V tomto článku Maksym Majorov, expert z Centra pro strategické komunikace a informační bezpečnost, speciálně pro webové stránky mezinárodní zpravodajské komunity InformNapalm rozebírá obsahový plán hodiny dějepisu, který ruské Ministerstvo školství direktivně nařídilo okupační správě v tzv. lidových republikách na Donbase. Prvního září ruští okupanti plánují provést tuto hodinu „vymývání mozků“ ukrajinským dětem na obsazeném území.

Autor článku nejenže vyvrací jednotlivé fake news, ale také analyzuje celkový duch tohoto propagandistického materiálu, který nemá nic společného s dějepisem jako předmětem a nesmí mít nic společného se školní výukou.

Doufejme, že tato a další analytika na téma první „okupační“ hodiny naočkuje žáky proti nepřátelské propagandě a pokárá učitele, kteří se chystají v zájmu okupantů tlumočit žákům ideologické poučky z Moskvy.

Ruské Ministerstvo školství vypracovalo strukturální plán hodiny dějepisu na prvního září pro školy na dočasně okupovaném ukrajinském území.

Obsah hodiny rozeslalo ředitelům 19. srpna tzv. „Ministerstvo školství a vědy LLR“, díky čemuž se o této iniciativě mohly dovědět příslušné orgány Ukrajiny, a mezinárodní zpravodajská komunita InformNapalm zveřejnila sken jak samotné hodiny, tak průvodního dopisu od ruské okupační správy v Luhansku.

Pokyn z Moskvy nebyl podle všeho určen jen pro Luhansk, ale i pro všechna dočasně okupovaná území. Docela souzní s programem, který přinesl na naši zem ruský uchvatitel: deukrajinizace, etnická rusifikace a naočkování ukrajinofobie ukrajinským občanům zijícím pod nadvládou Moskvy. Jako nejslibnější a nejtvárnější materiál pro podobné sociální inženýrství byly jako vždy zvoleny děti.

Děti, oblíbený objekt indoktrinace totalitních režimů

Vnucování cizí identity začíná samotným názvem hodiny: „Mé dějiny“. I když není úplně jasné, proč by pro školáky z Kadijivky, Svatove, Mariupolu nebo Chersonu měly být „jejich“ dějiny Alexandra Něvského či Ivana III., to moskevští metodici nevysvětlují.

Jen následují zavedenou ruskou tradici, kdy jsou za skutečné „historické milníky“ pro celé obrovské území mezi Barentsovým a Beringovým mořem považovány skutky jeho vládců, Rurikovců a Romanovců. A když se podobný přístup uplatňuje ve Vladivostoku, proč by se nemohl zavést i ve Starobilsku?

Nesmíme se divit, že podle autorů hodiny na dnes okupované Ruskem ukrajinské území „dějiny přišly“ teprve s knížetem Potěmkinem. I když kontrolu nad Krymem (!) nebo plány na vytvoření „silného černomořského státu“ autoři anachronicky přisuzují také knížatům Rusi. Na to bychom měli pohlížet jako na časovou „záložku“. Aby si totiž mohli „právoplatně navrátit“ Černomoří v 18. století, museli ho kdysi v minulosti vlastnit.

S historií Rusi je to pořád stejné: Rusové ji potřebují k tomu, aby si s odkazem na svou dávnou minulost „legitimně navrátili“ naše území jako „své původní“. Tyto „záložky“ by mimochodem nemusely dělat starosti jen Ukrajincům: autoři obsahu hodiny zcela vážně tvrdí, že z Moskvy se za Ivana III. „stal třetí Řím“.

Když to stručně shrneme, nabízený moskevskými kurátory obsah hodiny se omezuje na vychvalování majestátu Ruska a vypořádání s jeho historickými nepřáteli: Ukrajinci a Západem.

Od genetiky až ke geopolitice

Předmětem hrdosti je podle očekávání rozloha: RF, SSSR, předrevoluční říše. Jak propagandisté vychutnávají vlastní převahu, najednou ztrácí ostražitost a začínají se podříkávat.

