originál: https://www.tygodnikpowszechny.pl/polski-raport-o-rosyjskich-zbrodniach-31726

překlad do ruštiny: http://inosmi.ru/military/20151222/234877159.html

Rozhovor se spoluautorem zprávy o ruských zločinech na Ukrajině, bývalým policistou Adamem Nowakem.

Tygodnik Powszechny: Jak jste se dostal do týmu, který se věnuje dokumentaci ruských zločinů na Ukrajině?

Adam Nowak (pseudonym): Jeden známý mi řekl, že Malgorzata Gosiewska má informace o ruských zločinech a hledá zkušené lidi, kteří by mohli vyslechnout oběti a svědky a pak vypracovat zprávu. Věděl, že jsem byl dlouho u policie, kde jsem měl na starosti vyšetřování trestné činnosti a potírání organizované kriminality. Souhlasil jsem. Pak se připojil můj kolega, který pracoval společně se mnou na Ústředním vyšetřovacím úřadě (CBŚ), a ještě jeden další člověk s redaktorskými zkušenostmi. Byl to v podstatě celý náš tým.

– Podíleli se na této činnosti i Ukrajinci?

– Ukrajinští dobrovolníci dali dohromady výpovědi několika lidí, ty ostatní jsme vyslechli sami v rámci několika cest na Ukrajinu, které jsme podnikli od dubna 2015, mj. do zóny protiteroristické operace.

– Kolik lidí jste vyslechli?

– Téměř 70. Z toho pouze dva v Polsku, zbytek na Ukrajině.

– Je 70 lidí mnoho?

– Je to jen zlomek skutečnosti. Od chvíle, kdy jsme ukončili sběr informací a pustili se do jejich zpracování, pravidelně dostáváme kontakty na další lidi, kteří by chtěli vypovídat. Tyto výpovědi však již nedokážeme použít, protože by se nám tak práce protáhla o další rok až dva. Pochopitelně kdyby Haagský soud projevil o tento materiál zájem (doufám, že se to stane, protože předběžné zkoumání situace na Ukrajině již bylo v Haagu zahájeno a my svůj materiál posíláme právě v rámci tohoto tématu), poskytli bychom mu kontakty i na další svědky.

– Proč jsou svědkové uvedeni ve zprávě anonymně?

– Zachování anonymity je při těchto vyšetřováních standardním postupem. Všechny oběti v dokumentu figurují pod čísly C-1, C-2 atd. C je zkratka z anglického case – případ. Když Mezinárodní trestní soud zahájí řízení, obstaráme pro vyšetřovatele kontakt na oběti. Pár lidí se ostatně již dá identifikovat, např. z obsažených ve zprávě fotografií. Souhlasili s tím sami a již vystupují veřejně, otevřeně vyprávějí, co se jim přihodilo.

– Vybavujete si váš první rozhovor?

– Šlo o dobrovolníka z praporu Donbas. Dostal se do ruského zajetí v Ilovajském kotli a byl mučen. Pak se vše vyvíjelo řetězově: obvolal své kamarády, kteří také prošli zajetím, a ti nás poslali dál. Postupovali jsme od jednoho člověka k dalšímu. O užitečné kontakty se s námi podělila Malgorzata Gosiewska a ukrajinští dobrovolníci. S Gosiewskou se dobře pracovalo v terénu. Byli jsme již téměř bez prostředků a Ukrajinci byli pozitivně překvapeni, že poslankyně sama řídí auto, spí ve spacáku v podmínkách, které nejsou zrovna pohodlné, atd. V tu chvíli jsme prozradili, že již přespávala v donbaských zákopech pod palbou. I to nám otevíralo srdce našich společníků.

– Všichni byli ochotní mluvit?

– Někteří ne. Bohužel se nám nepodařilo zadokumentovat případ, kdy došlo k tak krutému jednání, že to působilo neuvěřitelně dokonce i ve srovnání s tím vším, co jsme již slyšeli. Dívka sice souhlasila, nebyla však schopna mluvit.

– Co se jí stalo?

– Je jí 22 let. Dostala se do rukou čečenských žoldáků bojujících na ruské straně. Drželi ji u sebe asi dva týdny. Další vysvětlování je snad zbytečné.

– Kde je dnes?

– V psychiatrické léčebně. Není jisté, zda ji dokáže někdy opustit.

– Vaše zpráva neříká nic o znásilněních.

