Oděský novinář Serhij Dibrov, který informoval o událostech ze dne 2. května 2014 a následně je vyšetřoval, vypráví o tajných politických dohodách, jejich selhání a řetězci dalších faktorů, které způsobily smrt desítek lidí

Uplynuly již dva roky od tragédie v Oděse: 2. května 2014 v důsledku střetů mezi aktivisty Euromajdanu a Antimajdanu zemřelo několik desítek lidí. Oděský novinář Serhij Dibrov byl na jaře 2014 přítomen u mnoha oděských akcí Euromajdanu a Antimajdanu. Byl rovněž svědkem toho, co se odehrálo v Oděse 2. května, a později společně s kolegy provedl novinářské vyšetřování hromadného úmrtí lidí.

Dva měsíce před 2. květnem 2014: konec “ruského jara” v Oděse

Korupce, která Ukrajinu rozežírala od roku 2010 (doba, kdy se dostal k moci Viktor Janukovyč – pozn. redakce), jen narůstala a vedla k degradaci státu. V roce 2013 tento stav již nebylo možné snášet. Začaly protesty – nejen v Kyjevě, ale i po celé Ukrajině.

Rád bych upozornil, že lidé, kteří dnes na východě bojují proti ukrajinskému státu se zbraní v ruce, nepožadují návrat Janukovyče k moci. A oděští separatisté také říkají zastáncům jednotné Ukrajiny: „Nemáme rádi Janukovyče stejně jako vy, máme jen rozdílné názory na to, co s tím a jak dál“.

Po pádu Janukovyčova režimu začaly v mnoha městech včetně Oděsy pouliční střety. V Oděse však měly svá specifika: v našem městě se vytvořila osobitá politická kultura. Když v Charkově vyprávím, že se u nás lídři Majdanu a Antimajdanu domlouvali telefonicky a své akce koordinovali, aby zabránili střetům, Charkované mi prostě nevěří.

V Oděse, zhruba milionovém městě, bylo do všech těchto pouličních politických aktivit dohromady zapojeno deset tisíc lidí, zhruba pět až šest tisíc na jedné straně a pět až šest tisíc na straně druhé. Na jednu stranu jde o jedno procento obyvatel, na druhou je to pro Oděsu celkem dost.

Jak na jedné, tak na druhé straně ti nejvíc bojeschopní lidé vytvořili oddíly domobrany, protože policie rychle degradovala a nedokázala zajistit pořádek.

Vznikly „Domobrana Euromajdanu“ a „družiny Kulykova pole“. Každá z těchto struktur čítala 100 až 200 lidí, kteří byli ukáznění a komunikovali mezi sebou a s oponenty. Jejich hlavní funkcí bylo zklidňovat neadekvátní radikály ve vlastním táboře. V podstatě plnily policejní funkce.

Je důležité pochopit, že v Oděse „ruské jaro“ skončilo 3. března 2014, kdy ze strany Antimajdanu došlo k pokusu obsadit budovu oblastního úřadu, donutit oblastní zastupitele, aby uznali „Oděskou lidovou republiku“, a vyhlásit referendum, jak to proběhlo později na východě země. V oděském oblastním zastupitelstvu zasedají regionální knížátka: máme feudální stát a místí baroni využívají veřejné orgány jako nástroj a prostor k řešení svých záležitostí. Případný vznik „Oděské lidové republiky“ by šel proti zájmu oděských feudálů a bez jejich minimálně tichého souhlasu nejsou žádné protesty možné. Jejich finanční, obchodní a politický zájem je spojen s tím, že Ukrajina musí být stabilní a nezávislá a Oděsa musí být otevřeným přístavem v rámci Ukrajiny. Protože jejich podnikání je přístav, jsou to nákladní přepravy, turistická letoviska a pláže. Kdyby se z města stala „šedá zóna“, nikdo by o to již nestál a jejich podnikání by tak zaniklo. Oděští baroni si toto vše dobře uvědomovali, mnohem lépe než např. baroni doněčtí nebo luhanští. Proto pan Achmetov (podnikatel Rinat Achmetov – pozn. redakce) o velkou část svých aktiv přišel, zatímco oděským feudálům se dodnes daří velice dobře.

