O našem vítězství píšu celkem dost, jak v souhrnech, tak v článcích. Není to však tím, že bych chtěl stabilně produkovat optimistické žvásty nebo vycucávat z prstu pozitivní plátna. Skutečně věřím, že jsme na správné cestě, a přestože je druhý břeh stále zahalen mlhou, Ukrajina ze strategického a operačního hlediska většinu životně důležitých věcí dělá správně. I když je pravda, že poziční válka, hospodářský pokles a ukrajinský politický cirkus dokážou ponořit do deprese i nenapravitelného optimistu. Proto kvůli vyhrocené situaci na frontě a snad stému kolu minských jednání, která už leží všem v žaludku, přináším článek o tom, proč zvítězíme. Dříve či později.

Globální příčiny jsou jen dvě: vytrvalost ukrajinského národa a křivé ruce nepřítele. Tyto dvě vstupní položky zůstávají neměnné již od roku 2014, jak se frontová linie od jara 2015 posouvala pouze na východ. Na pozadí informační války, stovek smýšlených a skutečných „kotlů“ a stupňující se hysterie kolem Debalceve nebo Ilovajsku se prostě vytváří kouřová clona, která je výhodná mnoha lidem, jak na Ukrajině, tak mimo ni. Kvůli politickým bonusům, zpracování rozpočtů, lidské hlouposti nebo podlosti. I když stačí si dost střízlivě projít řetězec událostí, abychom sami pochopili situaci na frontě jednou provždy. Takže pouze v rámci projektu „Petr & Mazepa propagandistický“ – předpoklady pro naše vítězství bez registrace a SMS. Fakta a nic než fakta.

Tank ozbrojenců, jehož se zmocnili vojáci Hlavního rozvědného úřadu Ministerstva obrany Ukrajiny při obraně základny v Artemivsku – č. 5

Právě s těmito tanky horníci, kteří našli přenosný protiletecký raketomet, protitankové řízené rakety, minomety a důstojníka FSB Girkina v dole, prorazili zátaras na Rybhospu a unikli z obklíčeného Slovjansku s tím, že jeden stroj nechali opuštěný v příkopě.

Za prvé se nejedná o žádnou občanskou válku ve vakuu. Jakkoli se někdo snaží ukázat tento konflikt v informačním prostoru jako vyloženě vnitrostátní, je válka na východě ryze ruským projektem, který dokonce zahájili důstojníci tajných služeb RF: Girkin, Bezler, Petrovskij, stovky „domobranců“, vojáků zvláštních jednotek, žoldáků a „dovolenkářů“. O tomto faktu není třeba ani diskutovat – existuje spousta důkazů spojujících odiózní předáky ozbrojenců s ruskými orgány, od fotek s medailemi za službu FSB až k jejich rozhovorům a přímým zmínkám o práci pro „kancelář“. Desítky tanků, desítky odpálených protileteckých a protitankových raket v časné fázi, zázemí a palivo, velení a rotace – s veškerými povídačkami o občanské válce prosím jen k psychiatrovi. V celém zbytku Ukrajiny, kam se agenti vlivu Moskvy nedostali, bylo pouhých pár set mrtvých, z nichž většinu tvoří oběti na obou stranách na Majdanu. Včetně střetů v Charkově a Oděse, vyřizování účtů a hořících autobusů v Dnipropetrovsku, přestřelek a pouličních bitek, Mukačeva a granátů v Kyjevě. Výsledné počty jsou na úrovni chřipkové úmrtnosti – jakkoli ruská propaganda vyskakuje z kůže kvůli „bezpráví na Ukrajině“, nestačí to ani na výsledek ruských tanků proti vlastnímu „Bílému domu“.

Tank č. 35, který padl do rukou Ozbrojených sil Ukrajiny u Jenakijeve, – červenec 2014

Matematika, poběhlice imperialismu, nám říká, že u nepřítele, který v té době dostal pod kontrolu pouze oddíly vnitřních vojsk, velitelství pohraničníků a SBU, se kdovíodkud objevil minimálně prapor tanků i s příslušným zázemím. Asi dárek od Alláha.

