou také pro Putina.

Autor: Vitalij Portnykov
Zdroj: Bykvu.com, 22. 6. 2020
Překlad: Svatoslav Ščyhol