Projev českého prezidenta Miloše Zemana s návrhem uznat anexi Krymu jako hotovou věc a „zaplatit“ Ukrajině za ochotu se smířit s odtržením části jejího území není jen pouhou iniciativou jednoho z „užitečných idiotů“ Kremlu. Je také výrazem únavy části západního politického establishmentu z konfliktu s Ruskem – právě proto Zeman vlastně před PACE předstoupil.

Mnoho západních politiků totiž má skutečně pocit, že již zanedlouho vše skončí a bude zase tak, jak bylo před Putinovou invazí na Krym. Rusko se pomalu, ale jistě odplazí z Donbasu, přistoupí na nahrazení svých vojáků a žoldáků mírovými jednotkami OSN, a co bude dál se zdevastovaným územím a propagandou oblbnutým obyvatelstvem, to už je věc Ukrajiny. Odejít z Krymu ale už tak snadné není. Vykouřit odsud Putina jen tak nepůjde, mnohem snazší je „zlomit“ nikoli jeho, ale Ukrajince, a to dotlačením k přijetí anexe. A pak budou všichni žít šťastně až do smrti a těšit se z ruských požitků.

Je to nebezpečná iluze. Pozoruhodné je, že svůj plamenný projev Zeman pronesl právě v den výročí postoupení československých Sudet Hitlerovi. I tehdy se žilo v iluzi, že toto území bude vůdci stačit a že hlavním úkolem západních garantů územní integrity Československa (přesně tak, Velká Británie a Francie byly stejnými garanty celistvosti Československa jako signatáři Budapešťského memoranda garanty celistvosti Ukrajiny) je uspokojit potenciálního agresora. Vzhledem k tomu, že neexistovala žádná možnost, jak přimět Hitlera, aby se Sudet vzdal, bylo rozhodnuto zatlačit na Beneše – což vedlo k tomu, že zanedlouho z politické mapy Evropy zmizelo již celé Československo. Pomohlo to snad odvrátit Druhou světovou válku? Ani náhodou.

Podivuhodné však je, že si z tohoto příběhu mnozí na Západě dodnes nevzali žádné ponaučení. Skutečnost, že v roli zastánce uznání „hotové věci“ vystupuje právě český prezident, nikoli hlava některého jiného státu, na tom právě vůbec nepřekvapuje. Desítky let trvání okupace (nezapomeňme, že německé hrůzy v Československu dost záhy vystřídaly ty sovětské) totiž vychovávají nejen hrdiny, ale i kolaboranty žijící v přesvědčení, že sílu je třeba respektovat a stavět se jí na odpor je nebezpečné.

Zeman je typickým zástupcem tohoto „národa strachu“, vyzvat Ukrajince k rezignaci a přijetí peněz je pro něj proto mnohem snazší než pro politika z některé jiné země, která nikdy nezažila botu sovětského vojáka, byť s Putinem sympatizujícího. Celý tento psychologický rozbor však nic nemění na jedné jednoduché věci: znásilnění Československa nezabralo. Znásilňování a zrada nezabírají nikdy.

Když Západ skutečně chce udělat za krymskou záležitostí tlustou čáru, musí jednat úplně jinak. Nikdy a za žádných okolností neuznávat výsledek anexe Krymu. Nikdy a za žádných okolností nerušit protiruské sankce, ba právě naopak: zpřísňovat je každý další rok trvání anexe. Přijmout Ukrajinu do NATO a rozmístit na jejím území alianční vojenské základny. Zkrátka znemožnit jakékoli pomyšlení na válku s touto zemí.

Vůbec nechci tvrdit, že tyto kroky zaručí navrácení Krymu. Zaručí však to nejdůležitější: že Krym, byť anektovaný, zůstane ojedinělým případem, pouhou ukázkou státního šílenství a odplaty za ně. V opačném případě bude mezinárodní právo dříve či později nahrazeno právem silnějšího, jak tomu bylo v dobách anexe Sudet.

Vitalij Portnykov

Autor: Vitalij Portnykov
Zdroj: GRANI.ru, 12. říjen 2017

Překlad: Svatoslav Ščyhol