V roce 2016 Rusko s nečekanou intenzitou dalo o sobě vědět na balkánské diplomatické frontě. Po rozpadu SSSR to vypadalo, že se všechny bývalé jugoslávské republiky brzy octnou v západní sféře vlivu, tento proces si však dává načas a Rusové se tak stále snaží vrátit svůj vliv v tomto regionu. Ovlivňování Balkánu se jim daří dost osobitě…

Bývalá Jugoslávie a západní směřování

Rychleji než ostatní své prozápadní směřování deklarovalo Slovinsko, hospodářský tahoun bývalé Jugoslávie zasažený válkou nejméně ze všech, když se vydalo cestou evropské integrace. V roce 2004 Slovinsko vstoupilo do EU a NATO.

Rovněž aktivní prozápadní postoj zastávalo i Chorvatsko, snad hlavní geopolitický soupeř pomyslně „proruského“ Srbska. Od roku 2009 je tato země členem NATO a od roku 2013 i EU.

Makedonie je od prosince 2005 čekatelem na vstup do EU, hospodářství této země však stále nedosahuje ani na úroveň jejích balkánských sousedů. Na summitu Aliance v Bukurešti v roce 2008 cestu do NATO Makedoncům překazilo… Řecko, které po nich požaduje změnit oficiální název země (o tomto starém sporu si můžete přečíst zde).

Srbsko je od roku 2012 čekatelem na členství v EU, se vstupem do NATO však bude muset ještě počkat, po bombardování Bělehradu je totiž odpor proti NATO v této zemi příliš velký.

Černá Hora teprve v roce 2006 vystoupila ze soustátí se Srbskem. Od roku 2010 je čekatelem na členství v EU a v prosinci 2015 byla oficiálně pozvána do NATO. Její oficiální připojení k alianci je otázkou času.

Mohlo by se zdát, že prakticky všechny bývalé jugoslávské republiky si zvolily prozápadní vývojový směr. Chorvatsko a Slovinsko jsou zdánlivě pro proruský vliv už ztraceny, obě země již přece jsou v EU a NATO a jejich hospodářství je plně vázáno na země Evropské unie.

Rusko se však z posledních sil snaží upevnit svůj vliv v utíkajících na Západ zbylých zemích.

Bosna a Hercegovina

Dne 5. října se na webu Reuters objevuje podivná zpráva: úřady Bosny a Hercegoviny připomínají Rusku, že jsou připraveny jednat o splácení části jugoslávského dluhu vůči Sovětskému svazu. Již 22. prosince se pak na webu vlády RF objevuje zpráva o brzkém splácení dluhu vůči Bosně ve výši 125 milionů USD.

Za prvé bychom rádi hned poukázali na dost nepříjemnou zprávu pro milovníky SSSR: po rozpadu „říše zla“ se najednou zjistilo, že dlužila peníze nejen svým ideologickým odpůrcům, tedy kapitalistům ze Západu, ale i kolegům ze socialistického tábora. Tyto dluhy vznikly v posledních letech existence SSSR, kdy při nízkých cenách energetických zdrojů dodávané do SSSR zboží nepokrývalo cenu zboží dováženého ze satelitních zemí.

Informace: V roce 2003 byla mezi ruskou vládou a nástupnickými zeměmi po bývalé Jugoslávii (Bosnou a Hercegovinou, Makedonií, Srbskem a Černou Horou, Slovinskem a Chorvatskem) podepsána dohoda o vypořádání dluhu bývalého SSSR vůči Jugoslávii. Ve výsledku Rusko uznalo dluh ve výši 1,5 miliard clearingových dolarů a bývalé jugoslávské republiky uznaly dluh vůči SSSR ve výši 200 mil. clearingových dolarů. Po vzájemném započtení tak Rusko uznalo dluh ve výši 1.291.900.000 clearingových dolarů. Clearingové dolary jsou fiktivní měna, která se používala pro vzájemné transakce mezi SSSR a Jugoslávií. Jeden clearingový dolar měl podle smlouvy pro účely těchto transakcí hodnotu 0,625 USD. Celková výsledná částka ruského dluhu tak činila 807 mil. USD.