– Nepodařilo se nám získat výpovědi od žen, které zažily násilí. Kdybychom tam strávili více času, mohlo by to být jinak. Tlačil nás ovšem čas. Někdy se stalo, že jsme přejížděli od jedné oběti k té další v noci, aby to bylo rychlejší. Zatímco Gosiewska řídila auto, my spali, a když jsme pak ráno zapisovali výpovědi, vyspávala se zase ona.

– Jak víte, že ke znásilněním docházelo?

– Od lidí, kteří o tyto ženy pečovali, nebo od svědků, kteří podobné scény viděli.

– Jak vypadaly reakce lidí, s nimiž jste se setkali?

– Různě. Jednou jsme měli schůzku s mužem, ten ovšem dorazil opilý, choval se hystericky a nakonec utekl. Někdy si lidé stěžovali, že se o ně ukrajinský stát nezajímá a ponechal je napospas jejich osudu. Jednou jsme třeba mluvili se starším mužem, který toho zažil mnoho. Ten na mě snad deset minut řval: „Proč s tím nic neděláte? Dostali jste se k moci a teď se snažíte nahrabat peníze, namísto abyste pomohli nám“. Křičel na mne tak, jako bych byl zástupcem ukrajinských úřadů. Nechal jsem ho, ať se vyjádří, a když se nadechoval k další tirádě, řekl jsem mu, že jsem Polák a ukrajinský stát nezastupuji. Uklidnil se, omluvil a poskytl výpověď.

– Opravdu mu stát nepomáhá?

– Mohu prozradit jen to, co jsem viděl. Tito lidé jsou velmi často v zoufalé situaci. Třeba skupina „kyborgů“ (vojáků, kteří bránili doněcké letiště – pozn. Tygodnik Powszechny), kteří se dostali do zajetí, kde strávili dost dlouhou dobu, a pak byli osvobozeni. Všichni byli v hrozném stavu, nejen duševně, ale i fyzicky. Polévali je vařící vodou a pálili žehličkou. Zůstali prakticky bez lékařské péče a tvrdí, že se o ně armáda ani úředníci nezajímají.

– Pomáhá jim vůbec někdo?

– Dobrovolníci. Nabyl jsem vůbec dojmu, že Ukrajina funguje díky dobrovolníkům, volontérům. Jedni dobrovolníci v roce 2014 zastavili postup nepřítele a osvobodili část Donbasu, než armáda stačila provést reformy. Další dobrovolníci zase vojáky oblékají a živí. Když se voják vrátí ze zajetí nebo je zraněn, starají se o něj rovněž dobrovolně lékaři a psychoterapeuti. Uprchlíkům pomáhají také dobrovolníci. Na Ukrajině se nás někdy ptali: „Jste přece Poláci, proč to pro nás děláte?“

– Které situace se vám nejvíce vryly do paměti?

– Měl jsem rozhovor s „kyborgem“, který nedokážu pustit z hlavy, i když se snažím udržovat psychologický odstup. Do zajetí se dostal zraněný, prošpikovaný střepinami. Vyprávěl, že Rusové, namísto aby mu zranění alespoň nějak ošetřili, začali ho mučit. A ruská sanitářka přemlouvala své kolegy, aby ho vykastrovali. K tomu naštěstí nedošlo. Nebo ještě další příběh: ukrajinský voják vyprávěl, jak ho zajali Čečenci a ptali se, co je pro něj nejlepší: vyříznout srdce, uříznout genitálie, nebo ucho? Rozhodl se pro ucho, které mu také uřízli. Jeho zraněného kolegu dorazili. Pak přišel nějaký velitel a zakázal dorazit ty ostatní. Tento muž přežil a mluvil jsem s ním. Jeho fotografie je připojena ke zprávě. Ucho mu skutečně chybí.

– Jedná se o první podobnou zprávu o ruských zločinech?

– Předtím již byly dvě, ale skromnější. Jednu z nich zpracovala skupina z Bruselu a následně odeslala do Haagu. Tou druhou se zabývala skupina ukrajinských dobrovolníků. Je stručná, pouhých 30 stran, a hlavní důraz klade na oběti. My jsme měli poněkud odlišné cíle.

– Jaké?

– Identifikovat zločince a zadokumentovat jejich činy na základě výpovědí svědků a obětí.

– Kolik zločinců se vám podařilo odhalit?

– Několik desítek. O některých máme jen částečné informace, třeba křestní jméno, přezdívku nebo popis. V jiných případech jsou informace kompletní: příjmení, datum narození, působiště a místo, kde byl čin spáchán.