Začátkem března tedy proběhly velké mítinky v Sevastopolu (kdy bylo oznámeno referendum), v Doněcku a v Charkově. Konal se mítink i v Oděse. Toho dne 200 lidí obklíčilo budovu oděského oblastního zastupitelstva, strhlo ukrajinskou vlajku, vyvěsilo na její místo ruskou a dokonce se dostalo do místnosti, kde zasedali oblastní radní. Ze svých židlí se ovšem zvedlo několik zastupitelů, kteří je ze sálu doslova vykopali. Vznikla nepříjemná situace: zastupitelé nechtějí podlehnout nátlaku, kolem budovy se shromažďují aktivisté Euromajdanu, kterých je více, ruská vlajka stále visí a musí se něco udělat. Skončilo to tak, že proruští aktivisté sami vrátili ukrajinskou vlajku na místo a rozešli se.

Intenzita vášní byla pak sice stále vysoká, od poloviny dubna však začal počet účastníků proruských akcí postupně klesat.

Ryze oděská dohoda: tajná ujednání mezi Euromajdanem, Antimajdanem a Ministerstvem vnitra

1. května, den před tragédii, se ke sváteční demonstraci sešli komunisté, socialisté, zastánci federalizace a zastánci jednoty s Ruskem. Celkem jich bylo cca 800 osob. Naprosto poklidně prošli průvodem přes centrum města, nikdo jim nepřekážel ani oni nikomu nepřekáželi a nikoho nezajímali. Bylo jasné, že proruské hnutí ve městě upadá.

V té době bylo v Oděse podle ukrajinské politické tradice stanové městečko. Toto městečko Antimajdanu bylo něco jako kopie stanového městečka na kyjevském Majdanu. Bylo tu deset stanů, v nichž nepřetržitě bydlelo na dvacet lidí. V květnu v Oděse již začíná být dost vedro a bydlet na asfaltu není lehké. Navíc začali sponzoři Antimajdanu postupně zemi opouštět. Předák „Kulykova pole“ byl tehdy již ve vazbě (byl propuštěn teprve v červenci s podmínečným trestem). Jak peněz, tak ochoty bylo stále méně, začala finanční krize. Proruští aktivisté se snažili vybrat prostředky od svých sympatizantů, k ničemu to však nebylo. Potřebovali celou tuto anabázi nějak důstojně ukončit.

Ale nejde přece předstoupit před své lidi a říct: „Revoluce skončila, všichni jděte domů!“, rovnalo by se to politické sebevraždě.

Na druhou stranu byl v Oděse gubernátor, který chtěl ukázat, že ve městě existuje státní moc. Gubernátor plánoval uspořádat ve městě 9. května vojenskou přehlídku na Den vítězství a stany mu překážely. Policie ovšem toto stanové městečko rozhánět nechce: nikdo nevěděl, co by se z toho mohlo vyvrbit.

Vznikl tedy akční plán. Proukrajinští politici vyčlenili peníze, 100 tisíc USD, které předali náčelníkovi oblastní policie se slovy: „Vyřeš to, jak umíš, po oděsku“. Počítalo se tak s tím, že peníze budou nabídnuty „na ruku“ vůdcům protestu, aby tento protest v poklidu přesunuli někam mimo centrum města.

Radnice vyčlenila dvouhektarový pozemek v parku na okraji města, v areálu Památníku hrdinské obrany Oděsy, kde byla 411. pobřežní baterie. Bylo to skvělé místo v zeleném pásmu, jeho hlavní předností ovšem byla vzdálenost 15 kilometrů od centra města. 30. dubna předáci jedné z částí „Kulykova pole“ dostali 50 tisíc USD, polovina stanů byla sbalena a přestěhována na nové místo. Ostatní předáci prohlásili: „Pro nás je výhodnější, aby nás rozprášili. Když se z nás stanou „oběti chunty“, hnutí bude pokračovat a my získáme možnost si zachránit tvář před sponzory“.

