Vladimir Putin už dlouho a pilně pracuje na vlastním image. Připadá mu, že již nestačí být prezidentem státu s největší rozlohou na světě. Chce působit jako lídr celého postsovětského prostoru a jako sběratel území „největšího rozděleného národa“, tedy Rusů. Putin rád rozvažuje o státotvorné neschopnosti sousedních zemí, počítá cizí peníze a HDP, zabývá se problematikou identity národů žijících mimo Rusko. Hlava cizího státu rozdává nevyžádané rady, jak bychom měli žít.

12. července vyšel na oficiálních webových stránkách prezidenta RF článek s podpisem V. Putina „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“. Aniž bychom zabíhali do podrobností, můžeme tento text vylíčit jako soubor banalit promíchaných s otřepanými základními myšlenkami protiukrajinské propagandy. I když je pravda, že až dosud tyto myšlenky vysílaly do světa přece jen osoby na nižších stupních sociální a politické odpovědnosti.

Není jasné, za jakým účelem byl Putinův článek uveřejněn také v ukrajinštině. Zatímco z ruského originálu vyplynulo, že Putinovi poradci špatně znají fakta z ukrajinských dějin, ukrajinské znění odhalilo také nedostatek kvalitních překladatelů. První a jediný text v ukrajinštině na oficiálním webu prezidenta RF ukázal jediné: ukrajinofobie objektivně brání být dobrým odborníkem na ukrajinistiku.

S ohledem na tak velký zájem o národnostní otázku ze strany ruského prezidenta jsem si řekl, že na toto téma navážu a vyjádřím vlastní úvahy k postavení autochtonních národů v samotné Ruské federaci. Navíc od mluvících hlav ze sousedního státu často slýcháváme porovnání „úspěšného“ Tatarstánu v rámci RF se „zbídačenou“ samostatnou Ukrajinou.

Tatarského národa si moc vážím a přál bych mu lepší osud. Nechci napodobovat Putina tvrzením o „historické jednotě Ukrajinců a Tatarů“. I když Tatarstán a Ukrajina mají opravdu mnoho společného. Stejně jako Ukrajinci mají Tataři dávné a slavné dějiny, kde můžeme vidět významné státníky, vojáky a kulturní osobnosti. Po dlouhou dobu museli Ukrajinci a Tataři sdílet jednu říši, která potlačovala jejich touhu po nezávislosti. Stejně jako každá říše i Rusko uplatňovalo metodu cukru a biče. Někteří Ukrajinci a Tataři byli likvidováni, vězněni nebo vyštváni ze země. Jiní se nechávali zlákat vysokými hodnostmi, slávou a bohatstvím. Statky od říše byly samozřejmě darovány výměnou za loajalitu a rezignaci na vlastní národní Já.

Začátkem 20. století zřídili Ukrajinci a Tataři prakticky současně vlastní republiky. Nešlo o náhodu ani o něčí rozmar, ale o naplnění národních snah žít svobodně ve svobodné zemi. Ukrajina měla tehdy větší štěstí než Tatarstán. Naše historické cesty rozdělila geografie. Stejně jako Ukrajina měl i Tatarstán svou rozlohou, populací a úrovní společenského a politického rozvoje všechny důvody k tomu, aby se stal nikoli autonomní, ale svazovou republikou. Stalinská národnostní politika však kladla na svazovou republiku ještě jeden zásadní požadavek: musela mít společnou hranici s okolním světem. Zatímco Ukrajina takovou hranici měla, Tatarstán ne. Což znamenalo, že Kyjev se po rozpadu SSSR mohl stát metropolí samostatného státu, ale Kazaň (navzdory obrovské touze) to nedokázala.

V svém článku Putin zmiňuje zeď, která mezi Ukrajinou a Ruskem v posledních letech vyrostla. Tuto zeď však vybudoval sám tím, že rozpoutal ozbrojenou agresi proti mé zemi. Putinova zeď bohužel Ukrajinu oddělila také od Tatarů a dalších autochtonních národů Ruské federace. V roce 2014 vkročili na ukrajinskou půdu nejrůznější ruští občané, mezi nimiž nechyběli Tataři, Burjati, Čečenci nebo Oseti. Nepřišli k nám jako návštěva, ale jako okupanti.