– Má smysl publikovat přezdívky?

– Ano, protože je text zprávy přístupný na internetu, doufáme tak, že si ho přečtou lidé, kteří by mohli z popisů a přezdívek zločince poznat a pak kontaktovat nás. Když třeba máme popis muže jménem David, jehož oběť vypověděla, že před válkou pracoval jako velitel útvaru u doněcké policie, pak je tu šance, že ho někdo identifikuje a rozhodne se poskytnout informace nám. Alespoň anonymně e-mailem.

– Identifikovali jste zločince na základě veřejně přístupných zdrojů?

– Je to tak, přístup k žádným utajovaným informacím jsme neměli. Velice nám pomohly informace z ukrajinského internetu: jsou tu weby, kde jak úřady, tak dobrovolníci zveřejňují spoustu údajů o situaci na Donbasu, a to i na druhé straně fronty, píšou, co a jak. Ostatně spousta lidí, které jsme podezírali z válečných zločinů, se tím vůbec netají. Naopak se tím chlubí na ruském internetu a na sociálních sítích.

– Uvedl byste nějaký příklad?

– Třeba muže, který na seznamu zločinců zatím není, protože se nám nepodařilo dostat k jeho obětem, které přežily. Drželi jsme se zásady, že na seznam zařazujeme jen ty, kdo figuruje v poskytnutých výpovědích. Jmenuje se Alexej Milčakov, je to Rus z Petrohradu. Je mu něco přes dvacet. Je to monstrum s učebnicovými znaky sériového vraha. Svou přítomnost na sociálních sítích zahájil tím, že se nechal vyfotit se štěnětem, kterému pak podřezal krk a snědl ho, aby ukázal, že je pravý chlap. Vydal se na Donbas jako dobrovolník a stal se velitelem jednotky v praporu Rusič – jsou to ruští nacionalisté se slovanskofašistickým zaměřením. Na Facebooku sdílel své záběry se staženými z kůže mrtvolami. Je to typ úchylného psychopata. V Rusku je oslavován jako hrdina a zván do televizí jako expert na ukrajinskou tematiku. U nás figuruje jen v poznámkách.

– Nenašli jste žádné jeho oběti?

– Žádné dosud žijící. Máme zatím jen popisy vražd, které spáchal.

– Vrahové, které se podařilo identifikovat, co je to za lidi?

– Velmi různí. Nejděsivější skupinou jsou žoldáci z kavkazských republik, Čečenci a Osetinci, pak ještě donští kozáci z Ruska. Vyznačují se mimořádnou krutostí. Ty ostatní skupiny ovšem nejsou za nimi moc pozadu. Existuje třeba organizace s názvem Ruská pravoslavná armáda, jsou to dobrovolníci z Ruska. Jejich specifikem je mimořádná agresivita vůči jinověrcům, tedy těm, kdo nepatří do pravoslavné církve Moskevského patriarchátu. „Jinověrce“ je povoleno zabíjet. Nejkrutěji pronásledují ukrajinské protestanty. Před válkou tu byla menší evangelikální komunita. Zavraždili několik pastorů, v některých případech i s rodinami. Ty další mimořádně surově mučili. Docházelo i k případům, kdy jejich akcím, např. útokům na protestantské modlitebny, žehnali pravoslavní kněží. Když jsem poslouchal výpovědi o této „armádě“, začal jsem nabývat dojem, že to jsou normální pravoslavní džihádisté. Na internetu jsem našel jejich videoklipy, např. pokyny, jak „pravoslavně“ čistit zbraně, aby sloužily déle.

– Byli tu i „hodní Rusové“?

– Ano, byli. Máme výpověď jednoho muže, kterého několik hodin mučili a pak, když se vrátil do cely, někdo mu tam tajně donesl analgetika. Nelze tedy tvrdit, že by na druhé straně byli samí psychopati. Existoval však souhlas veřejnosti s pácháním takových činů, které mezinárodní právo pokládá za zločiny. Včetně souhlasu z těch nejvyšších míst. Máme tu příklady děsivého, takřka profesionálního mučení, které provozovali příslušníci ruské vojenské rozvědky – GRU.

– Jak víte, že šlo právě o GRU?

– Za prvé se tak sami představili. Za druhé byli mučeni profesionální důstojníci ukrajinské armády, kteří kdysi ještě jako vojáci armády sovětské prošli válkou v Afghánistánu: znají toto prostředí a jeho metody.

– Jak toto mučení vypadalo?