Právě v tu chvíli byla dosažena velká, ryze oděská dohoda. Pozdě večer v noci z 2. na 3. května po fotbalovém zápase měla skupina jakýchsi „neidentifikovaných fotbalových fanoušků“ „náhodou“ zabloudit do stanového městečka a tyto stany snést. Strany převzaly určité závazky. Lídři Antimajdanu slíbili, že ve stanech bude jen několik málo lidí, všechny cenné věci budou ze stanů pryč a „fanoušci“ nebudou řádit příliš. Policie slíbila, že místo obklíčí a ohlídá, aby nikoho nezabili ani moc nezmlátili.

Co by přineslo případné naplnění této dohody? Úřady vyklidí náměstí, „chunta rozpráší Antimajdan“, který pokračuje ve svém politickém boji jinde a zároveň se zbaví stanového městečka, kterého všichni v Oděse již měli plné zuby. Policie prohlásí, že hlídala pořádek a díky ní nikdo nepřišel o život. Všichni vyhrávají.

Právě takto se stanová městečka v Oděse v minulosti odklízela již třikrát: v roce 2005, 2006 (když komunisté bránili pomník Lenina) a 2013, když bylo zrušeno stanové městečko Euromajdanu.

Pro Oděsu tedy šlo o celkem běžnou praxi.

Stanové městečko stojí někde na periférii, předáci si dělají publicitu, „chunta zuří“, protesty dostávají druhý dech a odpůrci „chunty“ nové financování.

Večer 1. května v tomto novém táboře, kam již bylo přestěhováno pět stanů, se v zeleném parkovém pásmu konal piknik. Uspořádali ho aktivisté Antimajdanu. Pozvali hosty, mezi nimiž bylo šest aktivistů Euromajdanu s rodinami a pracovníci mise OSN pro lidská práva. Všichni zde v klidu a míru seděli až do půlnoci, příjemně trávili čas a dělali si plány na léto. I to je ryze oděské.

Hrozícímu neštěstí nic nenasvědčovalo.

Předvečer střetů: dohody zmařeny

Následující den 2. května se mělo hrát fotbalové utkání Metalist – Čornomorec. Fanoušci charkovského Metalistu a oděského Čornomorce jsou spřátelené „firmy“. Každý společný zápas je pro ně společným svátkem. A vzhledem k tomu, že 1. až 4. května byl prodloužený víkend, byl pro zábavu ten pravý čas. Předem bylo objednáno rekreační středisko s budovami a s místy pro stanování, přijíždělo se i s rodinami, byl objednán zvláštní vlak.

Stojí za připomenutí, že v zimě 2013/2014 se všechny fanouškovské „firmy“ Ukrajiny vůbec sjednotily a staly se v podstatě silovou složkou Euromajdanu, který bránily před kriminálníky (tzv. titušky) a Berkutem. A když se hrály zápasy, fanoušci se společně shromáždili v centru města a šli na stadion ve společném průvodu. Bylo tomu tak v Kyjevě nebo Charkově a stejně se to plánovalo i v Oděse.

A když se lidé začali 2. května scházet k tomuto společnému průvodu, najednou se ukázalo, že v rozporu s veškerými dohodami se v centru města shromažďuje i dav zastánců Antimajdanu: v přilbách, s tyčemi a štíty.

Předáky a aktivisty Antimajdanu velmi dobře znalo celé město – jak podle tváře, tak podle jména, ba dokonce i podle postav. Skutečnost, že se začali shromažďovat, sama o sobě nikoho nevystrašila. Jeden z velitelů Domobrany Euromajdanu zatelefonoval veliteli od Antimajdanu, ten ovšem hovor nezvedl. Teprve v tuto chvíli onen muž zpozorněl.

Neměl strach ze samotné skutečnosti, že se lidé scházejí, ale že jejich předák odmítá kontakt a nechce mluvit.

Na místo shromáždění antimajdanského davu samozřejmě hned přispěchal náčelník policie, právě ten, který se zúčastnil jednání o inscenovaném odstranění stanů Antimajdanu. Když se zeptá: „Co se děje?“, je vzápětí poslán hodně daleko.