Pamatujeme si „mise“ prezidenta Tatarstánu pana Minnichanova na Krym v době, kdy to teprve začínalo. Pamatujeme si také nedávné cesty pana Chabirova, hlavy Baškirska, na okupované území na východě Ukrajiny. Viděli jsme motostřelce z Chankaly u naší Džankoje nebo tankisty z Ulan-Ude u našeho Debalceve. Pozorně sledujeme procesy probíhající na okupovaném Krymu, proto víme, že si lidé z Tatarstánu nelegálně přivlastnili loděnice v Kerči. Jde o podnik, kde byla v roce 1992 vyrobena vlajková loď ukrajinského námořnictva Hejtman Sahajdačnyj.

Nicméně přes to všechno se Ukrajinci na národy Ruska nezlobí. Jsme si vědomi, že Tataři a ostatní jsou rukojmími a nástrojem imperiální politiky Moskvy. Stejně jako kdysi Ukrajinci bývali rukojmími v dobách sovětských invazí do Maďarska (1956), Československa (1968) nebo Afghánistánu (1979–1989).

Putinova agrese proti Ukrajině se ostatně národům RF vrací jako bumerang. Udržování okupovaného území se stalo velkou zátěží pro republikové rozpočty. Vloni byl za šéfa státní zprávy v kamlycké metropoli Elistě dosazen jeden z pohlavárů teroristické skupiny DLR. Nemá žádné ponětí o této republice, o kalmyckém národě ani jeho problémech. Jeho jmenování vzbudilo velkou odezvu. Všichni si pamatujeme výrok kalmyckého aktivisty Sanala Molotkova, který pronesl při protestní akci v ukrajinštině: „Opovrhoval jste ukrajinštinou a likvidoval ukrajinštinu na Donbase. Přijel jste do Elisty likvidovat kalmyčtinu? Máte vůči kalmyčtině respekt?“

Když se vrátíme k problémům Kalmycké republiky: již v roce 2021 uspořádali zdejší občané národní sjezd v Elistě, kdy obvinili Kreml ze skryté etnocidy. Mimo jiné si postěžovali, že Kalmycko zůstává regionem s nejhorším zásobováním obyvatel vodou v celém Rusku. Putin samozřejmě dělal, že Kalmyky neslyšel, sám přece zneužívá tématu nedostatku pitné vody na okupovaném Krymu k mezinárodnímu nátlaku na Ukrajinu. Zmiňovat vodní kolaps v Kalmycku je dnes pro okupanta velmi nevýhodné a proto nepřijatelné.

Ukrajinci již nejsou nástrojem cizí říše, dnes sami odpovídají za své činy a rozhodují o svých osudech. Ukrajina již má naštěstí za sebou zločiny totalitního režimu, které se Putin snaží ospravedlnit jejich označením za „naše společné tragédie“. Naproti tomu současnost národů Ruské federace tragická je, stejně jako před půlstoletím.

Prezident RF tvrdí, že v důsledku umělého odtržení Rusů a Ukrajinců od sebe by se mohl ruský národ v úhrnu zmenšit o statisíce, ne-li o miliony. Co se však děje v samotné Putinově zemi? Ruská sčítání obyvatel vykazují neúprosné snižování podílu Ukrajinců na federální populaci. K ještě tvrdší deukrajinizaci dochází na okupovaném Krymu.

Jednou v rámci tzv. přímé linky ruský prezident přirovnal Ukrajince a Rusy na straně jedné k původním národům RF Erzjanům a Mokšanům na straně druhé. Vyzdvihl, že přestože se jazyky erzja a mokša od sebe liší víc než ukrajinština od ruštiny, Erzjané a Mokšané si „cení své jednoty“ a pokládají se za jediný národ Mordvince. Putin bohužel zapomněl dodat, že podle oficiálních ruských statistik za posledních 30 let klesly počty Erzjanů a Mokšanů z milionu na půlmilion osob. Postavení erzji a mokši, které jsou v Mordvinské republice úředními jazyky, je vyloženě katastrofální dokonce i ve srovnání se sovětskými časy.

Situace s tatarštinou v Rusku také vzbuzuje obavy. Jen za dobu uplynulou mezi sčítáními v letech 2002 a 2010 klesl počet osob, které ji uvedly jako mateřský jazyk, o milion. Úpadek jazyků národů RF není ani přirozeným procesem, ani „společnou tragédií“. Jde o důsledek rusifikace, cílené politiky Moskvy, která sleduje potlačení etnické různorodosti a demontáž federalismu v Rusku.

