Článek ruského prezidenta Vladimira Putina, který vyšel v americkém časopise National Interest akorát před konáním druhé (po Minsku) koronavirové přehlídky, působí jako další zahraničněpolitický trhák od hlavy ruského státu. Jak v samotném Rusku, tak na Západě se o něm přece tolik toho řeklo, tolik prohlášení popírajících jeho pojetí dějin…

Nic převratného však v tomto textu nenajdeme. Tento článek je spíše odrazem Putinova postupného vývoje, který můžeme sledovat už od jeho skutečně pověstného mnichovského projevu, který ozřejmil prudký obrat ruské zahraniční politiky od imitace vzájemného porozumění se Západem k otevřené konfrontaci s ním.

Tou hlavní věcí na Putinově článku totiž vůbec není další snaha očistit Stalina nebo zdůvodnit nezdůvodnitelnou „legitimitu“ okupace pobaltských zemí. Hlavní jsou nostalgické vzpomínky na konference hlav spojeneckých států za Druhé světové války a připomenutí nápadu uspořádat summit států, které jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN.

Jednoduše řečeno, touha po Jaltě. A podíváme-li se na situaci očima Vladimira Putina, snadno pochopíme, z čeho tato touha pramení. Současné Ruské nemá žádnou jinou možnost, jak upevnit své postavení v dnešním světě, než ho rozdělit. Z hlediska hospodářských, politických a sociálních ukazatelů Rusko beznadějně zaostává za Spojenými státy a Evropskou unií. Hospodářsky a zanedlouho snad i sociálně ho předčí dokonce i Čína. Jak by mohlo jinak přesvědčit zbytek světa, že je velmocí, která se vyrovná úspěšným civilizacím s vyspělou ekonomikou?

Pouze jediným způsobem: kdyby mu samy vyčlenily kousek tohoto světa a obyvatelům tohoto kousku řekly, že musí brát v úvahu ruské zájmy, že nyní patří do „ruského světa“.

Problém je pouze v tom, že když Roosevelt a Churchill dělili Evropu se Stalinem, už bylo jasné, že Rudá armáda dojde do Berlína, a možná i dál. Americkému prezidentovi a britskému premiérovi dělal starosti právě tento Stalinův postup. Šlo jim o vytýčení meze, kde se zastaví, i právě kvůli tomu hodili do medvědí tlamy budoucí země „lidové demokracie“. Záleželo jim na tom, aby „lidová demokracie“ nepostihla téměř celou Evropu, aby se po poražení Hitlera nemuseli pouštět do přímého střetu se Stalinem. Řekneme-li to na rovinu, cynicky zvolili menší zlo.

Dnes kontroluje Putinova armáda zakrvácené kousky Sýrie, vylidněné Podněstří, Donbas, Abcházii a Jižní Osetii, upadající Krym. Žádné srovnání s první Běloruskou a druhou Ukrajinskou frontou. Hospodářsky je Rusko závislé na Západě, který nakupuje zdejší suroviny, více, než Západ na něm. Proč by tedy někdo měl dělit svět s Putinem? Co s tím má Jalta?

To si velmi dobře uvědomuje i sám Putin. Psaní článků totiž není jeho jedinou činností. Destabilizuje vše, na co přijde. Blízký Východ, postsovětský prostor, Afrika, jacísi směšní traviči, ovlivňování amerických voleb – tento seznam může pokračovat. Ve svém publicistickém projevu působí Putin jako seriózní politik, který myslí na budoucnost světa. Ve svém skutečném počínání je však stárnoucím puberťákem s jadernou bombou, kterého můžeme zklidnit jedině tím, že mu dáme, co chce. A co vlastně chce? Ukrajinu? Sýrii? Bělorusko? Někdejší Sovětský svaz? Třeba snad k tomu ještě Libyi? Nebo vůbec půlku Blízkého Východu? Opravdu tak moc potřebuje Středoafrickou republiku, nebo se jen baví tím, že dráždí nervy Francouzům?

Uspořádejte Jaltu 2, a dozvíte se to. Svým chuligánstvím v podstatě tlačí západní partnery k takové Jaltě a svými články vysvětluje, jak si představuje nejlepší výpalné. Že dnešní svět už dávno nefunguje tak, jak by si ruský prezident přál, samotného Putina podle všeho vůbec nezajímá. Z rezidence v Novo-Ogarjovu, kde tráví karanténu, totiž vypadá svět právě takto.

Autor: Vitalij Portnykov
Zdroj: Detaly.co.il, 21. 6. 2020
Titulní foto: Sputnik, Alexei Nikolskyi Kremlin via Reuters
Překlad: Svatoslav Ščyhol