Dnes, 22. února, je páté výročí pádu Janukovyčova režimu. Revoluce důstojnosti, která změnila nejen Ukrajinu, a i celý okolní geopolitický prostor, zásadním způsobem ovlivnila změnu uspořádání postjaltského světa. Autor těchto řádků byl přímým účastníkem historických událostí, které se odehrály před pěti lety. Veden záměrem toto páté výročí připomenout, rozhodl jsem se zveřejnit kompilaci svých nejlepších fotografií vzniklých v době revoluce. Zachycují lidi na Majdanu, jejich všední život, oslavy vánočních svátků, také události v ulici Hruševskoho, akce Automajdanu, jehož aktivistou jsem byl také, a mnoho dalších věcí.

Mé rozhodnutí přijet na Majdan nebylo spontánní. Důvodem je skutečnost, že Ukrajina je pro mne stejně tak vlastí jako Bělorusko: pocházím ze starobylého kozáckého rodu Ivašynových. Můj otec Jauhen Mikalajevič (Jevhen Mykolajovyč) je rodákem z Dnipru, dědeček Mykola Dorofijovyč Ivašyna se narodil 70 km od tohoto velkého města v obci Vilni Chutory ve Verchňodniprovském okrese, kterou mí předkové založili v polovině 18. stol.

Já jsem se narodil v běloruské Hrodně, kde žiji dosud, dalším klíčovým důvodem mé cesty na Majdan tedy byly zcela výrazné vyhlídky totální hrozby, že běloruský národ bude semlet novým imperiálním geopolitickým útvarem, který by jistě představoval Euroasijský svaz zahrnující Ukrajinu.

Patřil jsem do 1. lvovské setniny domobrany, která měla základnu v Říjnovém paláci, přejmenovaném jeho obránci na Palác Svobody. Naše jednotka měla za úkol obranu a stavbu nových barikád, hlídkování po obvodu, podnikání výpadů mimo území kontrolované Majdanem, např. kvůli odblokování aut a náklaďáků s potravinami a dřívím. Tato vozidla, která dopravovala kritické suroviny pro udržení životaschopnosti našeho skutečného ostrova svobody, dost často blokovali příslušníci ozbrojených sborů.

Společně se svým spolubojovníkem Bohdanem Škodynem (vlevo)

K revoluci jsem přispíval pod dobu 24 dnů, a sice 4. až 28. ledna 2014. Šlo o čas plný dramatismu, obětavého hrdinství, vzájemné pomoci a neuvěřitelné solidarity a zapojování lidí dobré vůle. Pro získání podobné životní zkušenosti má smysl žít. Dokáže to člověka posílit a zušlechtit, naplnit ho neochvějnou vírou, že se to změní k lepšímu, a udát směr pro jeho další činnost.

Masová činnost dobrovolníku na Majdanu z celé Ukrajiny, stejně jako z dalších států, spustila řetězovou reakci přeformátování postsovětského prostoru, jehož výsledky budou viditelné teprve v rámci rozsáhlé historické perspektivy. Pouze ony dokážou zodpovědět otázku ohledně místa a role tohoto období v dějinách. Už dnes však můžeme s jistotou říct, že nebýt těchto událostí, s velkou pravděpodobností bychom dnes žili v reáliích obnovené ruské imperiální konstrukce a museli bychom vyjadřovat vůli a zájem ruského státu. Krátce poté, co Viktor Janukovyč po utajené schůzce s Putinem v Soči zradil svůj lid a změnil směřování země, byl stanoven okamžik totálního spuštění imperiálního novotvaru „Euroasijský svaz“, jehož součástí měla být i Ukrajina, a sice leden 2015. Světlo na konci tunelu pro Bělorusko a Ukrajinu by zhaslo na velmi dlouhý časový úsek, možná přesahující délku života jedné generace. Lidská vůle, víra a touha po činech však naplnění těchto plánů zhatila.

Válečnou agresi proti Ukrajině Rusko zahájilo zejména proto, že nedokázalo zvládnout svou fantomovou bolest z důsledků „největší geopolitické katastrofy 20. století“. Válka proti ukrajinskému národu má pro ně dimenzi vyloženě imperiální, zatímco pro Ukrajinu a ty lepší zástupce dalších zemí, kteří společně s Ukrajinci čelí agresi, jde o boj národně osvobozenecký. Za svobodu a vlastní geopolitickou volbu se musí bojovat, a sice s planoucí vírou a upřímnými činy, se ctí a důstojností.

Online výstavu fotografií otevírá série záběrů, které jsem pořídil v době vánočních svátků, kdy měly události na Majdanu ještě poměrně poklidný průběh.

V Paláci Svobody tábořila celá setnina domobrany z Krymu.

Následující záběr byl vyfocen z areálu Marijinského parku v době, kdy tu ještě nebyl tábor Antimajdanu. Běloruskou vlajku ozařují vojáci vnitřních vojsk světlomety z vojenského automobilu.

Kontrolní stanoviště ozbrojených sborů v ulici Hruševskoho. O dvanáct dní později budou všechna tato auta spálena při pouličních bojích.

Koledníci dodávají obráncům Domu odborových svazů veselou a čilou náladu.

Jedna z hlavních polních kuchyní s výmluvným názvem Euroboršč. Bez velkorysého přísunu potravy by patrně nemohla být řeč o dobrém stavu morálního a bojového duchu obránců Majdanu.

Velitel polní kuchyně Euroboršč Aljaxandar z Mahiljova (na fotce vpravo).

Až do začátku bojů na Hruševskoho šlo o poslední barikádu ve směru náměstí Jevropejska. Území pod kontrolou Majdanu zde končilo.