V roce 2018 odhlasovala Státní duma změny federálního školského zákona tak, že výuka úředních jazyků etnických republik RF na všeobecně vzdělávacích školských zařízeních už není povinná. Aby žák mohl na škole studovat erzju, kterou zmínil Putin, musí jeho rodiče napsat žádost řediteli. Namísto naplnění svého práva na vzdělání v mateřském jazyce však musí žáci a jejich rodiče často čelit úřednímu nátlaku, veřejnému ponižování a násilí. Občané již léta marně požadují po úřadech zřízení erzjanského gymnázia v mordvinské metropoli Saransku.

Několikamilionový tatarský národ nemá žádnou tatarskou univerzitu. Ve svém projevu k parlamentu Tatarstánu v roce 2018 ujišťoval zdejší prezident Rustam Minnichanov, že Tataři vlastní vysokou školu konečně získají. Moskva je však neústupná ve své snaze zabránit upevnění Tatarů jako národa. Kazani nejenže neumožnili vybudovat za vlastní peníze tatarskou univerzitu, ale používání tatarštiny ve školním vzdělávání se dokonce uměle omezuje. Reálie nutí učitele tatarštiny podávat výpovědi nebo se rekvalifikovat na výuku jiných předmětů. Jak přiznal v březnu 2019 ministr školství Tatarstánu Rafis Burganov, 1.200 učitelů tatarského jazyka již procházejí odbornou rekvalifikací na jiné předměty.

Federální úřady zasahují dokonce i do hluboce niterných záležitostí kultur autochtonních národů. V rozporu se stanoviskem tatarských a karelských jazykovědců Moskva výslovně zakázala latinku jako základ písma pro úřední jazyky republik RF.

Nejen Vladimir Putin, ale také zástupci autochtonních národů RF si velmi dobře uvědomují, že zánik jazyka je přímou cestou k zániku národa. Právě proto vytlačování národních jazyků ze školní výuky a dalších veřejných sfér naráží na tvrdý odpor v republikách. Navzdory policejnímu teroru lidé chodí na hromadné mítinky, pořádají průvody, individuální pikety nebo petiční kampaně. 10. září 2019 vykonal zasloužilý udmurtský vědec Albert Razin sebeupálení před parlamentem Udmurtské republiky. Předtím, než se zapálil, držel plakát s citátem od avarského básníka Rasula Gamzatova: „Má-li můj jazyk zítra zaniknout, jsem připraven dnes zemřít“.

Nedávno Nejvyšší rada Ukrajiny schválila zákon „O původních národech Ukrajiny“. Zatímco okupační úřady Krymu zakazují činnost Medžlisu krymskotatarského národa, Ukrajina zakotvuje pro původní národy právo zřizovat vlastní zastupitelské orgány. Kyjev nevnucuje krymským Tatarům nikoho za zástupce, nenařizuje jim, koho mají volit, jak nábožensky smýšlet nebo jakou abecedu používat. Jsem na tento zákon hrdý a zároveň je mi z něj smutno. Hrdý jsem na to, že jsme to dokázali. Smutno proto, že na to došlo teprve nyní.

Ruský prezident se k našemu zákonu nejednou vyjadřoval, poučoval nás a pohoršoval se. Vadí mu, že postavení původního národa Ukrajiny nebylo přiznáno Rusům. Nechce se mi věřit, že by podobné výhrady pramenily z nevzdělanosti. Tento zákon přece výslovně upravuje, které národy lze považovat za původní: ty, které nemají vlastní stát. Takto ustanovil zákonodárce. Ani Rusové, ani Ukrajinci dle zákonných ustanovení původními národy nejsou, protože naplnili své právo na sebeurčení vytvořením vlastních států. Rusové mimochodem nejsou původním národem ani podle ruské legislativy. Aby toho nebylo málo, nejsou jím ani Tataři. Právní úprava RF zná pouze pojem „původní málopočetné národy“, který platí pro etnické komunity zachovávající tradiční způsob života, hospodaření a řemesla. Putinovy komentáře tedy nejsou výrazem upřímného pohoršení, ale pokrytectví.

