Toto vše by si zasloužilo hloubkový výzkum a možná dokonce samostatnou knihu.

Před 15 lety, 31. prosince 1999, ruský prezident Boris Jelcin, namísto aby lidu popřál k Novému roku, nečekaně řekl: „Odcházím!“. Tak se Rusové dozvěděli, že budou mít nového cara, blonďatého skrčka s mdlýma očima.

Tehdy, v devátém roce ukrajinské samostatnosti, nám připadalo, že jde o výhradně ruskou záležitost, která s událostmi v naší zemi nijak nesouvisí. Ukázalo se však, že souvisí. Dokonce víc než si dokážeme představit. Protože právě poté, co se kremelský skrček dostal k moci, začalo u nás docházet k věcem, pro něž jsme dlouho nedokázali najít vysvětlení. Teprve nyní chápeme, že oko Velkého bratra nás po celých čtyřiadvacet let našeho odděleného života bedlivě a nenávistně pozorovalo. A škodilo všude, kde to šlo.

Toto vše by si zasloužilo zevrubný výzkum a možná dokonce samostatnou knihu. Autor těchto řádků se pouze pokusí dát do souvislosti některé chronologické souběhy a položit řečnické otázky.

Vraťme se tedy do Ruska.

„AKT ŠÍLENSTVÍ“

Co přimělo Jelcina k odchodu, se dosud neví. Jeho ošetřující lékař v mnohočetných rozhovorech již po smrti Borise Nikolajeviče trval na tom, že si prezident na zdraví nestěžoval a mohl produktivně pracovat ještě několik let. Hospodářská a politická situace nebyla až tak kritická, aby ji Jelcinův tým nedokázal zvládnout. Už tu bývaly i horší časy.

Dnes už je jasné, že to nebyl Jelcin, kdo si připravil nástupce. Starého liberála zkrátka a dobře brutálně odklidili, aby připravili místo pro důležitého člověka. Čekat na konec volebního období nebyl čas: říše, která prožívala svoje Versailles, si žádala revanš.

Kdy v horních patrech ruské politiky došlo ke změně vektoru?

Ještě v květnu liberálně demokratické Jelcinovo směřování nenechávalo nikoho na pochybách. Předsedou vlády RF byl jmenován Sergej Stěpašin, demokrat s praxí, který si získal známost tím, že předsedal komisi, která vyšetřovala zločiny KGB. Právě jeho vidělo ruské politikum jako Jelcinova nástupce. Najednou v srpnu Stěpašina posílají do demise – Sergej Vadimovič se o tom dozví jako jeden z posledních a je touto zprávou velmi šokován.

Nový premiér, interní zaměstnanec FSB Putin, člověk ze systému, jehož zločiny Stěpašin vyšetřoval, je vnímán s opovržením. „Totální absurdita státní moci“, poznamenal na toto téma Jurij Lužkov. „Akt šílenství“, podpořil starostu metropole Boris Němcov, „klinika“, prohodil Gennadij Zjuganov – píše v knize „Putinova smyčka“ Alexandr Kostin.

BUJNAKSK, MOSKVA, VOLGODONSK A… „VIZITKA JAROŠE“

Teroristický útok ve Volgodonsku (16. září 1999). Záchranáři vynášejí tělo oběti

“Nenápadný mužíček” však již záhy ukáže svou moc. O půlku měsíce později, v první polovině září, otřese Ruskem řada explozí v bytových domech: v Bujnaksku, Moskvě a Volgodonsku. Putin ukazuje na viníky – čečenské separatisty. Potvrzení jeho slov bylo nalezeno v jednom z náklaďáků s výbušninou – průkaz totožnosti jedeno z čečenských předáků. Taková „vizitka Jaroše“.

Mnoho rozumně uvažujících lidí v Rusku si tehdy byli a stále jsou jisti: tyto teroristické útoky jsou dílem FSB. Publicista Andrej Piontkovskij a advokát Michail Trepašin, kteří prováděli vyšetřování explozí, jsou přesvědčeni: nový vládce potřeboval lidské oběti, aby získal mandát na krutost v Čečensku a ukázal svou nenahraditelnost v těch nejšpinavějších záležitostech.

Dnes se v Rusku snaží nepřipomínat, že obětí mohlo být víc. 22. září byli zaměstnanci FSB načapáni v Rjazani při zakládání další dávky výbušniny do sklepa obytného věžáku. FSB, kterou veřejnost přitlačila ke zdi, se teprve o několik dní později pokusila mlhavě vysvětlit, že šlo prý o „cvičení“. Teroristické útoky však ustály…

Šlo o Putinův první „autorský pokus“. Až později budou následovat vyladěnější operace: Beslan, „Nord-Ost“, Magnitského kauza…

Zachránce vlasti před „strašnou čečenskou agresí“ je v květnu 2000 podle očekávání zvolen plnohodnotným prezidentem RF, čímž se s úlevou zbaví nepříjemného přívlastku „úřadující“. Právě tehdy se podle všeho začal vážně zabývat Ukrajinou.