Tento dluh byl rozdělen mezi bývalé republiky a na Bosnu a Hercegovinu připadl podíl 15,5 % dluhu, tedy 200 mil. clearingových dolarů, čili řádově 125 mil. USD.

V roce 2006 Rusko využilo vysokých cen energetických zdrojů a předčasně splatilo dluh SSSR vůči Pařížskému klubu věřitelských zemí, zdálo se tedy, že je téma dluhů SSSR uzavřeno. Zbývaly však dluhy vůči zemím, které do Pařížského klubu nepatřily, s nimiž se jednání protáhlo. Zatímco západním zemím Rusko splatilo dluh živými penězi, „Jugoslávcům“ se pokusilo vnutit část dluhu v naturáliích, což proces prodloužilo.

Teprve v roce 2010 splatilo Rusko dluh Slovinsku (129 mil. USD), část v penězích a část (35 mil. USD) formou hlídkové lodi z projektu Světljak.

V roce 2011 byl umořen dluh vůči Chorvatsku (186 mil. USD), část v penězích a část formou zařízení pro tepelnou elektrárnu Sisak-S.

V roce 2013 byl umořen dluh vůči Srbsku (288 mil. USD) a Černé Hoře (18 mil. USD).

Dluh vůči Makedonii byl splacen teprve v roce 2016, a sice výstavbou plynovodu, kde jako dodavatel působila jedna ze společností Gennadije Timčenka AO „Strojtransgaz“.

Jednání s Bosnou a Hercegovinou (BiH) se však protáhla, Bosňané totiž chtěli dostat celou částku v penězích. Pak se do cesty výplatě peněz postavila otázka rozdělení této částky mezi členy bosenské federace. Mimochodem bylo již před časem zpozorováno, že ruská snaha vnutit Ukrajině jakoukoli formu „federalizace“ připomíná řešení bosenského problému, které nakonec vyústilo jen v ještě větší problémy pro samotnou BiH. Otázka dělby ruských splátek tak byla vyřešena teprve koncem roku 2016.

Co je 125 mil. USD pro BiH? Jde o cca 1,5 % ročního rozpočtu této země: tyto peníze jistě nepřijdou nazmar. Mimochodem Bosna již v roce 2015 rozhodla, že nebude dodávat zbraně Ukrajině.

Srbsko

Celý rok Srbsko a Rusko aktivně rozvíjely vojenskotechnickou spolupráci. Ke konci roku Rusové provedli hned několik společných cvičení se Srby:

• letové taktické cvičení BARS-2016 v Srbsku
• cvičení Slovanské bratrství u Bělehradu za účasti Ruska, Běloruska a Srbska

Co má být, když někdo posílá své výsadkáře na cvičení přímo před nosem NATO, ať se nediví, že mu seberou mistrovství světa dokonce i ve skeletonu.

Ke konci roku Srbsko také dostalo darem od Ruska 6 stíhaček MiG-29, 30 tanků T-72S a 30 obrněných automobilů BRMD-2. Tisk hned napsal o hmotně technické pomoci Srbsku v hodnotě 600 mil. eur, v originále však tato věta zazněla z úst srbského premiéra Vučiće takto:

„Ruská federace předává Srbsku jako pomoc šest stíhaček MiG-29 s tím, že první fáze jejich modernizace přijde náš stát na částku 180 až 230 mil. eur. Kdybychom tato letadla kupovali za tržní ceny, museli bychom vynaložit přes 600 mil. eur“.