Ukrajina je na rozdíl od Ruska státem unitárním. To však vůbec neznamená, že by její občané různého etnického původu neměli žádná práva. Žije tu třeba na 150.000 občanů maďarského původu. Jaká práva jim přísluší? Etničtí Maďaři mají vlastní politické strany a vlastní zástupce u orgánů místní samosprávy, maďarština se vyučuje na školách, existují nezávislá média v maďarštině, legálně působí národnostní spolky a náboženské organizace. V místech se souvislým maďarským osídlením můžeme vidět pomníky nejen maďarským spisovatelům a hudebním skladatelům, ale také maďarským státníkům.

Mají snad ugrofinské národy Ruské federace něco podobného? Jsou snad povoleny politické strany třeba Tatarům, jejichž počet v Rusku přesahuje počet Maďarů v Ukrajině víc než desetinásobně? Když někde dochází, jak se vyjádřil Putin, k „nedobrovolné změně identity“, pak nejde o Ukrajinu, ale právě o Rusko.

Na papíře je ruská legislativa pokroková a demokratická. Rusko je federací. Většina etnických republik v rámci RF má právní postavení států s vlastní ústavou, vládou, parlamentem a rozsáhlými pravomocemi. V praxi však jde o bezprávné gubernie. Nicméně to neplatilo vždy. Po rozpadu Sovětského svazu prožívaly národy Ruska nefalšované obrození, kdy si otevřeně říkaly o svá politická a kulturní práva. Svým bojem položily základy toho pokrokového ústavního zřízení, které je dnes vyklešťováno a demontováno putinovským režimem.

Tatarskému národu se tehdy téměř podařilo dosáhnout vytouženého cíle. 30. srpna 1990 schválil Tatarstán deklaraci státní suverenity republiky, již 24. října 1991 pak vzniklo usnesení „O vyhlášení samostatnosti Tatarské republiky“, jehož ustanovení byla potvrzena v referendu.

Federativní smlouvu s Ruskem Tatarstán odmítl. V té době Tatarstán už měl vlastní ústavu schválenou na základě Deklarace státní suverenity TR. Tato deklarace a Ústava TR získaly podporu většiny obyvatel (61,4 %) v národním referendu 21. března 1992. Chybějící vnější hranice a hospodářský tlak ze strany Moskvy však přece jen donutily Kazaň ustoupit a podepsat už bilaterální smlouvu se zvláštními ujednáními. Tatarstán se stal „státem v unii s Ruskem“. První tatarský prezident Mintimer Šajmijev byl na tuto smlouvu velice hrdý, protože umožnila „udržet jak stát, tak dobré vztahy s Moskvou“. Rok co rok však byla suverenita Tatarstánu omezována a nároky Moskvy vůči Tatarům byly stále vyšší.

V ostatních etnických subjektech federace to vypadalo ještě hůř než v Tatarstánu. Všechny hlavy ostatních republik přišly o prezidentský titul, který užívaly v 1990. letech. Kreml plánovitě uplatňuje politiku územněsprávní konsolidace skrze slučování subjektů federace. V důsledku těchto praktik v Rusku během pěti let zaniklo šest etnických autonomních okruhů. Vypadá to, že u toho skončit nechtějí. Jako ukázku bezpráví republik v rámci Ruska můžeme uvést překreslení správní hranice mezi Ingušskem a Čečenskem koncem roku 2018 navzdory četným protestům ze strany Ingušů.

Vnitřní a vnější hranice Ruské federace považuje Putin za zhoubné dědictví po bolševicích. Proto se pouští do dobyvačných válek proti sousedům a ničí ruský federalismus. Hranice etnických útvarů v SSSR však nebyly žádným rozmarem. Nabídnout národům aspoň zdání suverenity bylo nezbytné k ochraně Ruska před rozpadem. Vypadá to, že bolševici byli jako státníci přece jen prozíravější než Putin, který potíráním federalismu vede svůj stát k novému roku 1991.