Jistá část Antimajdanu se tedy začala chovat neadekvátně. Policie počítala s úplně jiným scénářem: fanoušci klidně projdou se svým průvodem, na stadionu se shromáždí 20 tisíc osob a zde budou také soustředěny hlavní policejní síly, 50 policistů bude hlídat Kulykove pole, 50 příslušníků doprovodí průvod a dalších 50 příslušníků v záloze – de facto tedy žádné seriózní zálohy policie neměla. A najednou nějaká skupina ozbrojených lidí začne všechny tyto plány bořit. Policie byla na rozpacích. Při jednáních mezi policií a zástupci Antimajdanu tito prohlásili, že prý mají obavy z útoku fanoušků na stanový tábor na Kulykově poli (k tomu by museli fanoušci výrazně změnit trasu průvodu) a chtějí tomu zabránit. Policejní vedení navrhlo, aby zástupci Antimajdanu, kterých bylo asi 200, kráčeli souběžnými ulicemi v jisté vzdálenosti od fanouškovského průvodu, který byl mnohem početnější. Policie se takto snažila zabránit přímému střetu mezi znepřátelenými skupinami, dostat Antimajdan co nejdál a následně ho zablokovat.

Antimajdan však řídil bývalý policista, který při pohybu kolony záměr svých bývalých policejních kolegů prohlédl.

Když vydal povel, protagonisté Antimajdanu se náhle otočili, rozběhli se zpět a zaútočili na dvoutisícový dav fotbalových fanoušků a dalších stoupenců jednotné Ukrajiny.

Začátek střetů

Dlouho jsme se pak snažili přijít na to, proč dvě stě lidí zaútočilo na tento dvoutisícový dav. Bylo to nelogické a nerozumné. K podobné situaci ovšem došlo předtím v Doněcku, kde dav ze stovky proruských aktivistů vyzbrojených tyčemi rozehnal tisícový proukrajinský mítink. Podobná situace byla i v Charkově, zde ovšem fanoušci své odpůrce rozprášili a dostali se na stadion.

V Oděse to nevyšlo, protože se protagonisté zdejšího Antimajdanu příliš dlouho připravovali a koordinovali, když tedy Domobraně došlo, že něco není v pořádku, prostě uzavřela ulici s nasazením sta lidí se štíty. Útok na dav byl odvrácen. Dorazila policie, která i se svým nepříliš velkým počtem dokázala strany od sebe oddělit.

Kdyby v tu chvíli antimajdanská skupina odešla, by vše tím skončilo. Ti však neodešli. Již čtvrtý měsíc probíhal ve městě konflikt, čtvrtý měsíc se emoce stupňovaly a morálně tak byli lidé již připraveni k boji. A zatímco vůdci ještě dokázali najít společnou řeč, řadoví účastníci již necítili nic než nenávist vůči svým oponentům. Myslím, že i kdyby v tuto chvíli předák Antimajdanu zavelel k odchodu, velká část by ho neposlechla a stejně se pustila do pranice.

V reakci na útok začali proukrajinští aktivisté vytrhávat dlažební kostky a házet je po protagonistech Antimajdanu. Později se mezi nimi objevila také basa piv a kanystr s benzínem – přímo na ulici vylévali pivo na zem a stáčeli Molotovovy koktejly.

Policistů bylo na místě dění asi 50 a k zastavení střetu to zjevně nestačilo. Vše, co mohla policie udělat, bylo snažit se minimalizovat počet obětí. Kdyby se policie rozhodla nezasáhnout vůbec, dvoutisícový dav proukrajinských demonstrantů by těchto dvě stě členů Antimajdanu jistě dříve či později roztrhal na kusy. Policie se snažila bojující strany od sebe oddělit a ze strany to vypadalo, že poskytuje Antimajdanu krytí a je s ním zajedno.

Když začaly střety, všichni samozřejmě telefonovali a volali o pomoc. Na pomoc Antimajdanu přispěchaly další organizace proruských aktivistů. Je nutno uvést, že na Kulykově poli, kde měl Antimajdan stálou základnu, byla vždy mobilní skupina, která se obvykle pohybovala mikrobusem. Tuto skupinu tvořili advokát, asi pět fyzicky zdatných mladíků a jeden ozbrojený muž. Jako novinář jsem tento mikrobus viděl snad desetkrát při různých akcích Antimajdanu. Zhruba po půlhodině od začátku střetů dorazil tento mikrobus na místo dění. Vystoupil z něj muž ozbrojený Kalašnikovem (nebo karabinou na bázi Kalašnikova). Začal střílet a smrtelně zranil jednoho z proukrajinských účastníků střetů. Další účastník byl smrtelně zraněn z lovecké vzduchové zbraně.

