Ruský sociolog Anton Olejnik o vyrůstání fašismu z rozporu mezi formálními institucemi a všední praxí

Ruský politický diskurz zažívá módu na slovo „fašismus“ a výrazy z něj odvozené. Žádná debata o extrémní pravici se neobejde bez zmínky o fašismu. Také se na něj často vzpomíná, když se mluví o Ukrajině. Jako neviditelný odkaz je přítomen v každé svatojiřské stužce, v každém nápisu „Na Berlín!“ na autech. Zcela se přitom opomíjí jeden zdroj fašismu, který by mohl umožnit jeho rozkvět právě v dnešním Rusku. Je to neschopnost formálních institucí splnit očekávání obyvatel.

Odmítnuté instituce

Jak napsal Douglass North, instituce určují celkový rámec pro lidskou interakci, tzn. pravidla hry (Institutions, Institutional Change and Economic Performance). Hru můžeme vnímat buď jako „svoji“ (jejímž pravidlům rozumíme), nebo jako „cizí“, jíž se účastníme nedobrovolně. Záleží na poměru mezi formálními institucemi a všední praxí, zda k sobě mají blízko, nebo si odporují. Nebudou-li formální instituce pochopeny, budou dříve či později odmítnuty. Nikdo nehraje rád „cizí“ hru. V dnešním Rusku patrně dochází k odmítání pravidel jak vnitrostátní (demokracie), tak zahraniční (mezinárodní smlouvy a právní předpisy) politiky.

Zásady voleného zastoupení, dělby moci a svrchovanosti zákona zůstaly odloučeny od každodenní praxe a zkušeností Rusů (viz knihu Can Democracy Take Root in Post-Soviet Russia?). Kde se však mohli Rusové vlastně demokracii naučit? Že by v rodině, na základce, na vysoké, v práci nebo politických stranách, skrz naskrz prostoupených autoritářskými prvky? Z toho pramení snahy přizpůsobit demokracii ruským reáliím (tzv. „suverénní demokracie“) a následně se ji dokonce úplně zříci ve prospěch obvyklejší centralizace moci na všech úrovních, od rodiny až po Kreml.

V zahraniční politice je důvodem odmítání formálních institucí neochota obyvatelstva a elit smířit se s postimperiálním postavením jejich země. V této situaci přestaly předpisy mezinárodního práva, které vznikaly pro neimperiální útvary, pomáhat s naplňováním zahraniční politiky a začaly mu naopak překážet. V konečném důsledku se ukázalo, že formální instituce vnitrostátní a zahraniční politiky byly odmítnuty, protože neodpovídaly zažité praxi a představám politiků a obyčejných lidí, jak by mělo vše „spravedlivě“ fungovat.

Nepřijetí pravidel hry vede buď k opuštění hřiště (odmítnutí hrát), nebo k snahám vnutit ostatním hráčům vlastní pravidla. Právě s touto alternativou souvisí hlavní rizika vývoje situace v Rusku. Všem, kteří přistoupili na původně stanovená pravidla (vnitrostátní opozice a nejbližší okolní státy), se de facto navrhuje zahájit jinou hru. Z toho pramení pravděpodobnost vývoje podle výmarského scénáře: zavedení alternativních pravidel hry za pomoci násilí.

Stín Výmaru

Výmarská republika existovala poměrně krátce, v letech 1919 až 1933. Stala se alternativou k projektu socialistické revoluce západně od ruských hranic. Po nepovedených pokusech o vznik dělnickorolnických států v Evropě se na výmarskou sociální demokracii pohlíželo jako na „rozumný kompromis“ mezi revolucí a zachováním status quo. Výmarská republika byla první zkušeností s existencí sjednoceného Německa. Po rozpadu Rakousko-Uherska se na mapě Evropy objevila říše nová, která zanikla příchodem Hitlera k moci. Ačkoli Výmar začal výrazně a krásně a vryl se do paměti rozkvětem umění (zejména se tu zrodil dadaismus) a médií (první zkušenost se zábavním rozhlasovým vysíláním), skončil velmi špatně, a to fašismem.

V Rusku je zájem o výmarské období obzvlášť vysoký kvůli řadě obdob mezi výmarským Německem a postsovětským Ruskem. To poslední bylo také produktem rezignace na revoluční vývojovou cestu (koncem 1980. až začátkem 1990. let byla situace v zemi revoluční). Ke skutečné revoluci však v roce 1991 nedošlo. Na místě zaniklé sovětské říše se postupně obnovuje říše jiná, novoruská. Její rozsah se s tím sovětským nedá srovnat, princip je však stejný.