Výrazným příkladem postoje vůči národům Ruska se stal legislativní zákaz činnosti etnických stran v roce 2001. Toto opatření si kladlo za cíl zabránit rozvoji politických institutů v Tatarstánu, Baškortostánu, Čuvašsku, Burjatsku, Jakutsku a dalších republikách. Tehdy byly z moci úřední zrušeny strany, které zastupovaly občany Tatarstánu, např. Ittifak (Shoda), Emet (Naděje) nebo Vatan (Vlast). Později udělal Kreml další krok, kdy zakázal spolky. Tomuto rozhodnutí padla za oběť prakticky všechna vlivná občanská sdružení, která Moskva nedokázala dostat pod kontrolu.

Dokonce i ty organizace, které nikdy nevyzývaly k osamostatnění republik RF, jsou z rozhodnutí ruských soudů rovněž rušeny. Praktikuje se postup, kdy jsou jednotliví ochránci lidských práv, novináři nebo veřejně známé osobnosti odsouzeni za „extremisticky zaměřené zločiny“ a následně se to použije jako důvod ke zrušení organizací, na jejichž činnosti se odsouzení podíleli. „Extremisticky zaměřený zločin“ není obsazení veřejných budov, zakládání nezákonných ozbrojených formací ani vyhlašování tzv. „lidových republik“, jde jen o ochranu mateřského jazyka a o základní lidská práva. Třeba vloni prohlásil soud v Baškortostánu největší národní občanské sdružení Baškort za extremistické. Mezi hlavními obviněními figurovalo uspořádání mítinku na ochranu baškirštiny v září 2017. Prokuratura označila tuto akci za „provokativní“ a uvedla, že projevy zúčastněných „obsahovaly výroky naplňující lingvistické a psychologické znaky podněcování nenávisti a zášti“. Baškortu se také kladlo za vinu „negativní hodnocení zástupců zákonodárné a výkonné moci“.

Občanští aktivisté, kteří bojují o záchranu jazyka a kultury svého národa, musí čelit neustálému tlaku pořádkových orgánů. Na věku, pohlaví ani politickém smýšlení vůbec nezáleží. K soudu musela jak tatarská mládež z občanského sdružení Azatlyk, tak důchodci z Tatarského komunitního centra. Každý, kdo se odváží mluvit nejen o zachování etnické pestrosti, ale i o potřebě změnit státní moc v RF, čelí tlaku ještě brutálnějšímu. Třeba jakutský šaman Alexandr Gabyšev a baškirská veřejně známá osobnost Ramilja Saitovová se stali oběťmi nedobrovolného psychiatrického vyšetřování a „léčby“.

Ruské úřady, jímž tolik leží na srdci respektování náboženských práv v Ukrajině, rozpoutaly nefalšovaný teror proti „nesprávnému“ islámu a křesťanství v samotné RF a na území, které okupuje. Praktikující muslimové jsou pronásledováni jako extremisté. Dostatečným důvodem k dlouholetému vězení je nález při domovní prohlídce – nikoli zbraní, ale literatury. Ruské úřady odpírají právo praktikovat své náboženství některým protestantům a věřícím Pravoslavné církve Ukrajiny. Oběťmi úřední intolerance se stávají vyznavači marijského tradičního náboženství. Likvidace marijských svatostánků a poutních míst úředníky a pravoslavnými duchovními, nejrůznější zákazy a omezení provádění marijských náboženských obřadů patří k denní rutině Marijců.

Co do úrovně rasismu, xenofobie a antisemitismu Rusko výrazně předčí Ukrajinu, ačkoli tyto společenské nešváry jsou v různé míře vlastní mnoha zemím světa. V RF se tyto problémy snaží skrývat za zvláštní rétorikou: tomu, co je své, se říká „vlastenectví“, to cizí je nálepkováno jako „nacionalismus“, „fašismus“ nebo „nacismus“. Za zvláštní zmínku stojí, že kdo je nacista, a kdo není, nepoznáme podle hlasování za ruské znění rezoluce Valného shromáždění OSN. Mnohem výraznější ukázkou je řeč nenávisti v ruském vysílání či etnické násilí ruské ulice.

Jak to ruský režim s federalismem skutečně myslí, ukazuje také hospodářský model vztahů mezi centrem a regiony. Strategií Kremlu je postupné zvyšování odvodů do federálního rozpočtu a zvětšení finanční zátěže na místní vlády realizací socioekonomických programů. I ze soběstačných republik se tak postupně stávají příjemci dotací. Zvyšování hospodářské závislosti regionů sleduje celkem pochopitelné politické cíle: předváděním „neúčinnosti a hospodářské neschopnosti místních elit“ se diskredituje samotná myšlenka etnických republik.