– Třeba přikládají k ústům zapnutý ponorný vařič, zarážejí pod nehty tenké předměty, probodávají kolena nožem, nařezávají svaly, posypávají rány solí. K získání informací používají i chemické prostředky.

– Která setkání s oběťmi byla nejnáročnější?

– Po rozhovorech se ženami, které prošly mučením, jsem se nejednou přistihl při myšlence, že kdyby se mi ten zločinec dostal do rukou, nejraději bych ho zabil. Snažil jsem se však udržovat odstup, aby celý postup probíhal profesionálně. Bez tohoto odstupu se pracovat nedá. Není to ovšem snadné, když od svědka slyšíte, že v nějaké mučírně viděl těhotnou ženu. Nevíme, kdo to byl a zda to přežila.

– Co vyprávěly ženy?

– Byly to oběti ukrutného mučení, které zahrnovalo i uřezávání částí těla. Mají za sebou strašné bití a ponižování, před očima jim zabíjeli přátele.

– Kdo byly tyto ženy?

– Byly to obyčejné dívky a ženy. Třeba dobrovolnice, které převážely potraviny a byly zajaty. Do zajetí se ovšem dalo dostat nejen kvůli politické aktivitě. Do donbaských věznic se dostávali i obyčejní lidé jen proto, že měli nějaký majetek, pěkný dům nebo dobré auto. Ze začátku Rusové na okupovaném území prostě vyzbrojili místní zločince, spodinu společnosti. Dali jim zbraně a řekli: teď jste tu za policii a musí tu být pořádek. Takoví separatisté si pak vybírali oběti mezi místními obyvateli a drželi je ve sklepě tak dlouho, než na ně přepsali dům a majetek. Oficiálně to pochopitelně vypadalo jako prodej. Když někdo občas kladl vytrvalý odpor, zabili ho.

– Dalo by se na základě údajů, které máte k dispozici, říct, jakou povahu ruské zločiny měly: ojedinělou, nebo systémovou?

– Jednoznačně systémovou. Na okupovaném Donbasu neexistovala místa pobytu ukrajinských vězňů, ať již vojenských či civilních, na nichž by nebyly páchány válečné zločiny. Nebo jinak řečeno, bylo velmi málo míst, kde byli drženi váleční zajatci a civilisté, ale nedocházelo tu k žádným vraždám, mučením atd. V nasbíraných výpovědích se objevuje jen jedno takové místo, a sice Ilovajsk. Ukrajinští vojáci, většinou z praporu Donbas, vyprávěli, že zatímco ze začátku, když se dostali do zajetí, prožili v Doněcku peklo, pak se k nim v Ilovajsku chovali dobře. Místní separatistický velitel řekl: „nikdo si tu k vám nic nedovolí, jste přece zajatci“. A přiznal se, že jedná tak proto, že jeho lidi předtím zajal prapor Donbas a zacházel s nimi také slušně.

– Je mezi identifikovanými zločinci Igor Girkin (pseudonym Strelkov), ruský plukovník, který, jak se v rozhovoru sám chlubí, rozpoutal válku na Donbasu a několik měsíců byl sám ministrem obrany ve Slovjansku a v Doněcku?

– Ano, jeho činnost je dobře zadokumentována. Lze mu inkriminovat trestné činy uvedené v Římském statutu, na jehož základě působí Mezinárodní trestní soud. Za prvé Girkin je jako velitel zodpovědný za jednání svých podřízených a za tolerování páchaných trestných činů. Za druhé měl ve Slovjansku štáb v bývalé budově Bezpečnostní služby Ukrajiny. Slovjansk dnes opět kontroluje Ukrajina a tuto budovu jsme navštívili. Girkinův štáb byl přímo nad sklepem, kde mučili vězně. Ve městě byly minimálně dvě mučírny, a sice v budově SBU a policie. Na druhém z uvedených míst se také konaly popravy lidí, které odsoudil k smrti tzv. polní vojenský soud ve Slovjansku. Girkin se na jednáních tohoto rádoby soudu podílel, rozsudky smrti jsou opatřeny jeho podpisem. Víme, že se ortely vynášely v noci a zabývaly se tím tzv. „trojky“, jak tomu Rusové říkají.

– Má to být odkaz na mimořádné soudy NKVD, které vydávaly rozsudky mj. nad důstojníky z Katyně?