Tam, kam vkročila noha Strelkovů a Olchonů, je nejméně 10 tisíc padlých, další tisíce nezvěstných, rozmetané napadrť obce na stykové čáře a osmimetrové krátery v místech, kde bývaly továrny. Ukrajinské mechanizované brigády s tanky, hlavňovým dělostřelectvem a raketomety zamířily do regionu poté, co tu vypukla nevyhlášená válka, kterou přinesli agenti tajných služeb z RF – po obsazení našich měst a útocích na orgány veřejné moci v regionu, po proražení zátarasu tankem, sestřeleném generálovi a nájezdech k Volnovaše. I přes dva roky trvající válku a skutečnost, že se RF snaží události podněcovat divokými fámami o ofenzivě, černoších na obrněných transportérech, trestných oddílech a všudypřítomném Pravém sektoru, je podpora ozbrojenců v regionu dávno za zenitem. Podle maximálních odhadů Hlavního rozvědného úřadu Ministerstva obrany Ukrajiny čítá hybridní armáda 40 tisíc bojovníků. Včetně týlového zázemí, velení, rotací, „kozáků“ a „dobrovolníků“ ze samotného Ruska. A to v Doněcké a Luhanské oblasti, kde na okupovaném území žily až 4 miliony lidí, kam masově proudí příznivci „rusského miru“ a lidé jdou do ozbrojených složek, aby se banálně najedli a přežili. Je to kriticky málo.

Pro srovnání: Čečenci v obou válkách na 800 tisíc obyvatel dali dohromady právě oněch 40 až 50 tisíc bojovníků. Právě kvůli tomu naříkal Strelkov, to je důvod, proč nevidíme žádné akce „podzemí“ ve Slovjansku nebo hromadné protestní akce na území Ukrajiny, a ofenzívy je hybridní armáda schopna pouze za podpory Ozbrojených sil RF. Samotné „lidové republiky“ mají kritické problémy s mobilizační schopností i přes tuny těžkých zbraní a plnou penzi od Putina. Jednoduše řečeno, úkol zažehnout na Ukrajině rozsáhlý konflikt se nezdařil, je lokalizován a izolován na úzkém, skrz naskrz prostřelovaném území, kde místní obyvatelé jezdí na návštěvy k ukroušům pro důchody a potraviny, zatímco bojuje jádro tvrdošíjných uvědomělých žoldáků a hybridní armády s ruským velením a zásobováním.

Rodák z Uchty Arsenij Pavlov pod portréty jednoho Tuvana a jednoho Petrohraďana teskní po občanské válce na Ukrajině

Za druhé: žádný z úkolů, které byly hybridní armádě v regionu v počáteční fázi vytyčeny, realizován nebyl. Tyto úkoly přece nejednou veřejně zazněly: kompletní obsazení obou oblastí, federalizace Ukrajiny, donucení ke kapitulaci nebo výhodnému míru. Mariupol nerozhoupali ani neudrželi. Letiště ve Slovjansku a Kramatorsku neobsadili. Průmysl v Doněcku a Luhansku je v troskách. Železniční stanice v Jasynuvyté, Ilovajsku a Debalceve, které nepřítel získal s velkou krví, jsou i po dvou letech konfliktu v zóně palebné kontroly Ozbrojených sil Ukrajiny. Jakoby nestačilo, že nedopadla Charkovská lidová republika (právě zde byl přece poprvé spatřen herec mluveného žánru Arsenij Pavlov), nepřítel navíc přišel i o tři klíčové aglomerace s půldruhým milionem obyvatel. Strategické podniky a infrastrukturní objekty Avdijivská koksovna, přístav Mariupol, teplárna Ščasťa, Kurachove a Slovjansk byly vyčištěny a z dvoutýdenních bojů v průmyslové zóně v Avdijivce nebo Marjince to vypadá, že dobýt je zpět nebude tak snadné jako vyrazit na Varšavu. Zima 2015 zase ukázala, že vpád tankové čety a praporové skupiny docela může vést k vniknutí do metropole „mladé republiky“, zbourání takticky důležitého mostu a izolaci bojiště. Situace, kdy dvě brigády Ozbrojených sil Ukrajiny, které jsou schopny dát dohromady dělostřelectvo z dvou sektorů na styku u Marjinky, stojí 15 minut jízdy od hranic městské zástavby v Doněcku a pokrývají silnici svými střeleckými zbraněmi, tak jistě drží ozbrojence v napětí. Konfigurace rozmístění jejich kontrolních stanovišť a opevněných bodů vypadala v roce 2014 výhodněji než dnes, po dvou letech kotlů a fanfár na síti.

Žlutě je vyznačeno území pomyslně kontrolované hybridní armádou, geografie aktivních protestů a postupu „rusského miru“ v době začátku agrese, červená je frontová linie po zrušení prvního příměří. Tisíce kotlů a pochod na Kyjev najednou vypadají jinak než v ruské televizi.