VRAŽDA, KTERÁ NÁM UZAVŘELA EVROPU

…V listopadu 1999, kdy byl Putin připravován na uchopení moci v Moskvě, byl v Kyjevě Leonid Kučma úspěšně zvolen na druhé prezidentské období. „Uvidíte nového prezidenta!“, optimisticky prohlašuje ve svém inauguračním projevu. Kučmova „novota“ se ukázala ve dvou věcech. Poprvé ve své kariéře vyhlásil za cíl vstup do EU a našel si pro tuto věc spojence v osobě ukrajinských vlastenců-„státníků“. V čele vlády stanul Juščenko, vicepremiérkou pro paliva a energetiku se stala Tymošenková. Předsednické křeslo v parlamentu obsadil Pljušč. Proruské síly začaly být ze státního aparátu vytlačovány. Touto politikou se Kučmův tým snažil získat podporu u sebe doma a na Západě pro třetí tažení na prezidentství.

Myšlenku třetího funkčního období Kučmy lidé přijali špatně. A toho využil Putin, který nervózně pozoroval, jak se Ukrajina postupně posouvá západním směrem.

Kučma nevěděl, že se jeho kancelářské konverzace již nahrávají. Že „digitální diktafon“ Melnyčenka již maluje tlustý kříž na obrazu Kučmy jako evropského integrátora. Major mlčí o tom, kdy poprvé dal diktafon pod prezidentovu pohovku. Na všech nahrávkách, které dostali k dispozici Američané, nalezli kupodivu jediné datum: půlnoc 1. ledna 1999. Znalci, kteří nahrávky zkoumali, uvádějí pravděpodobné datování nejstarší nahrávky – srpen 1998. Putin ještě nebyl předsedou vlády, ale již měsíc stál v čele ruské FSB…

V září 2000, čtyři měsíce poté, co se naplno ujal prezidentského úřadu, byl Putin, jehož prvořadým úkolem bylo zastavit evropskou integraci Ukrajiny, připraven jednat.

Právě tehdy začaly v Kyjevě známé události. Nejdřív byl unesen a zavražděn novinář Heorhij Gongadze. V listopadu pak uveřejněny Melnyčenkovy nahrávky. Zemí otřásly masové protesty, které v podstatě předurčily konec Kučmova vládnutí. Hlas na páscích, který dosvědčoval účast prezidenta na vraždě novináře, odvrátil od něj národní demokraty. Stejný hlas, který schvaloval údajný prodej ukrajinských Kolčug Husajnovu Iráku, udělal z Kučmy osobu, které na Západě nikdo nepodal ruku.

Toto vše by se dalo označit za konspirační teorii. Žádné důkazy skutečně nejsou. Odpověď na otázku „komu to prospěje?“ však dává vše na svá místa. Nebýt nahrávek a vraždy, která byla s nimi sladěna, Ukrajina by již dávno získala „cestovní mapu“ pro vstup do NATO a byla by jednou nohou v EU.

Putin tehdy dostal tak žádoucí pro něj 15letý odklad.

Tečku za proevropskou politikou Kučmy udělala iniciovaná Nejvyšší radou demise Juščenkovy vlády. Řídil tento proces místopředseda Nejvyšší rady, Putinův kamarád Viktor Medvedčuk.

KMOTR A ÚSTAVA

Kde a kdy se Medvedčuk seznámil s Putinem a co se stalo základem jejich úzkého přátelství, je jedna ze záhad domácí politiky. Víme jen to, že za blízkého přítele označil Putin Medvedčuka na pohřbu patriarchy Alexije II. A že se v roce 2004 prezident Putin stal kmotrem Medvedčukovy dcery. Kým byl tehdy Medvedčuk a kým Putin? Co spojovalo tyto dva lidi nesrovnatelné politické váhy? Že by šlo o to, že oba jsou tak či jinak spojováni s KGB?

Ještě jeden detail: Viktor Volodymyrovyč, i přes svou blízkost ke Kučmovi, na Melnyčenkových páscích nijak moc nefiguroval. Ani samotný bývalý major nebyl na téma Medvedčuk příliš sdílný.