O nebezpečí výmarského scénáře pro Rusko začal jako jeden z prvních mluvit Alexandr Janov (viz Posle Jelcina: „Vejmarskaja Rossija“, 1995): vnitřní slabost říše vynásobená slabostí demokratických institucí se jevila jako klíčová složka výbušné směsi. V „blahobytných“ 2000. letech se však na debaty o výmarském scénáři pozapomnělo. Říše vstávala na vlastní nohy. Posilovala suverénní demokracie. Dařilo se umění a sportu.

Násilná změna hry

Neukvapil se Janov se svým varováním? Nezní příhodněji dnes, po 20 letech? Postsovětské Rusko již existuje déle než Výmarská republika. Příznivá politická situace pro fašistický převrat muže vzniknout za několik málo let, k tomu však, aby uzrály hloubkové podmínky pro vznik fašismu, jsou zapotřebí dlouhá desetiletí.

Výmarská republika vznikla po porážce Pruska v První světové válce. Ujednání smlouvy z Versailles byla pro zemi nepříznivá, ta se však rozhodla pro kapitulaci s tím, že si „zachová tvář“. Porážka Sovětského svazu ve studené válce hraje v historii dnešního Ruska obdobnou roli. Formálně se sice žádná kapitulace nekonala, o velmocenské postavení však země přišla. Změnil se jak postoj ostatních zemí, tak formální postavení na mezinárodní aréně: žádná říše, ale řadová země.

Ke zklamání z podmínek „poválečného“ míru bychom měli přidat také zklamání z demokracie. Ta v Rusku stejně jako ve výmarském Německu „nefungovala“. V Německu byla demokracie spojována s inflací, vládními rošádami a nečekanými politickými aliancemi (sociální demokraté + konzervativci), v Rusku pak s půvaby „hubených 90. let“. Kdo pozorně sleduje dnešní Rusko, může dát za pravdu postřehu Petera Sloterdijka k výmarskému Německu: „Ten hořký pocit, že lidé byli podvedeni, se všude spojoval s pocitem, že se vše bude muset začít znovu od začátku“ (viz Kritiku cynického rozumu).

Právě v kontroverzi mezi formálními institucemi a všední praxí a představami spatřuje Sloterdijk nejhlubší kořen fašismu. V této situaci veřejnou moc nelze zdůvodnit prostředky zakotvenými v ústavě a mezinárodních smlouvách. Tyto formální instituce přece nebyly nikdy pochopeny a přijaty! Ani ze strany úřadů, ani obyvatelstva. Jak píše, Sloterdijk, fašismus „výslovně odmítá snahy sám sebe jakkoli legitimizovat, otevřeně hlásá krutost a „posvátné sobectví“ jako politickou nutnost a historicko-biologický zákon“. V této situaci se z nacionalismu stává jeden ze způsobů odmítnutí formálních institucí (demokracie, mezinárodních smluv), které se vyhodnocují jako cizí a vnucené zvenčí.

Fašismus jako společenský jev znamená neschopnost hájit své zájmy ve vztazích s okolím jinak než násilím. Šíří se souběžně s odmítáním formálních institucí, které existují ve vnitrostátní a zahraniční politice. Fašismus je utnutí diskuze na tom nejdůležitějším místě a udělení závěrečného slova „soudružce pistoli“. Sázka na sílu, kterou Rusko uplatnilo v zahraniční politice, se projevila nejdříve při konfliktu v Jižní Osetii, pak nyní na Ukrajině. Rusko dalo najevo své zájmy a ochotu bránit je sílou nejdřív bázlivě, se skrýváním identifikačních znaků na uniformách vojáků a obrněné technice, pak stále otevřeněji.

Sázka na sílu v politice vnitrostátní je zatím ve fázi snah o ostýchavé zakrývání další ochoty k represím fíkovým listem. V případě nárůstu občanské nespokojenosti, který je v situaci hospodářské krize víc než pravděpodobný, bude fíkový list odhozen. Prostřednictvím otevřeného nasazení represivního aparátu (policie a soudů) se bude režim tvrdě mstít, jak napsal Sloterdijk, tomu, o kom s jistotou ví, že si ji nikdy nebude vážit, ale vždy je připraven zakřičet: „Legitimizuj se, nebo budeš svržen!“

Je-li tato domněnka správná, fašismus do Ruska nemusí přinést na svých ramenou extrémní pravice. Může se stát tak, že ho svými činy přivedou zpět k životu obyčejní občané a zástupci úřadů, kteří se zbavili opory o srozumitelné a vnímané jako „své“ formální instituce zahraniční a vnitrostátní politiky. Z tohoto důvodu má fašistický projekt v Rusku, stejně jak tomu bylo ve výmarském Německu, šance na podporu většiny. Slovo „fašismus“ bude jeho název obsahovat jen stěží. Ani Hitler se však neoznačoval za fašistu.

Zdroj: Anton Olejnik na vedomosti.ru
Překlad: Svatoslav Ščyhol