Účastníci “Lidové družiny Oděsy” v budově oblastní rady odborových svazů. Foto: Maxim Vojtěnko / TASS

Zastavit střety a uklidnit lidi již pak možné nebylo.

Střety tak začaly v 15:30 hodin, zhruba v 16:00 již byly na straně Euromajdanu první mrtví se střelným zraněním a v 18:00 se objevila lovecká puška s dlouhou hlavní i u Euromajdanu, začalo tak střílení již opačným směrem. Při přestřelkách zemřely čtyři osoby a bylo zraněno cca deset policistů, hlavně do nohou, protože stáli v řadách za štíty. Šéfredaktor našeho listu, který byl v ostřelovaném pásmu 20 metrů ode mě, dostal čtyři broky. Dalších cca 15 účastníků střetů utrpělo různá nesmrtelná střelná zranění.

Tragédie na Kulykově poli

Střety v centru města skončily vítězstvím Euromajdanu, přesto bylo všem jasné, že ještě není konec. Rozvášněný dav ze čtyřhodinového boje vyrazil na Kulykove pole, kde měl Antimajdan své stanové městečko. Šel jsem na konci tohoto davu a dobře viděl, co se děje.

Stojí za zmínku: první část událostí se odehrála v samotném centru města. Poblíž místa střetů byly banky, klenotnictví nebo butiky. Během několika hodin trvání střetů zde ovšem nebyla rozbita jediná výloha. Bylo rozbito jen jedno sklo, šlo o okno v prvním patře divadla, kam trefil kámen. Když byly poškozeny automobily, šlo o promáčkliny po kamenech nebo otvory po kulkách: znamená to, že se auta používala jako barikády, k žádnému vandalství však nedošlo. Když dav mířil ke Kulykovu poli, cestou rozbíjel světelné výlohy s politickými reklamami. V té době právě probíhala prezidentská předvolební kampaň a výlohy s portréty politiků ze Strany regionů, např. Dobkina, se rozbíjely. Když byl na jedné straně těchto dvoustranných výloh Dobkinův portrét a na druhé např. plakát Operního divadla, rozbilo se jen jedno sklo, a to na straně s portrétem.

Celých několik hodin, kdy se v centru Oděsy bojovalo, se na Kulykově poli sešli lidé a přemýšleli, co dělat. Navrhovaly se různé varianty: buď se shromáždit a držet obranu, nebo vzít ze stanů všechny cenné věci a odejít, popř. stanový tábor zcela sbalit. Snažili se dokonce hlasovat. K večeru tu bylo tak 400 až 500 lidí. Nakonec předák stanového městečka řekl lidem, aby zůstali na místě, a sám odjel do centra města „na průzkum“. Vrátil se společně s oním střelcem, který střílel z Kalašnikova, a řekl lidem: „Všichni honem pryč odsud“.

Tomuto muži bylo nad slunce jasné, jakou náladu má dav, který míří ke Kulykovu poli. Dopředu ovšem vystoupily ženy a prohlásily: „Neodejdeme, uděláme tu Brestskou pevnost“.

Stanové městečko mělo po obvodu cca 300 metrů. Pět set lidí, z nichž dvě třetiny tvořily ženy, tento obvod ubránit nemohly. Nejdříve chtěli obvod zmenšit a posunout ohradu blíž ke středu, pak je napadlo, že hned vedle stojí obrovská budova Domu odborových svazů a bude tak lepší se přesunout těsně k ní. Nakonec bylo rozhodnuto, že ideální varianta je bránit se v samotné budově. Palicí vyrazili dveře a všechny cenné věci, které byly ve stanech, začali stěhovat do Domu odborových svazů. Nejdříve odnesli ikony a korouhve, pak vše ostatní: benzínový generátor s nádrží na 18 litrů, dva náhradní kanystry, matrace, několik bas s Molotovovými koktejly stočenými do láhví. Celkem se v Domě odborových svazů rozmístilo cca 380 lidí, v přízemí začali budovat barikádu. K výstavbě barikády byly použity dřevěné palety, kterých tu bylo asi 50 kusů, což už byla tuna dříví, plus k tomu generátor a kanystry s benzínem. Lidé zaujali pozice na barikádách a na střeše budovy a rozhodli se bránit.

