Na 16. duben 2017 se v Turecku plánuje ústavní referendum, které vzbudilo obavy u mnoha evropských politiků. Mnozí v tomto referendu spatřují snahu prezidenta Erdoğana o posílení prezidentské moci a oslabení vlivu tureckého parlamentu. Nakonec by se tak z Turecka stala prezidentská republika prezidenta Erdoğana, který v posledních letech velmi intenzivně odklízel konkurenty z politického prostoru.

Po dlouhá léta bývalo Turecko řazeno mezi nejstabilnější země v regionu. Je členským státem NATO od roku 1952. Přístupová jednání Turecka s EU se však protáhla na desetiletí. Již v roce 1987 podali Turci svou první přihlášku do EU (tehdy ještě EHS), která však byla zamítnuta na summitu v roce 1989. Podruhé byla otázka členství v EU vznesena teprve v roce 1997 na summitu EU v Lucemburku – tehdy se dohodlo, že tuto věc projednají příště. O rok později však začala jednání o přistoupení východoevropských zemí a na Turecko se vzpomnělo teprve další rok nato: od 11. prosince 1999 je Turecko oficiálním čekatelem na členství v EU. Následovala dlouhá jednání o demokratizaci země a harmonizaci legislativy. Odtehdy se Turecko členství v EU střídavě přibližovalo a vzdalovalo, nakonec byl však v samotné Evropě příliš velký odpor vůči samotné možnosti, že by „asijské“ Turecko mělo být přijato do Evropy.

Z hospodářského hlediska přesto bylo Turecko mnohem blíž k Evropě než Ukrajina. Již v roce 1963 se Turecko stalo přidruženým členem EHS. V roce 1996 se země připojila k celní unii EU.

Díky silné roli armády, prozápadní generalitě a členství v NATO bylo Turecko vždy sice problémovým, přesto víceméně stabilním partnerem v regionu. V nejhorším případě v zemi prostě došlo k vojenskému puči, který vždy srazil dalšímu samozvanému sultánovi hřebínek. Postupem času však toto schéma přestalo fungovat.

Z části Turecka se však už dávno stala součást EU, alespoň podle dokladů, přesněji řečeno podle občanek. Turecká vláda pro sebe objevila další volební frontu, evropskou. Zástupy tureckých politiků začaly objíždět své evropské diaspory a propagovat referendum. Evropané nějakou dobu váhali, co s tím, nakonec však začali podobné prezentace zakazovat. A v tu ránu se otázka turecké diaspory zjevila mnoha evropským politikům v novém světle.

Ukázalo se totiž, že velká část turecké diaspory i přes léta strávená v demokratických evropských zemích v rozhodující chvíli podpořila Erdoğana a další posilování jeho moci. Ukázalo se, že část turecké diaspory vlastní vedle místních občanek také turecké doklady a i přes svá evropská občanství v potřebnou chvíli vždy zaujme proturecký postoj.

V Německu žije největší část turecké diaspory, cca 2,85 mil. etnických Turků, z toho řádově cca 1,5 mil. má turecké občanství ([1], [2]). Právě před nimi chtěli promluvit turečtí politici podporující témata ústavního referenda, jejich shromáždění však jeden po druhém rušily místní úřady.

Turecká diaspora v Německu je přitom dost různorodá. První turečtí pracovní migranti začali do Německa přicházet už v 60. letech, zhruba třetinu z nich tvořili etničtí Kurdové. Ti jsou z větší části odpůrci stávajícího tureckého režimu, neschvalují referendum a podporují vznik Kurdistánu.

Zároveň s pracovními migranty z Turecka, kteří dnes tvoří cca 3,5 % populace, si tak Německo „importovalo“ i vnitroturecké politické problémy. V případě vzniku samostatného Kurdistánu bude muset Německo rozhodnout, k postojům které části těchto migrantů se přikloní.

V sousedním Nizozemsku jde jen o 400 tisíc etnických Turků, kteří tvoří pouhých 2,4 % populace ([1]). Zde turecká otázka najednou získala rozhodující význam v nedávných parlamentních volbách, kdy zástupci vládnoucí strany včas přejali „pravicové“ radikální metody řešení problému, demonstrativně zakazovali projevy tureckých politiků a rozprašovali mítinky. Nakonec tak vládnoucí strana začala před volbami náhle jednat ve stylu opoziční Wildersovy strany a volby vyhrála. Bylo to sice politicky působivé, neřeší to však problém lidí, kteří žijí v západní kultuře, nicméně se nestali její součástí.

Jedním z objevů posledních nizozemských voleb se tak stal postup první migrantské strany DENK do parlamentu (zdařilá slovní hříčka, z nizozemského „myslet“ a tureckého „rovnost“). Tato strana dosáhla volebního výsledku 2,1 % a získala tři parlamentní křesla. Jejími lídry jsou narození v Turecku nizozemští politici Tunahan Kuzu a Selçuk Öztürk, kteří koncem roku 2014 opustili Stranu práce (sociální demokraté) a založili vlastní hnutí DENK.