Rusko podle nich „doslova visí nad východní polokoulí“ (za sebe poznamenejme, že jeho sousedi na polokouli již dlouho touží se tohoto břemene zbavit), a také „při svém rozšiřování nikdy nelikvidovalo dobyté národy“.

Rusko v podobě chobotnice visí nad Evropou

Uznání, že Rusko přece jen dobývalo jiné národy, by se dalo považovat za pokrok ruského školního dějepisu, ale nejspíš tu máme co dělat jen s nepozorností autorů a cenzorů. Podstatnou část hodiny totiž metodici navrhují věnovat přesvědčování žáků, že soužití v Rusku je plné harmonie a hojnosti.

Bystří školáci si dokážou vytvořit vlastní představu o někdejší a budoucí „harmonii“ podle toho, jak hodina líčí Ukrajince a jejich kulturu. Ukrajinský výraz pro jazyk „mova“ text místy uvádí v uvozovkách. To znamená, že učitel, který vyučuje v ruštině, má ho označit právě takto, čímž vyjádří opovržení. A také školští úředníci z Moskvy upírají Ukrajincům národní svébytnost. Text je tvrdohlavě označuje za „Malorusy“ a prohlašuje společně s Rusy a Bělorusy za součást „jediného trojjediného národa“.

Archaické (z 19. století) šovinistické představy o trojjediném národě mixují autoři hodiny se zcela novodobými rasistickými trendy, a sice etnickými interpretacemi haploskupin. Nápad na přenesení tohoto pojmu z populační genealogie do společenských věd a ideologie poskytl nový podnět pro ty, co se libují v měření lebek, a také pro metodiky z ruského Ministerstva školství.

Společná pro tzv. „trojjediný národ“ haploskupina R1a je „typická pro 46 % „Velkorusů“, 44 % „Malorusů“ a 51 % Bělorusů“, uvádějí autoři. Je škoda, že v tomto seznamu „bratrských národů“ nepokračují. Haploskupina R1a je totiž rozšířená také mezi Poláky (56 %), Tádžiky (68 %) nebo potomky bráhmanů v Západním Bengálsku (72 %).

„Rasově správná“ haploskupina R1a, jak vidíme, není pouze ruská

Vypadá to, že autoři první hodiny dějepisu patří mezi zastánce i dalších exotických názorů, k nímž člověk přijde nejsnáze tak, že se přihlásí k odběru třetiřadých videoblogů maskovaných za vědeckopopulární.

Zdrojem argumentů je pro ně např. geopolitický koncept Heartlandu: „Západ, který se pociťuje jako světová geopolitická periférie, se snaží podlomit jednotu a stabilitu „jádrové země, Ruska…“. Maximální vyprázdněnost tohoto tvrzení má vyrovnávat jeho maximální patetičnost a nárokovost.

Má vůbec pro děti z Luhansku či Chersonu smysl se zajímat o minulost svého kraje, když veškerá geopolitická rozložení jim učitelé chtějí vysvětlovat podle glóbu? Špatné měřítko! A navíc metodici od Heartlandu navrhují na ruský glóbus natáhnout sovu středověkých dějin.

Historické „chyby“ a historické „zrady“

Aby vysvětili, proč je dnes lepší se kamarádit s Čínou než s NATO, sehráli propagandisté od školství scénku. Herecké role v ní přidělili knížatům Danielu Romanoviči a Alexandru Jaroslaviči, známým pod později vymyšlenými přezdívkami „Haličský“ a „Něvský“.

Haličský kníže tedy válčil s Mongoly, usiloval o podporu papeže a snažil se „přizpůsobit západoevropské feudální hierarchii“. Naproti tomu ten Něvský pobíjel protivníky z Evropy a uznával závislost na chánech z Hordy. Ponaučení a závěr: Danielova volba byla „historickou chybou“, zatímco Alexandrova cesta moudrou prozíravou politikou. Tomuto příběhu chybí pouze tradiční disclaimer, že všechny události jsou smýšlené a veškerá podobnost se skutečnými osobami je pouze náhodná.