Když proukrajinský dav dorazil na Kulykove pole a začal bourat stany, začali na ně ze střechy Domu odborových svazů házet láhve se zápalnou směsí. Když jsem se přiblížil k budově (stále jsem nepřetržité vysílal do streamu), první, co jsem viděl, byla láhev letící ze střechy. Za mnou šel starší muž, který smutně řekl: „Co vyvádějí, vždyť je za chvíli upálí!“

V té době jsem už byl, řekněme, v poněkud pozměněném stavu a od událostí se již citově distancoval. Vysílal jsem přece čtvrtou hodinu v kuse, uprostřed pouličních bitek a pod palbou. A protože kvalita videa byla nízká, celou dobu jsem musel pro diváky komentovat: „Tady leží mrtvola, člověk byl zastřelen. Jsou slyšet výstřely, zkusme jít blíž a podívat se. Vidím muže se samopalem, stojí vedle policisty“ a tak dále. Dobře jsem chápal, že zastavit tento několikatisícový dav lidí prostě nejde. Policie byla demoralizována, navíc právě končilo fotbalové utkání a další tisíce lidí, kteří věděli, co se děje, přicházeli na pomoc od stadionu.

Zastavit tento dav mohla teoreticky pouze Domobrana Euromajdanu, ta ovšem v tu chvíli právě pomáhala policii zadržovat ozbrojené lidi v centru města. Zde bylo zadrženo 28 lidí, kteří se rozhodli ukrýt v nákupním středisku. Přemluvili je, aby se vzdali bez boje.

Požár před budovou oblastní rady odborových svazů, 2. květen 2014. Foto: Andrej Borovskij / TASS

Z Domu odborových svazů se nejen vrhaly Molotovovy koktejly, ale také se střílelo: napočítali jsme nejméně pět palebných pozic.

Výstřelem z druhého patra byl velmi vážně zraněn na rameni jeden z aktivistů Euromajdanu Andrej Krasilnikov, mimochodem ruský státní občan. Kulka z lovecké pušky mu málem utrhla ruku.

Představte si situaci. Nejdříve se v centru města čtyři hodiny bojuje a umírají lidé. Pak se ti, co stříleli, ukryjí v Domě odborových svazů a střílejí dál. Policie se někde cestou ztratila. Palba je opětována Molotovovými koktejly letícími směrem k budově. Mnohotisícový dav začne „vykuřovat“ lidi zalezlé v Domě odborových svazů, na budovu se začne střílet, především z traumatických zbraní, hořící pneumatiky letí do vstupní haly, obránci Domu odborových svazů stále házejí láhve do davu na náměstí. Stojící v přízemí barikáda vzplála a oheň pak uzavřel jak hlavní, tak nouzové východy.

Budova Domu odborových svazů byla velmi kvalitní, pochází z 50. let a původně sloužila jako oblastní výbor strany. Byla ohnivzdorná, tzn. nikdy nedocházelo k situacím, že by v jedné místnosti začalo hořet a od ní chytly všechny sousední. Hořelo dříví v barikádě dole – z budovy se stala obrovská kamna. Část lidí v budově byla na schodech a držela obranu ze zadní strany budovy: házeli kameny a láhve, občas sem tam postřelovali a křičeli do megafonu různé sprosťárny. Vítr jim foukal do tváře a nic nenasvědčovalo neštěstí, kouř se k nim nedostával.

Pak v 19:52 najednou vítr změnil směr a rozžhavený vzduch, který předtím vycházel ven, zamířil nahoru po schodišti.

Doslova během minuty byla v různých patrech teplota 700, 500, 400, 300 nebo 200 stupňů. Lidé pak vyprávěli: před chvílí bylo vše v pořádku a najednou se začne z rukou odlupovat kůže kvůli neskutečné výhni.