Výraznou ukázkou koloniálního postavení v Rusku je Tatarstán, jeden z nejbohatších a nejvyspělejších subjektů federace. Tato bohatá na ropu republika slouží jako dojná kráva pro federální rozpočet, nemůže však sama určovat, v jakém rozsahu mají tatarští školáci studovat svůj mateřský jazyk. Hospodářské vykořisťování rozvinutých republik patří mezi témata, s nimiž pravidelně přicházejí dokonce i loajální vůči Moskvě politikové a veřejnost.

Moskva vysává z regionů peníze a přírodní zdroje a na oplátku nechává sociální rozvrat, vydrancované území a ekologickou nouzi.

V roce 2019 se ekologické problémy Povolží dostaly do titulků evropských médií. Hned několik evropských zemí oznámilo pozastavení tranzitu ruské ropy. Důvodem byla kontaminace suroviny organickými sloučeninami chlóru, které se do ní dostaly kvůli bezohlednému způsobu těžby, navíc zastaralými a nebezpečnými technologiemi. Podle odhadu expertů by to mohlo způsobit předčasný úpadek celého ropného odvětví v Tatarstánu a Baškortostánu.

Tragickou ukázkou zastaralých metod těžby nerostných surovin, které ruské úřady praktikují, je město Sibaj v Baškortostánu. Od listopadu 2018 tu vznikla krizová situace kvůli pravidelným emisím zplodin hoření rudných hornin z opuštěných lomů těžebního a zpracovatelského závodu. Lom v Sibaji doutná dodnes, už třetí rok v kuse, čímž se ze Sibaje stalo jedno z nejnebezpečnějších míst v celé Eurasii.

Složitá ekologická situace je také v Udmurtsku, kde se v Kambarce u hranic s Baškortostánem nachází laboratoř pro likvidaci chemických zbraní. Na půdě tohoto objektu by měl z rozhodnutí federální vlády vzniknout komplex na zpracování, likvidaci a zneškodnění odpadů 1. a 2. třídy nebezpečnosti o kapacitě až 50.000 tun ročně. Jako státní zadavatel byla určena korporace Rosatom.

Toto rozhodnutí úřadů narazilo na odpor veřejnosti, která se snaží prosadit místní referendum, aby federální podnět zablokovala. Proti stavbě továrny zvedli hlas současně ekologičtí aktivisté, zástupci udmurtského, baškirského a tatarského národnostního hnutí. Ruské úřady však znají jediné řešení problému: celou věc tutlat a pronásledovat každého, kdo nesouhlasí. V Povolžském federálním okruhu RF však zároveň podle Národního zdravotního centra pro výzkum radiologie vzrostla onkologická nemocnost za posledních 10 let o 30 %. Lajdácké zacházení s radioaktivním materiálem v Rusku ohrožuje i sousední státy.

Dokonce i okupovaný Krym, z nějž se putinovský režim snaží udělat výkladní skříň úspěchů, postihla po příchodu ruské správy ekologická katastrofa, a sice toxické emise z továrny Krymský Titan v srpnu 2018.

Reálie Tatarstánu a dalších republik názorně ukazují Ukrajině, že jakékoli úzké vztahy s Ruskem výhledově vedou ke ztrátě samostatnosti, rusifikaci, ztrátě občanských práv, hospodářskému vykořisťování, sociálním a ekologickým katastrofám. A nebude pro nás žádnou útěchou, když se to opět prohlásí za „naše společné problémy“. Od režimu, který tyto problémy v jednom kuse generuje, je třeba se prostě držet dál.

Je mi velmi líto, že dnes je Tatarstan pro Ukrajinu ukázkou toho, čemu by se měla za každou cenu vyhnout. Jednou však nastane den, kdy i občané Tatarstánu budou o svých osudech rozhodovat sami.

Anton DROBOVYČ, předseda Ukrajinského ústavu paměti národa

P.S. Dovoluji si vyslovit poděkování Centru pro výzkum bezpečnostního prostřední Prometheus za hodnotné poradenství při zpracování tohoto příspěvku.

Zdroj: Ukrajinský ústav paměti národa.

Titulní foto: InformNapalm.org

Překlad: Svatoslav Ščyhol