Beletristika jako zdroj inspirace ruského Ministerstva školství

O čem se dá vůbec mluvit, když za pramen dějin kozáckých povstání v Polsko-litevské unii autoři navrhují považovat Gogolova Tarase Bulbu, a pro revoluci 1917 v Ukrajině to má být Bulgakovova Bílá garda?

„V roce 1648 se našel člověk, který dokázal přivést vzbouřené Malorusko k úspěchu“, prohlašují moskevští „koučové“ o Bohdanovi Chmelnickém. Zde a dále zásadně užívají pojmu „Malorusko“ namísto Ukrajina, přestože pro Chmelnického dobu byl aktuální právě současný název naší země. Knižní pojem „Malá Rus“ se změní v „Malorusko“ teprve zadlouho.

Chmelnického „úspěchem“ pak podle ruských dohlížitelů na okupační školství vůbec nebylo založení kozáckého státu (o tom ani zmínka), ale pouze jeho „sjednocení s Ruskem“. A pak se ukrajinským školákům navrhuje mít za to, že nikoli vlastní státnost, ale jednotu s Moskvou měli kozáci pokládat za skutečnou nepomíjivou hodnotu.

Skutečnost, že již za Chmelnického života se cesty Ruska a Ukrajiny rozešly kvůli separátnímu míru mezi carem a polským králem, autoři hodiny pečlivě zamlčují. Naproti tomu sporadické snahy nástupnických hejtmanů udržet si vojenskou cestou kozácké volnosti a státnost hodnotí Rusové takto: „kozácké špičky zradily věc Bohdana Chmelnického po jeho smrti“.

Přeprava kozáckých a spojeneckých vojsk přes Vislu za války proti Polsko-litevské unii, s níž Moskva uzavřela příměří. Rytina Erik Dahlberg

Tradičně to schytal i hejtman Ivan Mazepa, který po své celé dlouhé vládnutí pečoval o výsady a blahobyt Hetmanátu: nejdřív sloužil Moskvě, ale nakonec uzavřel spojenectví se švédským králem. Mazepa, který již nebyl žádný mladík a měl zajištěnou existenci, neměl ze „zrady“ žádný osobní prospěch. Mohl by v klidu dožít a těšit se respektu ze strany Petra a jeho dvora.

Takto příznivé a nadějné vyhlídky se však netýkaly Mazepovy kozácké vlasti. Petr vyčerpal její lidské a hmotné zdroje svou válkou se Švédy a navíc plánoval zlikvidovat autonomii Hetmanátu v rámci správní reformy Moskovie. Právě to starého Mazepu přimělo risknout vše, co měl.

„Speciální operace“ a války se Západem z minulosti

Historie rozdělení Polsko-litevské unie Ruskem a spol. je v textu hodiny jako přes kopírák ze současných prohlášení Putina a Lavrova o Ukrajině:

„V druhé polovině 18. stol. byly snahy Ruska o navrácení ruských zemí korunovány úspěchem. Oslabená vnitřními rozbroji Polsko-litevská unie definitivně přišla o státnost a byla rozdělena sousedy“.

Přesně tak, žáci: nejdřív přišla o státnost, pak byla rozdělena. Takto podivná věc se patrně děje všem sousedům Ruska, na jejichž úkor se toto pravidelně obohacuje o nová území. A všechny země zabrané při tomto rozdělení již byly samozřejmě „ruské“. Pročpak? Protože Rusko se již předtím ztotožnilo s Rusí a Ukrajince a Bělorusy s Rusy.

Ruská medaile k příležitosti anexe území Polsko-litevské unie. Historická předchůdkyně povědomé medaile Za navrácení Krymu

„Začalo pomalé a obtížné urovnávání života Malorusů a Bělorusů, které krutá vláda panského Polska uvedla do extrémně poníženého stavu“, píšou ruští dohlížitelé o 19. století, samozřejmě však přitom narážejí na dočasně okupované ukrajinské země ve století 21.