Za třetí: vytrvalost ukrajinského lidu i po dvou letech konfliktu. Každý, kdo diskutuje o válce na východě, by si měl jasně uvědomit její povahu: na frontové linii dlouhé přes 400 km vede boje uskupení Ozbrojených sil Ukrajiny čítající v různých dobách 20 až 60 tisíc vojáků. Pro pochopení rozměrů těchto čísel: mnohem skromnější z hlediska svých možností Chorvatsko nasadilo proti operetní Srbské Krajině v rámci operace Bouře 150 tisíc vojáků. Psal jsem o tom už nejednou a stále budu: máme extrémně nízkou hustotu vojsk, úzký řetězec opevnění, často bez jednotné palebné soustavy, zálohy jsou řádově v rozsahu praporové skupiny na jeden sektor. Příčiny jsou ty nejbanálnější: dlouhá hranice, krytí Oděsy, Charkova a Čonharu, rotace, obnovení bojeschopnosti vyřazených jednotek, skrovný rozpočet a problémy s obranným průmyslem.

Výsledek: v budovách doněckého letiště a na věži nikdy nebylo víc než 200 osob. 32. kontrolní stanoviště je posílený rotný opevněný bod s odpovídající posádkou. Na operačně důležitém vrchu Savur-Mohyla je souborná rotná skupina, kterou tvoří „rota“ Krym z 13 vojáků, dobrovolníci a lehce ozbrojení výsadkáři. V Debalceve, v úzkém, skrz naskrz průstřelném výběžku 20×50 km, bylo maximálně pět tisíc osob. Včetně velitelství, zázemí, protiletecké obrany a oddílů Ministerstva vnitra. V těchto podmínkách, kdy každý člověk na stanovišti cenu zlata a banální termokamera představuje doslova rozdíl mezi životem a smrtí, armáda a lid dokázali nemožné. 128. brigáda, které byla prakticky vyřazena z provozu, se do protiteroristické operace již dvakrát vrátila, a to na nejnáročnější úseky. Tankisté ze 17. a 1. spojené tankové brigády, vysílaní na opevněná stanoviště po kapkách, dlouhé měsíce seděli na zastrčených opevněných bodech a klíčových úsecích obrany, hořeli, přicházeli o stroje a lidi a znovu se vraceli do služby.

Dobrovolnické prapory jako je Ajdar nebo Donbas přicházely v jednom boji až o třetinu vojáků, podstupovaly reorganizaci, členily se do více formací u různých resortů, měly ty nejtěžší jednorázové ztráty, stále však plnily své úkoly v těch nejnáročnějších podmínkách. 79. aeromobilní se vracela prakticky bez techniky, vyzbrojovala se shnilými obrněnými transportéry BTR-70 a koupenými z dobrovolných sbírek dodávkami, aby se opět postavila do boje. Právě proto vede fronta stejně jako před rokem v linii Popasna – Stanycja Luhanska – Marjinka – Pisky – Šyrokyne a vrcholným úspěchem nepřítele je postup do vnitrozemí až 20 km u Debalceve. V průběhu této akce byly likvidovány tankové roty u Sanžarivky a Vuhlehirsku, Zacharčenko skákal o berlích s dírou v zadku a vděční za geniální velení opolčenci prostřelili obě nohy muži s přezdívkou Almaz (v civilu plukovník Stěpaniščev, velitel 23. motostřelecké brigády v Samaře). V důsledku válečného střetu na výběžku jsme ztratili město a ozbrojenci z „lidových republik“ přišli o možnost vést aktivní ofenzivní operace na dobu až půlroku, plus k tomu nepovedený pokus o vyzkoušení naší obrany u Marjinky. K dnešnímu dni nepřítel přišel o operační náskok, je spoután linií opevněných bodů, dělostřelectvem a diplomatickým tlakem západu.

Za čtvrté: definitivní degradace myšlenek tzv. „ruského jara“. Jen totální imbecil dnes dokáže věřit na ukroušské fašisty, mazané Putinovy plány a snahy Kremlu o vybudování něčeho významnějšího než další Podněstří s úmyslem vytvořit hemoroidy pro sousedy při integraci do EU a NATO. Ukrouši jsou samozřejmě fašisté, jak jinak. Právě za to jim dáme zlevněný plyn a elektřinu, než přesunou kapacity z Rivne, aby nepadaly sloupy vedení do Krymu. Bráškové z „DLR“ nejsou žádní bráškové, ale „některé regiony v rámci Ukrajiny“. Strašidelná hospodářská blokáda pro chuntu: prodej aut GAZ pro Naftohaz Ukrajiny, bezvízový režim a dosud nezrušená smlouva o spolupráci. Na druhou stranu je v aktivu boje Kremlu proti fašismu odzbrojená Trója, na místě mrtví a vyhození do povětří bojovníci neviditelné fronty. Batman Mozgovoj pozdravuje kozáčka Drjomova a spisovatele o „DLR“ Lakomova. Zkrátka se nikdy nic takového nestalo a teď zase: Podněstří již čtvrt století čeká na návrat do domovského přístavu a vy také čekejte, když se toho dožijete.

