Dovolujeme si podělit o překlad archivního článku z pera Arvydase Arnašauskase, kterou speciálně pro čtenáře InformNapalmu přeložili naši litevští partneři, Centrum občanského odporu Res Publica. Tento článek pojednává o vítězství v Druhé světové válce, které si Kreml přivlastnil, a o tom, co toto vítězství přineslo Litvě a dalším porobeným národům. Článek byl poprvé publikován na portálu 15min.

Díky kšeftům mezi Stalinem a Hitlerem se Sovětský svaz stal spolupachatelem nacistického Německa v dělbě Evropy a v roce 1941 se postavil po boku demokracií, které proti nacismu bojovaly již od roku 1939. Dle mezinárodního práva obyvatelstvo okupovaných zemí nepodléhalo nucené mobilizaci k ozbrojeným sílám, tuto zásadu však ignorovaly jak Německo, tak Sovětský svaz.

Když okupační správa 1. srpna 1944 vyhlásila mobilizaci mužů, Sovětský svaz už pokolikáté porušil ujednání Haagské úmluvy a mezinárodního práva. Také si nenechal ujít příležitost označit za buržoazní nacionalisty všechny podporovatele litevské samostatnosti, kteří byli proti mobilizaci obyvatel okupované Litvy, stejně jako vlastní občany německé nebo litevské národnosti. Nekomunistický protinacistický oboj v Litvě byl postaven na jednu úroveň s protisovětskou činností.

Příprava opětovné okupace probíhala mnohem aktivněji také z propagandistického a diplomatického hlediska. Ačkoli Spojené státy a Velká Británie odmítaly jakékoli územní změny v situaci, kdy národu nebylo umožněno učinit svobodný projev vůle, Sovětský svaz, který podepsal Atlantickou chartu, dokázal (na Teheránské konferenci v roce 1943) přimět spojence, aby na opětovnou okupaci reagovali tichou lhostejností. 14. srpna se Atlantická charta podepsaná Churchillem a Rooseveltem dostala do širokého povědomí lidu v okupované Litvě z tisku organizací protinacistického odboje.

Existovala naděje, že její zásady budou v poválečné Evropě uplatněny. Sovětský svaz však nehodlal respektovat hlavní zásadu Atlantické charty: „Obnovit svrchovaná práva a samostatnost těch národů, které jich pozbyly násilně“. Ve svém příspěvku k Chartě se SSSR vyjádřil ve smyslu, že praktické uplatnění těchto zásad by mělo být přizpůsobeno potřebám a historickým specifikům dotčených zemí. Tato „historická specifika“ měla zakrýt rekonstrukci a rozšíření někdejší Ruské říše.

Západní země na zásadu neuznání okupace a anexe sice nerezignovaly (Spojené státy se důsledně řídily svou doktrínou neuznávání násilné okupace či anexe od roku 1932), nezačaly však tehdy válku za osvobození pobaltských zemí ze sovětského otroctví. Tentokrát byly podmínky pro okupaci mnohem lepší, protože Litva byla jen bojištěm dočasně kontrolovaným nacistickým Německem. K tomu, aby SSSR mohl kráčet přes území, které v letech 1939–1940 anektoval, měl na mezinárodní aréně ideální podmínky, protože měl schválený mezinárodní mandát a obrovskou hmotnou podporu pro válku s nacistickým Německem.

Příprava druhé invaze do Litvy byla započata v roce 1944, tentokrát však na rozdíl od roku 1940 odpadla potřeba přebírat, přeměňovat či destruovat jakékoli státní struktury dle ideologie či zásad sovětského režimu. Nacistická okupační správa provedla v roce 1941 znárodnění litevských, židovských a polských nemovitostí, společností a statků podle zásad národního socialismu a rasistické teorie.

Každá politická nebo občanská organizace, která působila v samostatné Litvě, se nyní již nevnímala jen jako kontrarevoluční, ale často bývala nevyhnutelně onálepkována jako „fašistická“, „přisluhovači německých okupantů“, „německo-litevští buržoazní nacionalisté“ a dalšími podobnými tituly.

Znárodněný nebo zabavený židovský majetek byl převážně využíván v zájmu nacistické říše. Sovětská vláda tentokrát nemusela znárodňovat už jednou vyvlastněný majetek, mohla tedy pokračovat ve znárodňování soukromého majetku a soukromého podnikání, navíc vzhledem k tomu, že židovská komunita, která předtím měla v živnostenském podnikání klíčové postavení, byla z velké míry vyvražděna nacistickými okupačními úřady a jejich podporovateli.

Když se boje přesunuly do Litvy, objevily se první pokyny, jak a koho přednostně zatknout nebo zlikvidovat. Když v letech 1940–1941 Sovětský svaz jako spojenec nacistického Německa uplatňoval v okupované Litvě svou politiku převážně na základě vlastních zájmů a zásad komunistické ideologie, ta byla nyní doplněna o rétoriku s agitačními nálepkami z válečných dob směřujícími proti zastáncům samostatné Litvy (jak aktivním účastníkům odboje, tak pasivním, zejména členům občanských organizací).