„Pomalost“ a „obtížnost“ se dá v obou případech jen těžko schovat, lze je však ospravedlnit výmysly, před příchodem ruských „osvoboditelů“ prý bylo vše ještě horší.

Na anektovaných královských a chánských zemích narazili ruští kolonizátoři na spoustu problémů, jimž dnes čelí i v Ukrajině. Hájením pověsti knížete Potěmkina před údajnými „pomluvami“ Evropanů o tzv. Potěmkinových vesnicích tedy dohlížitelé od Ministerstva školství omlouvají i dnešní pochybení okupační správy.

Vypadá to, že „bolestivým tématem“ pro kremelskou propagandu je Krymská válka (1853–1856), kterou Rusko prohrálo. Až příliš moc nepříjemných paralel totiž má s dnešní putinovskou avantýrou v Ukrajině. Možná právě proto je tomuto mezinárodnímu konfliktu v rámci hodiny věnován celý oddíl s výmluvným názvem „Pyrrhovo vítězství Evropy“. Aby nevznikalo pokušení pro analogie, metodici všemožně dokazují, že tato válka zas tak velkou porážkou nebyla. Jejich argumenty jsou však natolik chabé, že snahy luhanských učitelů při výuce mohou způsobit efekt, který bude pravým opakem toho očekávaného.

Dobytí Malachovy mohyly Francouzi v roce 1855. Obraz od Horace Verneta

Leninova Ukrajina ohrožuje Stalinovo Rusko

Ukrajinské téma (nepočítáme-li Daniela Haličského, který se „geopoliticky zmýlil“, a „zrádné hejtmany“) se v plánu vynořuje v polovině 19. století, kdy „civilizovaní Evropané“ chtěli zneužít regionálních specifik Maloruska, aby ho poštvali proti ruskému lidu a Ruské říši“.

Žákům se hned od první hodiny musí vrýt do paměti, že Putin přišel do Ukrajiny situaci napravit, tehdy před dvěma sty lety totiž „skrytý záměr spočíval v tom, že se Malorusku vnutí identita opačná vůči té ruské“.

O čí konkrétně záměr měli jít a jak byl naplňován, autoři nevysvětlují. Normální klasika konspiračních teorií, mezi něž obvyklé ruské představy o ukrajinském etnickém hnutí vlastně patří.

Další oddíl věnovaný „zmatku a anarchii“ způsobené revolucí z roku 1917 neukazuje nic než zmatek v chronologii, logice a stylu prezentace autorových myšlenek.

Nejdřív se nějací „ukrajinští nacionalisté“ snažili (neúspěšně?) dobýt Kyjev a vyhlásili Ukrajinskou lidovou republiku. Pak Hruševskyj v rakousko-uherském Lvově „konstruuje ukrajinský historický mýtus“ a vymýšlí nová ukrajinská slova. V další epizodě doněčtí proletáři nechtějí u sebe žádnou ukrajinskou vládu. V samostatném odstavci se zmiňuje hejtman Skoropadskyj. Hned nato se uzavírá: v občanské válce vítězí rudí a zakládají (Putinova citace) „Ukrajinu Vladimira Iljiče Lenina“, kde je lidem násilně vnucována ukrajinština.

Putinisté vyčítají Leninovi „ukrajinizaci“ a současně obnovují jeho pomníky v Ukrajině. Okupovaný Heničesk

Tento obrázkový kaleidoskop víc připomíná nikoli školní hodinu, ale propagandistický videoklip s neklidným hudebním podkladem. Tímto možná právě je, proto výsadu ho komentovat a hodnotit přenechme zástupcům uměleckých oborů.

Sovětské období se podle popisu moskevských metodiků odehrávalo v dialektické interakci procesů „ukrajinizace zevnitř“ a „ukrajinizace zvenčí“. Tu první lidé ještě aspoň nějak snášeli díky tomu, že používali „vnější mimikry“, zatímco před tou druhou, „banderismem“, nebyla vůbec žádná záchrana.