Zatím si můžete zajet pro důchod do Volnovachy a podívat se, jak kyjevští partneři týrají „ruského člověka doněcké národnosti“. Podívat se, jak Charkov montuje tanky pro frontu, v Kramatorsku se pořádají pochodňové průvody a ve Slovansku se babičky křižují, aby nepřišel Ponomarjov a nezmizely důchody. Uplynuly dva roky a fanoušci „L/DLR“ cestují přes pěší přechody za jídlem a sociálními dávkami. Na dojemnou péči antifašistických lidových úřadů uprostřed „lidových republik“ umírají hladem a nemocemi staří lidé, na silnicích jsou náložemi odpalováni polní velitele, zatímco se do Kyjeva vyváží uhlí pro teplárny. Nespleť se, „Novoruse“, kdo je chunta a kdo vážený partner. Především si pamatuj, že na základě dvou bodů Minských dohod patříš na Ukrajinu, stejně jako Charkov, jen bez desítky tisíc mrtvol a měsíční krajiny na místě továren. A když nebudeš mít štěstí, zůstaneš viset ve vzduchu jako Osetie nebo Podněstří, 25 let v očekávání ráje. S tím, že nikdo nikomu nic neslíbil a nelze být větším horníkem než sami horníci.

Šest kusů GAZ 3308 Sadko pro trestné oddíly slovjanského pluku Národní gardy Ukrajiny. Tyto automobily se výborně osvědčily i u Ajdaru. Díky Vláďovi a ruskému byznysu!

Nakonec to páté, pro mě osobně nejdůležitější: jsou to naši lidé ve válce. Viděl jsem v této válce stejně tolik sviňáren, podlosti a hanebnosti jako velikosti ducha a skutků, kvůli nimž se člověk dme pýchou, že brání svou zem: přes 2000 termokamer, stovky automobilů, soupravy dronů napříč sektory, systémy řízení palby a brigádní komunikační komplety, podomácku vyrobené obrněné vozy, laserové dálkoměry a generátory – toto vše je jasné, jde o otázku přežití a samoorganizace. Přestože by nám v komentářích jen stěží někdo napověděl, v jaké jiné válce dobrovolníci zásobovali lodě radary, uváděli do provozního stavu letadla a vrtulníky, uspokojovali potřebu sanitních vozů pro tisíce vojáků nebo desetitisíců lékárniček. Snad by mohli Rusové vyprávět, jak jejich vojákům někde u Šatoje rozváželi suché boršče, meteorologické stanice a dojemné dětské kresby, jak obklopovali péčí zraněné, na kolenou vítali padlé a rehabilitovali ty, kteří se uzdravují. Nikdo nic nerozvážel, nikoho nevítal ani nerehabilitoval, přestože bránili své krajany před ozbrojenci, kteří vyhazovali do vzduchu Moskvu a útočili na Buďonnovsk. To je ovšem taková věc, mentalitu na chléb nenamažeš.

Jsou tu však i věci, které zboří jakékoli vidění světa, zejména vojákům z povolání. Zdravotní sestry, které žily bůhví z čeho na opevněných stanovištích na přední linii, pak žádaly o přijetí do stavu a celý další rok dřely na smlouvu. Lidé, kteří na vojenském komisařství platili, aby je zmobilizovali, přestože se plat vojáka na přední linii moc nelišil od příjmu závozníka v Kyjevě. Kluci bez nohy, kteří žadonili o povolení sloužit dál. Holka bez zdravotnického vzdělání stojící u počátků jedné z nejúčinnějších zdravotnických jednotek na východní frontě. Zámečníci dávající o víkendech dohromady naše stroje. Babičky, ženy a dívky, které z našeho krytu předaného další směně udělali sklípek s domácími konzervami, šťávami, sušeným ovocem a plátky uzené slaniny. Děti rozbíjející své pokladničky a prodávající dojemné náramky, aby nám mohli poslat pohled a léky proti nachlazení. Děti pletoucí maskovací sítě a hastroše. Děti ve vojenské nemocnici s květinami a dojemnými dopisy. Květiny na brnění.