30 tanků pro srbskou armádu: je to mnoho, nebo málo? Základními tanky srbské armády jsou k dnešnímu dni M-84 (199 ks), což je jugoslávská verze tanku T-72. Srbové mají ve výzbroji i tanky T-72 (13 ks). Přenechávané Srbům tanky T-72S představují vývozní verzi tanků T-72B. De facto tak 30 darovaných tanků zvyšuje tankovou kapacitu srbské armády o 14 %.

BRDM-2 je nejrozšířenější pancéřový automobil u srbské armády, Military Balance 2016 uvádí počet 46 ks. K tomu se nyní přidá dalších 30.

Šest zmodernizovaných MiG-29 však zcela změní tvář srbského letectva, jehož základ tvoří staré sovětské MiG-21 (20+ ks v různých provedeních) a jugoslávsko-rumunský projekt ze 70. let SOKO J-22 Opao (27 letadel v různých provedeních). Z novějších modelů mělo srbské letectvo pouze tři bitevní MiG-29 a jeden cvičný a bitevní. S novými MiG-29 se mění situace na obloze nad Balkánem, zejména s ohledem na možné dodávky BUKů do Srbska již v roce 2017. NATO bude muset na změnu rozložení sil v regionu přiměřeně reagovat. Nejzajímavější však je, že přezbrojení Srbska probíhá v podstatě za ruské peníze, které se vyhazují za mytickou konfrontaci s NATO.

Každopádně Rusko udělilo Srbsku dárek za miliony dolarů. Bezúplatné předání zbraní je dost mazaný tah, srbská armáda tak přece i nadále zůstane ve sféře hmotně technického vlivu Ruska. Podobné dárky, buď zdarma, nebo na formální úvěr se praktikovaly již v sovětských dobách. Kdyby totiž zbraně Srbsku nedarovalo Rusko, zakoupilo by je od NATO.

Černá Hora

V Černé Hoře se ovšem situace málem vymkla kontrole. Po pozvání této země do NATO v prosinci 2015 se začal postupně rýsovat časový rámec jejího přistoupení. I přes veškerý odpor ze strany srbské a ruské diplomacie byl v květnu 2016 podepsán protokol o vstupu Černé Hory do NATO. Pro oficiální přijetí země do Aliance je nyní třeba pouze počkat, až toto rozhodnutí ratifikuje všech 28 členských států NATO. Podle očekávání by se měla Černá Hora v polovině roku 2017 stát oficiálním 29. členem NATO (peripetie tohoto procesu za poslední rok si můžete prohlédnout zde).

Z vojenského hlediska by přijetí Černé Hory nemuselo mít nijak velký význam, protože armáda této země nepřesahuje 2.000 osob, strategicky však NATO pokračuje ve svém postupu Balkánem. Dokonce i vstup Srbska do NATO je otázkou času. A odchod Ruska z Balkánu je také otázkou času.

Odchod z Černé Hory bude obzvlášť bolestivý, vypadalo to totiž, že o všem již bylo rozhodnuto. Rusové investovali do místního hospodářství 1,4 miliardy dolarů. V celé zemi jim patří 50.000 nemovitostí. Ruští oligarchové (Oleg Děripaska) skoupili nepříliš početná místní aktiva (hliníkové hutě Kombinat Aluminijuma Podgorica a bauxitové Niksic Bauxite Mine). Země si však postupně zvolila cestu euroatlantické integrace a dokonce podpořila protiruské sankce.

Nelze vyloučit, že se ruské špičky rozhodly pro tah vabank, aby alespoň nějak zmařily rozšíření NATO. 16. října se v Černé Hoře konaly parlamentní volby, kdy hlavní boj probíhal mezi dosavadním premiérem Milo Đukanovićem (pomyslně proevropský a pronatovský politik) a opoziční Demokratickou frontou (pomyslně proruské směřování).

Podle prvních zpráv v médiích černohorské ozbrojené složky v den hlasování prohlásily, že zadržely 20 srbských státních občanů, kteří chystali sérii teroristických útoků: měli postřílet mítink opozice a vyprovokovat ji k násilnému převzetí moci. Monitorovali také Đukanovićův pohyb.