Vychází to tak, že poválečnou sovětskou Ukrajinu nepozorovaně ovládli Banderovci, kteří se usadili v Kanadě. Právě z těchto pozic rozjeli svou rusofobii naplno, jakmile „síla sovětského režimu pod tíhou vnitřních problémů ochabla“.

Zajímavé je, že takto „revoluční“ přístup v historiografii se Rusové rozhodli otestovat právě na ukrajinských dětech. Buď to v naději, že ne zcela zralý mozek dokáže vstřebat kdejaké bludy. Nebo kvůli experimentu: zda se to chytí, nebo ne.

Otázky, na něž učitelé odpovědi nemají

Z meziválečných dějin se školákům musí říct o industrializaci a stachanovském hnutí, aniž by byli zatěžováni zmínkami o Holodomoru a represích. Ostatně, jak píšou dohlížitelé, „Společně prožívali Rusové, Ukrajinci a Bělorusové radosti a příkoří“. Na tom, co v té době dělaly ostatní národy USSR a Sovětského svazu, v podstatě nezáleží.

Za války (Druhé světové) tři vyvolené bratrské národy také válčily „bok po boku“, nepočítáme-li již zmíněné „banderovce“, kteří se pak zmocnili sovětské a postsovětské Ukrajiny, z níž udělali „AntiRusko“, samozřejmě „pod přímým nátlakem USA, EU a NATO“.

Fenomén Ukrajinské povstalecké armády vznikl, jak ujišťují Moskvané, v důsledku „tvrdých perzekucí jak ruského, tak ukrajinského obyvatelstva vládou obnoveného Polska“. Tato interpretace vzbuzuje hned několik otázek: 1) Proč UPA vznikla teprve v roce 1943, když polské represe skončily v roce 1939? 2) kam se vlastně podělo Polsko na začátku války? 3) znamená to, že v Polsku byla i ruská etnická menšina? 4) a ta se tedy také zapojila do vzniku UPA?

Tito vojáci jistě vědí, kam se podělo Polsko v září 1939

Každá z těchto otázek dokáže 1. září dostat učitele na okupovaném území do trapné situace. Učitelů kolaborantů však žádná škoda není. Jen aby děti nedoplatily na svou bezprostřednost a zvídavost.

Nejproblematičtější v tomto ohledu však není téma Druhé světové, ale dnešní Putinem rozpoutané války. Školáci, k nímž ruské Ministerstvo školství posílá lhát speciálně proškolené učitele, totiž jsou přímými svědky (ne-li účastníky) těchto událostí.

Maksym Majorov, expert z Centra pro strategické komunikace a informační bezpečnost, speciálně pro web mezinárodní zpravodajské komunity InformNapalm.

Na webu InformNapalm dále čtěte

• Jak naučit skřety, aby nemluvili jako skřeti: vzácný pohled do zákulisí interní komunikace u Ozbrojených sil RF
• Jak společnosti ze Švýcarska, Itálie a Německa obcházejí sankce a pomáhají RF vyrábět zbraně
• Plán informační kampaně rašistů na Donbase: úkoly, nástroje, kanály, lhůty
• 1XBet podniká v Rusku a bude dostávat osobní údaje Ukrajinců

Šíření nebo převzetí s odkazem na InformNapalm je vítáno. (Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0). Česká stránka komunity InformNapalm na Facebooku: InformNapalm Česko.

InformNapalm nedostává žádnou finanční podporu od vlád ani od dárců. Zajišťovat provoz webu pomáhají pouze dobrovolníci pracující pro naši komunitu a naši čtenáři. Mezi dobrovolníky se můžete zapojit i vy. Také vás prosíme, abyste rozvoj jedinečného dobrovolnického zpravodajského média InformNapalm podpořili svými příspěvky na Patreonu.

Překlad: Svatoslav Ščyhol