Myslím, že z Putinovy strany šlo, když použijeme slova Gleba Žeglova (policejní komisař v populárním kriminálním seriálu Místo setkání změnit nelze – pozn. překl.), o lásku z rozumu. Jako svou hlavní oběť viděl Putin vždy Ukrajinu a Medvedčuk byl pouhým šperhákem k cizí komoře s poklady.

Po roce 2004 byl Medvedčuk považován za „vyhořelé palivo“. Strachy ohledně jeho démonické role v osudech Ukrajiny byly předmětem výsměchu. Nějak se přitom zapomnělo, že před Janukovyčem žila země podle ústavy, k jejímuž vzniku přiložil ruku právě Medvedčuk, a žijeme podle ní dokonce i dnes! „Medvedčuk je právem označován za autora ústavní reformy“, píše jeho bývalý spolustraník z SDS(o) Jurij Zahorodnij a dodává, že tuto myšlenku začal Medvedčuk prosazovat ještě v roce 2002.

Proč by najednou měl prezidentský kancléř při zdravém a mířícím do třetího funkčního období Kučmovi trvat na okleštění pravomocí prezidenta? Puzzle zapadnou, když budeme vycházet z toho, že Putin a Medvedčuk měli jistý zálusk na funkci plnohodnotného předsedy vlády.

Některé detaily tehdejšího politického života na to přímo ukazují. V létě 2004, kdy nastal čas navrhovat prezidentského kandidáta zá vládnoucí garnituru, který měl nahradit Kučmu, všichni se divili zvláštní apatii v řadách Strany regionů. Zcela jistě nechtěli Janukovyče. A mnozí vedli otevřená jednání s „Naší Ukrajinou“. Nespěchal ani Kučma, který zřejmě znal „muklův“ „seznam zásluh“ a rád by získal nástupce v osobě Tihipka, který měl k jeho rodině blízko.

Medvedčuk si pospíšil, aby spálil mosty. S iniciativou oficiálního navržení Janukovyče jako kandidáta na prezidenta vůbec nevystoupila Strana regionů, jak se očekávalo, ale Sociálně demokratická strana Ukrajiny zastoupená Leonidem Kravčukem. Později se Leonid Makarovyč vymlouval: prý ho podvedli.

Tihipka jako konkurenta odstranili snadno, když mu slíbili funkci premiéra za prezidenta Janukovyče. I když tento slib neměl žádnou hodnotu, podle informace autora těchto řádků totiž byly budoucí mocenské funkce již rozepsány: Janukovyč prezident, Medvedčuk premiér, Tihipka a jeho tým lidově řečeno vzali na hůl.

Vraťme se však zpět.

„FAŠISMUS“. GRANÁT BEZ POJISTKY

V prosinci 2000, po uveřejnění Melnyčenkových pásků, byla zahájena akce „Ukrajina bez Kučmy“, která bizarně spojila dohromady Symonenkovy komunisty, Morozovy socialisty a UNA-UNSO, kterou před časem vytvořil Dmytro Korčynskyj. Když známe komunisty, kteří se netajili tím, že dostávají finanční příspěvky z Ruska (když ne přímo od Putina, pak prostřednictvím Zjuganova), můžeme směle tvrdit, že byli tehdy součástí spiknutí proti evropskému směřování Ukrajiny.

V únoru 2001 podepisuje premiér Viktor Juščenko vypracovaný v prezidentské kanceláři tzv. „Dopis tří“, v němž jsou účastníci protestů označeni za „fašisty“. Nepříliš vybíravý Viktor Andrijovyč, aniž by to věděl, tak stvrdil svým podpisem Putinův plán rozčlenění Ukrajiny na západní „fašisty“ a východní „antifašisty“. Po celých deset let nezávislosti otázka nikdy právě takto nezněla: politický boj po celou dobu probíhal mezi levicí a liberály.

Uplynulo něco málo času a již samotného Juščenka začali na billboardech na Donbasu zobrazovat v uniformě SS a v kyjevském metru, zřejmě nikoli bez účasti ruských politických technologů SDSU(o), se objevují anonymní letáky s mapou Ukrajiny, rozporcovanou jako vepřové maso na tři druhy.

8. března 2001 se protestní akce UBK přiblížila k dveřím prezidentské kanceláře v Bankové ulici a „nezjištěné osoby“ zahájily útok na budovu. V prvních řadách byli spatřeni nacionalisté UNA-UNSO. Televizní obrázek velmi připomínal ten, který vysílala ruská televize ze stejné Bankové o dvanáct let později, 1. prosince 2013. Stejně tak byl „Berkut“ upozorněn předem a rychle potlačil odpor, mnozí byli zatčeni a odsouzeni k dlouhým trestům. „Běsnění fašismu a nacionalismu“ dosvědčily početné pochodňové průvody „obnovené“ UNA-UNSO Chreščatykem (kyjevská hlavní třída – pozn. překl.), které úřady ochotně povolily.