Lidé byli postaveni před volbu: buď uhoří, nebo vyskočí z oken ven.

Existuje videonahrávka dokumentující, co se v tu chvíli odehrávalo venku na náměstí. Na tomto videu se městský policejní náčelník a jeden z velitelů Domobrany Euromajdanu radí, co dál. Domobranec navrhuje: udělejme koridor, všechny vyveďme, nacpěme do antonů a odvezme co nejdál od davu. Najednou větu přeruší a vykřikne: „Co to dělá, vždyť se zabije!“ – před jeho očima člověk vyskočí dolů z druhého patra. Toto video mimochodem natáčel aktivista Antimajdanu, který obcházel budovu kolem dokola a na poradě se rovněž podílel.

Již v další minutě z budovy vyskočilo cca 15 lidí. Několik z nich byli na místě mrtví. Domobrana a Pravý sektor* přiběhly a vlékly je pryč, protože shora padaly hořící kusy okenních rámů.

Prvních 15 až 20 vteřin nebylo jasné vůbec nic a právě v tuto chvíli začal jeden muž z proukrajinské strany mlátit klackem jednoho z prvních, co vyskočili z okna. Pak ale shora padali stále další lidé a všechny zachvátila panika. Na nádvoří vstoupila policie a začala vynášet zraněné na štítech. Asi za deset minut zbyla z požáru jen lokální ohniska, místy dohořívaly dveře, okenní rámy nebo zábradlí. Za dalších 10 minut přijeli hasiči, kteří pak říkali: „Tady vlastně žádný požár ani nebyl, hořelo jen na 20 metrech čtverečních, proto je 40 mrtvých příliš“.

Je nutno říct, že hasiče začali volat již dlouho před tragédií, ještě když vzplál první z opuštěných stanů na Kulykově poli. Máme audionahrávky z telefonátů na hasičský dispečink. Volali jim ze štábu Euromajdanu nebo z mise OSN pro lidská práva, volali i kozáčtí velitelé z Antimajdanu, volali lidé z budovy a jejich příbuzní, kteří viděli vše v přímém přenosu.

Evakuace lidí z hořící budovy oblastní rady odborových svazů, 2. květen 2014. Foto: Andrej Borovskij / TASS

Od nejbližší hasičské stanice je to ke Kulykovu poli pouhých cca 400 metrů. Ptali se jich: „Proč nejedete?!“

Měli ovšem nařízeno od náčelníka požární ochrany, že vyjíždět nesmí, protože přes den na střety v centru města doplatil hasičský vůz, který se snažili použít jako beranidlo. Poprvé se na tísňovou linku volalo v 19:30, auta dorazila teprve za 40 minut. V nejtragičtějších chvílích požáru tak hasiči na místě nebyli a zachraňovat lidi z budovy začali protagonisté Euromajdanu.

Byla to opravdu děsivá psychologická situace, když se část lidí již z válečného stavu dostala a zachraňovala lidi a druhá část v psychologickém válečném stavu setrvávala a stále házela kameny a láhve do oken. Ve stejnou chvíli lidé v prvním a druhém patře čekají, až budou zachráněni, až jim přistaví žebříky. Stojící na střeše házeli kameny na ty zachraňující; z prvního a druhého patra na ně křičeli: „Nestřílejte a nic neházejte, zachraňují nás!“ A toto vše se odehrává na stejném místě ve stejnou chvíli.

Celkem se z budovy dostalo cca 350 živých lidí. Několik lidí, kteří vyskočili z oken, při pádu zemřelo. 34 lidí zemřelo na popáleniny kůže a dýchacích cest a na otravu zplodinami.

Velice důkladně jsme zkoumali příčiny smrti u všech, protože pověstí kolem toho bylo mnoho. Při požárech ve velkých budovách je úmrtnost obvykle cca 10 %. Podle některých údajů bylo v Domě odborových svazů 380 lidí, podle Antimajdanu mnohem víc, 450 až 500 lidí. Budova je obrovská, mnoho oken je vytlučeno, chodbami táhlo, použít zde nějakou chemickou zbraň tak nebylo reálné. Stopy po použití fosforových zbraní rovněž žádné: fosfor zanechává typické hloubkové tečkové popáleniny a stopy na zdech.