Mohlo by se zdát, že když jsou do toho zapleteni srbští občané, jde o práci Srbska, srbští zástupci však prakticky hned začali demonstrativně pomáhat a komentovat tento převrat. Srbský premiér Vučić začal události aktivně komentovat a příslušníci ozbrojených sborů, kteří se podíleli na převratu v sousední zemi, byli zadrženi nebo jsou v pátrání.

Hned od začátku můžeme na celém tomto příběhu vysledovat ruskou stopu. Mezi podezřelými, jejichž jména unikla do tisku, jsou minimálně dva Rusové, Eduard Širokov a Vladimir Popov, po nichž bylo vyhlášeno pátrání.

Olej do ohně přilila brzká návštěva tajemníka Bezpečnostní rady Ruska Sergeje Patruševa v Bělehradě, který se podle článku v The Guardian za nezdařilý pokus o převrat omluvil, později se však tato verze všemožně dementovala.

Mimochodem jeden z účastníků puče Nemanja Ristić byl identifikován na videu z oficiální návštěvy Sergeje Lavrova v Bělehradě. Že by shoda náhod?

Přilévá olej do ohně i skutečnost, že po vyhraných volbách se Đukanović najednou umínil, že rezignuje a předá funkci svému spolustraníkovi Duško Markovići.

Když toto vše zorganizovalo Rusko, proč tak toporně a na tak nízké úrovni? Když je do toho zapleteno Srbsko, co by z toho mělo? Když jde o vnitrostátní vyřizování účtů, proč Đukanović nakonec odstoupil?..

Každopádně se tato země brzy stane členem NATO a rezignace byť i na hypotetické proruské směřování tak bude nevyhnutelná. Mimochodem to vypadá, že rozvod s touto balkánskou zemí probíhá na všech frontách: před pár dny se Děripaska rozhodl, že se bude s Černou Horou soudit kvůli znárodněným aktivům. Přesně tak: koupenou předtím továrnu mu jen tak vzali zpět.

Balkánské sečteno a podtrženo

Jak můžeme vidět, situace na Balkánu je jako vždy složitá a rozmanitá. Čím více je zemí a účastníků, tím je zajímavější toto vše pozorovat ze strany. Rusko se stále snaží ovlivňovat situaci v regionu, rok co rok se mu to však daří hůř a stojí stále víc.

Evropská unie se sice aktivně podílela na rozvoji balkánských zemí, v poslední době ji však více zaměstnávají vnitřní problémy. Chorvatsko v podstatě mělo kliku, že se dostalo do poslední vlny rozšiřování EU. Kdy bude ta další a zda bude vůbec, je s velkým otazníkem.

EU sice uznala Kosovo, hospodářsky však má tato část Balkánu stále daleko dokonce k nepříliš bohatým sousedům. Otázka evropské integrace Makedonie nebo Bosny a Hercegoviny zatím visí vůbec ve vzduchu, minimálně dokud neskončí aktuální krize EU.

Na tomto pozadí by se Rusko mohlo pokusit buď vytvořit další konfliktní region pro své „západní partnery“ (člověk nikdy neví) a ovlivňovat voliče u všech zdejších voleb, nebo měnit rozložení vojenských sil v regionu posilováním protiváhy NATO.

Ukrajině by se v tomto případě vyplatilo se zájmem pozorovat úsilí bývalé ruské říše: čím více peněz bude „investováno“ do dalšího geopolitického thrilleru na Balkánu, tím méně jich zbude na donbaské avantýry.

Tento příspěvek připravil k publikaci Anton Pavluško

(CC BY) Informace zpracována speciálně pro web InformNapalm.org, v případě převzetí a použití tohoto příspěvku je nutno uvést funkční odkaz na autory a na náš projekt.

Překlad: Svatoslav Ščyhol