– Ano, zcela na rovinu. Zbožňují názvy z doby raného SSSR a ze stalinské doby. Své soudy pojmenovali výrazem „trojky“, jejich kontrarozvědka měla název NKVD atd. Ještě jeden kuriózní detail, který vypovídá o mentalitě těchto lidí: v zápisu ze zasedání „trojky“, který podepsal mj. Girkin, kdy byli 24. května 2014 odsouzeni k smrti dva lidé, stojí, že rozsudek byl vydán na základě… Výnosu prezidia Nejvyšší rady SSSR ze dne 22. června 1941. Bylo by to k smíchu, kdyby tito lidé nebyli skutečně zavražděni.

– Nad kolika lidmi vydala rozsudky Girkinova „trojka“?

– Nevíme. Když byl Slovjansk osvobozen, našli tu hromadné hroby, patrně ale nikoli všechny. K zastřelení člověka ostatně nebyly žádné „rozsudky“ zapotřebí. Z výpovědí vyplývá, že popravy byly rutinní záležitostí. Střílelo se do zátylku.

– A co ostatní předáci tzv. lidových republik, Doněcké a Luhanské?

– „Premiér“ Doněcké republiky Zacharčenko, jeho předchůdce v této pozici Borodaj a další předáci, všichni mají vinu na válečných zločinech. Buď jako velitelé, nebo jako osoby, které byly na místě zločinu přímo přítomny. Tím se ostatně ani netajili a nechávali se fotit např. se zavražděnými zajatci, jako třeba Zacharčenko. Máme výpovědi týkající se Borodaje, muže spojeného s Kremlem, který byl do Doněcku vyslán z Moskvy. Příslušníci GRU, kteří mučili jednu z obětí, s níž jsme hovořili, oslovovali ho jako nadřízeného. Máme zadokumentovaný případ, kdy se snažil žádat o úplatek ve výši milionu dolarů za život zajatce.

– Milionu?

– Nebyl to obyčejný zajatec, ale někdo, u nějž předpokládáme, že ho chtěli odvézt do Ruska a soudit společně s Naďou Savčenkovou. Doněčtí mučitelé ho ovšem hodně zmrzačili a Borodaj jim podle výpovědi řekl, že to přehnali a že „s touto hromadou masa“ teď nic nezmůže. Když mu bylo jasné, že se výkupného nedočká, přikázal zajatce popravit. Ten přežil jen proto, že cestou na hřbitov, kde měla poprava proběhnout, ho „převzala“ jiná skupina.

– Jiná skupina?

– Vím, jak to zní, ale právě tak tu vše funguje. Zajatce se zmocnilo konkurenční uskupení, které ho vzalo k sobě a vyměnilo za někoho, koho potřebovalo a koho měli v rukou Ukrajinci. Když jsem shromažďoval výpovědi, měl jsem pocit, že na druhé straně není žádný separatistický ani ruský rádoby stát, ale zločinecké gangy. Soutěžily mezi sebou v rabování a přebíraly si cenné zajatce, za které mohly dostat výkupné.

– Říkal jste, že Ukrajinci, jejichž zprávy jste zaznamenával, se ptali, proč to vy Poláci děláte. Proč vlastně?

– Aby toto vše neumřelo přirozenou smrtí, aby to svět nenechal jen tak, aby se dozvěděl.

– Zněl v jejich slovech právě tento motiv: aby se svět dozvěděl?

– Občas jsem zahlédl v očích lidí, s nimiž jsme hovořili, naději (která, dalo by se říct, ukládá velké morální závazky): když se o to někdo začal zajímat, navíc cizinci, pak to bude mít nějaký účinek.

– Bude tomu skutečně tak?

– Když věc převezme soud v Haagu, pak by mohl vyhlásit pátrání po zločincích nebo vyslat vlastní vyšetřovatele. Ukrajina sice nepodepsala Římský statut Mezinárodního trestního soudu, ukrajinský parlament ovšem schválil usnesení, že cokoli, co se stalo od začátku války, spadá do jurisdikce Haagu. Doufám, že i kdyby se tyto lidi nepodařilo potrestat v případě, že je Rusko nevydá, každopádně se alespoň začnou bát. A rozsah trestné činnosti se omezí. Nic z toho přece neskončilo, vše stále trvá. Komunikujeme s lidmi, kteří mají na starosti výměnu zajatců, pravidelně nám volají. Před dvěma dny jsem dostal informace o člověku, který byl propuštěn z ruského zajetí, kde strávil rok. Říkají, že je v hrozném stavu. Ale chce o tom mluvit.

Originál publikován dne 22. prosince 2015

Překlad: Svatoslav Ščyhol