Prověřili jsme všechny zdroje informací: fotografie a znalecké posudky. Nenašli jsme žádné známky, že by někdo uvnitř budovy byl zastřelen ze střelné zbraně, ačkoli o tom stále kolují řeči.

Film, který jsme natočili, obsahuje vyprávění člověka, který byl na chodbě ve čtvrtém patře budovy. V této chodbě zemřelo 15 lidí. Mohl být šestnáctý, zachránili ho však zloději, kteří se vydali na náměstí po požáru. Našli ho a pro každý případ praštili do hlavy, pak mu ovšem ovázali rány a vyvedli z budovy.

Oficiální vyšetřování

Muž od Antimajdanu, který v centru města střílel ze samopalu, uprchl do Podněstří. Muž s puškou od Euromajdanu byl identifikován a jeho věc se dnes projednává u soudu. Byl vzat do vazby, která byla později změněna na domácí vězení. Dnes je lhůta pro jeho domácí vězení již uplynula.

Příčinu úmrtí dvou lidí zabitých v centru města vyšetřovatelé nezjistili. Jeden muž na straně Antimajdanu byl zastřelen z malorážky, jeden muž na straně Euromajdanu ze vzduchovky. Vyšetřovatelé o tom nic nevědí.

Muž, který řídil protagonisty Antimajdanu při zahájení střetů, „kapitán Kakao“, bývalý policista, je dnes ve vazbě. Soud vydal rozhodnutí o jeho propuštění na kauci. Ve městě to způsobilo bouři nevole, aktivisté fyzicky donutili soudce napsat prohlášení o vlastní podjatosti a rozhodnutí bylo zrušeno. Dnes zůstává ve vazbě pět osob, z toho dva ruští státní občané.

Již 3. května nechaly úřady celé centrum města uklidit, doslova „vyluxovat“, včetně nábojnic, krve na asfaltu a veškerých důkazních předmětů. My, tedy naše skupina kontrolující postup vyšetřování, jsme sami chodili po městě, sbírali střely a nábojnice a zjišťovali místa, odkud se střílelo. 20. května jsme našli důkazy a místo, odkud střílel aktivista Euromajdanu.

Když pozorujeme postup vyšetřování, dalo by se odhadnout, že soud potrvá tak čtyři roky. Jsem si toho dobře vědom, proto navrhuji vyhlásit amnestii pro řádové účastníky událostí. Musíme se zabývat organizátory a lidmi se zbraněmi. Musíme se také zabývat náčelníkem hasičské služby a náčelníkem policie, který neuplatnil operační plán umožňující zastavit krveprolití.

Pokládání květin před budovou oblastní rady odborových svazů. 3. květen 2014. Foto: Alexandr Gagarin / TASS

Závěr

Tragédii z 2. května umožnila shoda velkého množství drobných okolností. Tento řetězec událostí se mohl přerušit v desítkách situací v nejméně deseti místech. Muž se samopalem nemusel stihnout dorazit do centra města, mohli ho cestou zastavit policisté, kteří jeho auto dobře znali. Většina lidí z Kulykova pole se mohla rozejít před večerem. V době, kdy v Domě odborových svazů začalo hořet, mohl vítr foukat opačným směrem.

Byla tu spousta souběhů nebo okolností, často vázaných na málo adekvátní lidi, jejichž chování nelze předvídat: takových lidí tu byly stovky, ne-li tisíce.

Je nesporné, že ruská propaganda tragédii v Oděse zneužila k rozněcování hysterie a nenávisti. Ke dni 2. května již byly na seznamu výhrad vůči „kyjevské chuntě“ příslušníci Berkutu, kteří hořeli na Majdanu, již začínaly boje u Slovjansku. Ráno 3. května mi můj známý politolog z Moskvy ovšem napsal: „Serjožo, drž se, vše ustupuje do pozadí. Na prvním místě je ode dneška Oděsa“.

Serhij Dibrov

*Pravý sektor je organizace v Rusku zakázaná

Zdroj: Echo Moskvy, 2. května 2016

Překlad: Svatoslav Ščyhol