Nápis nad vchodem na Majdan u Domu odborových svazů. Vydržel tu dost dlouho, až do útoku těžkooděnců na tuto barikádu 18. února 2014. Dva dny poté zahájí Rusové operaci s úmyslem okupovat Krym.

Na následující fotografii můžeme vedle IT stanu vidět ruskou vlajku. V době revoluce jsme měli velmi opatrný postoj ke všemu, co je ruské, zejména se to týkalo zástupců médií z RF. Relativní smířlivost vůči Rusům však tehdy ještě existovala.

Enkláva Majdanu na půl kilometru vzdáleném náměstí Mychajlivska. Já osobně mu říkal „Hajdamacký chutor“. Prakticky plnila účel předsunutého opevněného stanoviště.

Dekomunizace, která určitě přijde i do Běloruska, začala právě zde.

Slavná Lvovská brána směrem do ulice Instytutska. Na barikádě můžeme vidět připevněný nápis vyjadřující podporu Majdanu ze strany běloruských vlastenců.

Na území kontrolované Majdanem se prakticky nikdy nedostali příslušníci ozbrojených sborů, minimálně v uniformách. Na pořádek dohlížely dobrovolnické jednotky vlastními prostředky. Následující foto je v jistém slova smyslu jedinečné.

Mezi dobré tradice patřilo nechat dřevěný hranol s názvem místa svého bydliště. Na fotce můžeme vidět i názvy měst, která dnes kontrolují ruské okupační oddíly.

Upřímná péče o zdraví obránců Paláce Svobody. Do záběru se dostala i část kuchyně v prvním patře naší stálé základny.

Tuto fotografii jsem uveřejnil v lednu 2014 na webu Evropského rádia pro Bělorusko. Stal se z ní titulní obrázek pro velký rozhovor, který jsem tehdy poskytl redaktorovi tohoto rádia Zmiceru Lukašukovi. V pozadí můžeme vidět sídlo prezidenta Ukrajiny, tehdy ještě Viktora Janukovyče.

Večer 10. ledna 2014 aktivisté Automajdanu zablokovali dva autobusy s téměř rotou příslušníků Berkutu poblíž obvodního pracoviště vnitra Svjatoyšynskyj v Kyjevě. Těžkooděnci z této jednotky předtím brutálně zbili aktivisty, kteří přišli k budově obvodního soudu Svjatošynskyj podpořit odsouzené v kauze tzv. „vasylkivských teroristů“. Po tvrdém středu „berkutovce“ nechali projít uličkou hanby, kdy byly jejich tváře zadokumentovány na foto a video.

Při jednom z výpadů Automajdanu do Janukovyčova sídla Mižhirja nám náhle zatarasila cestu skupina tzv. titušků. Naše čelní skupina se postavila útoku sama, aby zajistila cestu z Kyjeva pro hlavní konvoj.

Útok a dobytí prvního kontrolního stanoviště na vjezdu do Mižhirja.

Janukovyčova rezidence nás stále vítala hloubkovou linií obrany těžkooděnců.

Každodenní ranní nástup příslušníků domobrany Paláce Svobody.

Jeden ze spolubojovníků se připravuje na plynový útok.

Poklidný příchod ke kanceláři prezidenta v ulici Bankova.

Měl jsem velké štěstí se nechat vyfotit společně s legendární postavou pro Ukrajinu Levkem Lukjanenkem, disidentem, jedním z předáků boje za osvobození Ukrajiny. Sovětský systém ho nechal projít soukolím represí naplno. Kvůli protisovětské činnosti a myšlence na svobodnou Ukrajinu byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl pak nahrazen 15 lety v pracovních táborech. Celkem byl vězněn 26 (!) let. Je autorem „Aktu vyhlášení samostatnosti Ukrajiny“ ze dne 24. srpna 1991 a byl čtyřikrát zvolen poslancem Nejvyšší rady. Dne 7. července 2018 jeho život vyhasl.

Na následující fotografii můžeme vidět, jak setniny domobrany vyšly naproti charkovské banditské formaci Oplot Jevhena Žylina. Několik dní předtím příslušníci této formace oznámili úmysl Majdan rozprášit.

19. leden 2014. Nedělní věče (shromáždění lidu). Exprese lidí zachycená na fotografii výrazně odráží historičnost chvíle a náladu, která vládla v předvečer tehdejších rozhodujících událostí.

19. leden 2014. Křest ohněm

Má osobní potvrzená verze „guerilla urbana“.

Vchod do zdravotního střediska v ulici Hruševskoho, které bylo 22. ledna 2014 zcela zničeno příslušníky Berkutu.

22. leden 2014. Jeden z nejtragičtějších dnů Majdanu. První zabíjení účastníků revoluce. Spousta zraněných.

Při jednom z protiútoků a odrážení útoku ozbrojených sborů zřizují obránci Majdanu speciální ohňovou zábranu, která má zastavit teror proti neozbrojeným lidem.

24. leden 2014. Dočasné příměří.

26. leden 2014. Na zádušní mši za Michase Žyzněuského přišel do katedrály sv. Michaela obrovský počet lidí. Pak proběhlo pietní rozloučení s mnohotisícovým průvodem na Majdan.

Čest věčné a blahé památce padlých za svobodu a lidskou důstojnost. Šli do boje a ubránili posvátné ideály svobody a demokracie. Jejich neporazitelný duch nechť žije v našich činech a skutcích, v ocelové vůli a obětavosti.

Redaktor běloruské služby
mezinárodní zpravodajské komunity InformNapalm
Dzjanis Ivašyn.

Šíření a přebírání s odkazem na zdroj je vítáno!
(Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0)

Klikněte na „Sdílet“ a podělte se s přáteli.
Přihlaste se k odběru novinek na stránce InformNapalm Česko na Facebooku.

Překlad: Svatoslav Ščyhol