Tato strana provádí dost zvláštní politiku: veškerou svou rétoriku omezuje na potírání rasismu a xenofobie. Na druhou stranu předseda strany Kuzu nedávno demonstrativně odmítl podat ruku izraelskému premiéru Netanjahuovi.

Stejná strana přišla s nápadem založit rejstřík rasistů. Zajímavé: dostane se na něj Netanjahu automaticky?

Bylo jen otázkou času, kdy si první migranti nebo alespoň jejich děti pořídí místní pasy a půjdou do politiky hájit své migrantské problémy.

V Německu jde také o otázku času, kterou navíc zhoršuje skutečnost, že ani třetí generace od prvních tureckých migrantů se v nové vlasti stále nezabydlela. V klasických německých stranách jako jsou třeba křesťanští sociální demokraté („křesťanští“…) se občanům tureckého původu jen málokdy podaří vybudovat kariéru ve vrcholné politice. Ve Spolkovém sněmu má pouhých 11 poslanců z 630 turecký původ, tzn. 1,75 % z celkového počtu poslanců, kteří by měli zastupovat 3,5 % Turků v zemi. Na německých vysokých školách vyučuje jen 100 profesorů tureckého původu, což je 2,17 % z celkového počtu 4.600 profesorů. Přidejme k tomu celkovou chudobu turecké komunity v Německu, z níž víc než třetina žije pod hranicí chudoby. 65 % nemá dokončené odborné vzdělání a pouhých 5 % má vysokoškolské vzdělání. 39 % německých Turků má dokonce jen základní vzdělání, kdežto v celostátním průměru by se jednalo o 17 % obyvatel ([1]).

Nejlépe uplatněným tureckým politikem je předseda Strany zelených Cem Özdemir, který nepatří mezi nejoblíbenější politiky ani v rámci turecké komunity. Zatím tak německý Spolkový sněm chrání před muslimskou stranou 5% vstupní limit.

Otázku loajality voličů bychom neměli podceňovat. Když si migranti ani po letech nedokážou najít místní politickou stranu, ale jednoduše si založí vlastní, stává se otázka separatistických požadavků nebo ultimát jen otázkou času. Kauza s tureckým referendem ukázala, že část turecké diaspory se v rozhodující chvíli prostě přidala na Erdoğanovu stranu. A když bude zítra válka, čí stranu zaujmou?

Nedávno v Rakousku propukl skandál, když Ministerstvo obrany začalo podezírat, že stovky bývalých vojáků má vedle rakouského pasu také turecký. Stále víc etnických Turků chtělo potvrzení o vykonané vojenské službě v Rakousku se speciálním kulatým razítkem. Obyčejné potvrzení od armády jim prý nestačilo. Podle tisku jde nejspíš o potvrzení pro turecké úředníky ([1], [2]).

Celkem v Rakousku žije na 360 tisíc etnických Turků (4,1 % populace), z toho cca 116 tisíc oficiálně vlastní turecký pas ([1]). Nedávno se však přišlo na to, že dalších minimálně 10 tisíc Turků si nechalo po získání rakouského pasu své turecké doklady obnovit. Nelze vyloučit, že jde o oficiální linii Turecka zaměřenou na vznik silné zahraniční diaspory s tureckými pasy.

Nakonec tak evropské země nečekaně pro sebe narazily na turecký problém: z někdejších dočasných pracovních migrantů se stali voliči v Evropě, mnozí z nich však přece jen zůstali voliči také v Turecku.

Dnešní problémy Evropy nejsou pro nás žádnou novinkou: problém loajality občanů je aktuální i pro Ukrajinu, kde se mnozí ani po 26 letech nesmířili s rozpadem SSSR a stále se identifikují jako sovětští občané. Ukrajinu jako samostatný stát jen tolerovali, dokud nevnímali zásadnější rozdíl mezi Ukrajinou a Ukrajinskou SSR. Otázka, zda se z evropských Turků nakonec stanou plnohodnotní občané zemí, v nichž žijí, zůstává otevřená. Na Ukrajině má tato otázka jednoznačnou odpověď: mnoho „sovětských“ občanů se dosud nesmířilo s existencí Ukrajiny jako takové a jde o volbu „buď“ a „nebo“: buď nás „asimilují“ zpět do SSSR, nebo dokážeme vybudovat novou Ukrajinu a definitivně uniknout z USSR/SSSR.

Tento příspěvek připravil k publikaci Anton Pavluško

(CC BY) Informace zpracovány speciálně pro web InformNapalm.org, v případě převzetí nebo použití tohoto příspěvku je nutno uvést funkční odkaz na autory a na náš projekt.

Překlad: Svatoslav Ščyhol