Upřímně řečeno mám ještě další body, minimálně šest, sedm a osm. Řeknu však, že stačí jen ten pátý: i kdyby se zítra stalo nemožné a většina si zopakuje hrdinství s rozkolem prvního Majdanu, bude chtít dolar za 8, komunální poplatky jako v dobách SSSR a stabilitu, neznamená to, že se ozbrojený boj za naši nezávislost zastaví. I těch několik málo procent nelhostejných Ukrajinců, několik milionů lidí z diaspory, aktivistů a dobrovolníků dokáže vytvořit pro nepřítele to pravé peklo. Ukrajinci, kteří se po dlouhá století přetahovali mezi ponurým teutonským géniem, Portou, Polskem a Moskvou, se naučili dobře počínat, organizovat se a rozhodovat bez státní moci. A Ukrajina byla za každého prezidenta největším operátorem zbraní na černém trhu, Kolčugami a protileteckými prostředky počínaje a tanky a loděmi konče, pro země s uvaleným embargem. Lze tak s jistotou říct: v případě jakékoli eskalace u nás bude Rusku Čečensko připadat jako lehká jarní procházka. Navíc k čemu jsou Rusům eskalace, když na ně nebyli připraveni ani ve chvílích naší největší slabosti? Schytat další dávku sankcí a za cenu životů tisíců bojovníků hybridní armády obsadit výběžek 20×20 km s 12tisícovým městem, nebo si zopakovat hrdinství u Marjinky? Nepřítel nedokáže ubránit Šyrokyne, výšiny u Dokučajevsku nebo průmyslový areál u Avdijivky bez širší intervence Rusů, ti pak nemohou být většími horníky než sami horníci.

Stojí však za zmínku ještě jedna stránka: důsledně pokračujeme v přípravách na plnění bodů 9 a 10 Minských dohod. Je možné, že diplomacie dostane mimo tuto rovnici Rusko. Možná tak učiní ekonomika. Možná na nějakou dobu získáme ve svém sousedství ožebračené Podněstří, žijící pašováním a kriminalitou. Každopádně RF už zkusila téměř vše. Smerče na Peremohu a Kramatorsk, tankové vpády, palbu po náměstích jako v Mariupolu, protibateriový boj od Marjinky až k Horlivce, shluky praporových taktických skupin v klíčových směrech. Výsledek: hybridní armáda pozoruje dalekohledem stále tytéž Pisky, Stanycju Luhanskou, Popasnou a Marjinku, opouští Šyrokyne a již dva týdny bojuje o dvě budovy a hangár v průmyslové zóně. Ukrajina vytvořila 14 nových brigád včetně profesionálního tankového, inženýrského a dělostřeleckého praporu. V plánech na letošní rok bylo uvést do provozu cca 22 letadel. Počet inženýrských strojů, bude-li obranný průmysl dobře fungovat, překročí 300. Plán je stále tentýž: posílení linie opevněných stanovišť, inženýrské zabezpečení hranic, soustředění dělostřelectva, nákup stovek automobilů pro ty velkorážní hlavně, které jsme odkonzervovali, zajištění rotace mechanizovaných a motorizovaných brigád překrývající 50% nedostatek u Národní gardy a vytvářející útočnou pěst z aeromobilních jednotek mimo červenou zónu.

Na čem se dnes až do úmoru pracuje na všech cvičeních: aktivní obrana, přechod do protiútoku, překonání velké vodní bariéry, vedení konvojů, organizace opevněných stanovišť, palebné zásahy. Překonat Kalmius a Doněc, vzít pod kontrolu výšiny, rozetnout území „L/DLR“ na enklávy, zasahovat sklady, zásoby PHM, zázemí a logistiku. Budeme na tomto plánu spát, žrát tento plán, přikrývat se tímto plánem, dokud ho ozbrojené složky nenacvičí jako hodinky. A pak uděláme tečku v této krvavé hře. Velkou a tučnou tečku. Ano, všichni jsou unavení. Ano, několik mobilizačních vln. Ano, pokles životní úrovně. Ano, za rostoucích komunálních poplatků a hospodářského poklesu se žije špatně. Je to však lepší než topit v železných kamnech třískami z kredence, pracovat za člověkodny a masové konzervy a schovávat se před 120mm minomety, jak je tomu v „L/DLR“. Ve válce jsou tři způsoby, jak ji ukončit: zvítězit, vzdát se nebo zachovat status quo. Chcete snad dřepět ve sklepě nebo žít vedle zhoubného nádoru, který si hraje na stát? Když ne, existuje jen jedna cesta. Kterou dříve či později projdeme. Zvítězíme.

Autor: Kyrylo Danylčenko aka Ronin

Zdroj: Petr a Mazepa, 23. března 2016

Překlad: Svatoslav Ščyhol