Granát, jehož pojistka byla stržena v roce 2002, vybuchl v podobě dnešní války na východě Ukrajiny.

SESTŘELENÉ LETADLO: RUKOPIS KREMLU

V posledních letech Kučmovy vlády došlo ještě k nejméně dvěma vážným krizím, přímo či nepřímo souvisejícím s Putinem. Obě z velké části tvoří dodnes záhadu.

4. října 2001 v nebi nad Černým mořem exploduje dopravní letadlo Tu-154 na lince Tel-Aviv – Novosibirsk. Nikdo z 66 cestujících a 12 členů posádky nehodu nepřežil. Na základě výroku mezistátního leteckého výboru bylo letadlo sestřeleno ukrajinskou raketou odpálenou z Krymu v době společných cvičení s ruskou armádou. Jen málokdo tehdy věnoval pozornost informaci, že souběžně s ukrajinskými vojáky prováděli odpalování raket i Rusové, jen z jiného výcvikového prostoru. V té době si země přála vidět jediného viníka, Kučmu. Teprve v roce 2011 dospěli experti Kyjevského ústavu pro soudní znalectví k závěru, že Tu-154 nemohla sestřelit ukrajinská raketa, všechny žaloby letecké společnost Sibir soudy tedy zamítly. Rusko nemělo námitky: úkol byl splněn, u moci již byl loajální Janukovyč.

Ve vzdáleném roce 2001 by mohla verze, že by ruští vojáci sestřelili vlastní letadlo sami, působit bláznivě. Tragédie s malajsijským Boeingem přiměla všechny, aby se na minulé události podívali jinak. Účel provokace z roku 2001 mol být snadný: ukázat, jak je nebezpečná moderní vojenská technika v rukou „zaostalých“ Ukrajinců, a přesvědčit Západ, že tak těžko ovládatelnou armádu by bylo na místě zmenšit.

V září 2003 dal o sobě vědět výběžek Tuzla. Od ruské stanice Tamaň začali směrem k ukrajinskému ostrovu najednou sypat hráz, aby propojili Tuzlu s ruským územím. Šlo o první zazvonění, první pokus Putina zasáhnout do ukrajinského území. Mnoho politologů se tehdy zaobíralo domněnkami ohledně účelu této nesmyslné provokace. Viktor Neboženko předpokládal, že Putin chce sledovat reakci Ukrajinců: kolik z nich postup Ruska podpoří. Takoví se ovšem na Ukrajině, ani v její východní části, prakticky nenašli.

Kolik prostředků musel tedy ruský diktátor vložit do informační války proti Ukrajině, aby nakonec přesvědčil obyvatele Krymu a Donbasu ke zradě!

Válka v Gruzii a podpora nového tažení Janukovyče o moc, rozvrat ukrajinské armády, střílení na Majdanu a záchrana diktátora – toto vše se odehrávalo před našima očima a za přímé účasti Putina. Zaslepeni svou vírou v mír Ruskem na věčné časy, jsme si nevšímali této války proti nám, která stále sílila, a když její příznaky nakonec vyšly najevo, nechtěli jsme si to sami přiznat.

Proč Putina přece jen přivedli do Kremlu? Vážně jen kvůli tomu, aby válčil s Ukrajinou?

Vypadá, že je to tak. Podněstří, Jižní Osetie, dokonce ani Krym – toto vše jsou bezvýznamné kousky, které nenechají napůl shnilou říši, aby uvěřila ve svou renesanci. Ale kdyby obsadila druhou největší zemi Evropy, ukázalo by to možnosti Kremlu všem. Odtržení pobaltských zemí, Balkánu, Maďarská se Slovenskem od západního světa, již nemluvě o nekrvavé anexi Kazachstánu a Běloruska, se tehdy stane jen otázkou času. Že by pak Putina proklel celý svět? Proboha! Rusko se očistí, když tyrana zabije. Ale „územní zisky“ mu zůstanou. A pro pokračování v nich se najde další zlý trpaslík.

Musíme tyto těžké časy přežít. Nemůžeme utrpět porážku. Když vydržíme, Putin splaskne, přestanou se ho bát a jednoho rána společně s nedělním čajem vypije jed.

Bohužel Rusko tu zůstane…

Autor: Jevhen Jakunov

Originál publikován dne 30. prosince 2014

Překlad: Svatoslav Ščyhol