Každá politická nebo občanská organizace, která působila v samostatné Litvě, se nyní již nevnímala jen jako kontrarevoluční, ale často bývala nevyhnutelně onálepkována jako „fašistická“, „přisluhovači německých okupantů“, „německo-litevští buržoazní nacionalisté“ a dalšími podobnými tituly. Teror nyní získal mnohem lepší doplněk, a to situaci válečné doby. Ta nevyžadovala nějaké větší přizpůsobování nebo skrývání teroristických akcí. Odstrašující tlak na litevskou společnost naopak musel být zjevný. Účastníci litevského protisovětského odboje chápali skutečné cíle okupantů. Nelegální list Laisvės keliais (Cestami svobody) již 12. února 1945 (jménem Sjednoceného litevského hnutí) napsal: „[…] velmi dobře si pamatujeme pojmy kontrarevolucionář nebo nepřítel lidu z let 1940–1941. Každý obviněný z protisovětské činnosti byl odsouzen k vězení, deportaci na Sibiř nebo trestu smrti. Tyto koncepty jsou nám už moc povědomé, proto bolševici […] označovali všechny Litevce, kteří chtěli obnovit svobodnou a samostatnou Litvu, za litevské německé nacionalisty, fašistické následovníky nebo Hitlerovými dětmi. […] Hnědý fašismus jsme nikdy neuctívali. Vedli jsme tvrdý boj za zachování životních sil národa“.

Ze světové války přešel litevský lid do války nové, která nás stála jednu šestinu národa, utrpěli jsme obrovské hmotné, duchovní a další ztráty.

Na podzim 1944 v mnoha obcích zaváděly a podporovaly nový okupační režim pouze ozbrojené složky. V posledních měsících 1944 šlo o cca 100.000 osob. Litevci se museli potýkat s tou či jinou formou násilí ze strany okupantů, ať už šlo o zadržování, zatýkání nebo nucené mobilizace, což stálo životy 2.489 lidí. Jen zhruba desetina z tohoto počtu připadá na padlé příslušníky ozbrojeného odboje, ostatní jsou zabité, umučené či upálené oběti. Jen ve dnech 17.–21. prosince bylo v obcích Čekiškės, Butkiškės, Vosbutai, Baukiai, Juodaičiai (újezd Kaunas), 24.–25. prosince pak v obcích Klepočiai, Lizdai, Ryliškės (újezd Alytus) vypáleno 94 dvorů a zabito 121 lidí, což ukazuje ráz teroru okupantů.

V únoru 1945 potvrdila deklarace schválená na Jaltské konferenci, že pouze ty země, jejichž „svrchovanost byla zničena agresivními národy“, smějí svou svrchovanost obnovit. Sovětský svaz jako příslušník vítězného bloku této zásadě nepodléhal. Zatímco žádný z velkých západních států nenabyl nové území, SSSR si vynucenými smlouvami zajistil kontrolu nad okupovanými územími v roce 1940 (s Finskem a Rumunskem), vytýčil si nové hranice (s Polskem) nebo se s odkazem na „historická specifika“ omezil na opětovnou okupaci (v pobaltských zemích) bez jakýchkoli mezinárodních dohod.

V Litvě mohli sovětští okupanti i nadále postupovat dle svých názorů a ideologických plánů na „třídění“ a likvidaci společnosti. V samotné Litvě ještě před ukončením války s Německem, od podzimu 1944 do jara 1945, povraždila NKVD 7.700 lidí (96 % etnických Litevců, zbytek jsou Poláci), zatklo dalších přes 60.000 lidí, z toho čtvrtina Poláků, ostatní Litevci. Šlo o předehru nové války s novými okupanty. I ačkoli si vítězství nad Německem snaží přivlastnit RF, ze 70 tisíc Litevců, kteří byli mobilizováni násilím nebo se k Rudé armádě sami přidali, aby ochránili své rodiny, a byli vysláni na frontu, se cca 25.000 domů nevrátilo.

Pamatujeme i na tyto oběti. Pamatujeme také na čtvrt milionu litevských občanů, převážně židovské národnosti, ale také litevské, polské nebo ruské, kteří doplatili svými životy na nacistickou politiku válečné likvidace národů. Byla to totiž i válka národů proti nacismu. Stalinismus a komunismus bohužel tohoto vítězství zneužily k rozšíření své totalitní kontroly. Ze světové války přešel litevský lid do války nové, která nás stála jednu šestinu národa, utrpěli jsme obrovské hmotné, duchovní a další ztráty.

Titulní foto: památník Vítězné přehlídky v Petrohradě, 2021 / Foto Michail Ogněv, fontánka.ru

Čtěte také další příspěvky k tématu na InformNapalmu:

• Kremelské informační kanály podněcují protesty proti karanténě na Západě
• Partyzánská válka. Znalosti a dovednosti
• NEXTA: Lukašenko. Zlatý důl
• 8. samostatný dělostřelecký pluk Černomořské flotily RF na Krymu: od cvičení s raketomety k zastřelenému vojákovi z povolání
• Ruský vojenský útok na českém území: podrobnosti, důsledky a další kroky (anglicky)
• Erzjanský předák poprvé přednesl v OSN obvinění proti Moskvě z etnocidy původních národů Ruska
• Bayraktary TB2 v ukrajinských zbrojnicích brzdí RF lépe než „hluboké znepokojení“
• Známky neonacistické ideologie mezi ruskými žoldáky z tzv. SVS Vagner
• Speciální vyšetřování: co střeží Berkut v Bělorusku? Díl III.
• Obsadit Litvu za 24 hodin? Ani 24 dní by nestačilo: bude to dlouhý, urputný a krvavý střet

Partner InformNapalmu v Litvě: Res Publica – Centrum občanského odboje

Šíření nebo převzetí s odkazem na zdroj je vítáno! (Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0). Facebooková stránka InformNapalmu v češtině: InformNapalm Česko.

Překlad: Svatoslav Ščyhol