Není žádným tajemstvím, že ruští generálové často umírají, a to zdaleka ne vždy přirozeným způsobem. V tomto článku se dobrovolníci z mezinárodní komunity InformNapalm snažili sestavit maximálně úplný seznam těch nejzáhadnějších a těch o něco méně záhadných úmrtí generálů a admirálů, jimiž nejnovější ruské dějiny oplývají. Okolnosti úmrtí těchto lidí zůstaly v mnoha případech plně neobjasněny a tajemství jsou pohřbena. Nabízíme čtenářům, aby mohli sami posoudit, kdy šlo o nehodu, kdy o vraždu, kdy o sebevraždu a kdy o zcela normální úmrtí na stáří nebo nemoc. Vypracovali jsme také infografiku úmrtí ruských generálů, která má v časové ose vyznačena období vládnutí dvou ruských prezidentů.
Stáhnout *.PNG version 2.1Podrobné údaje:
Maršál Sovětského svazu, náčelník Generálního štábu Ozbrojených sil SSSR a první náměstek ministra obrany SSSR (1984 až 1988) Achromejev po neúspěšném pokusu o puč tzv. GKČP spáchal sebevraždu ve své kremelské pracovně dne 24. srpna 1991 (Achromejev tehdy působil jako poradce Michaila Gorbačova pro vojenské záležitosti). Ve spisových podkladech k sebevraždě se to ovšem jen hemží nesrovnalostmi a zvláštnostmi. Za prvé udivuje samotný způsob sebevraždy, kdy se voják rozhodl, že se nezastřelí, ale oběsí, navíc k tomu vsedě. Za druhé podle zanechaných vzkazů došlo ke dvěma pokusům o sebevraždu ve stejný den, existují však výpovědi svědků, kteří Achromejeva viděli a dostávali od něj telefonické pokyny v době mezi těmito dvěma pokusy. Za třetí jeden ze svědků uvedl, že v inkriminované době do Achromejevovy pracovny někdo vstoupil a pak zase odešel. Za čtvrté, vyšetřovateli velmi dlouho nebylo umožněno vstoupit na místo činu ani přibrat nezúčastněné osoby. Dne 1. září 1991 byl maršál Achromejev pohřben na Trojekurovském hřbitově bez vojenských poct.
Generálplukovník Gusev zemřel při autonehodě dne 30. listopadu 1992 v Moskvě. Šířily se vytrvalé fámy, že ve skutečnosti šlo o naplánovanou vraždu, protože jen několik málo vteřin před nehodou Gusevův řidič náhle omdlel. Příčina tak náhlé indispozice řidiče nebyla nikdy objasněna.
V únoru 1993 cestou na letiště u Vladivostoku zemřel v důsledku střetu služební Volgy se ZILem náčelník odboru vojenské kontrarozvědky Tichomořské flotily kontradmirál Jegorkin. Měl namířeno do Moskvy na poradu velitelů ruských tajných služeb a orgánů činných v trestním řízení věnovanou problémům potírání organizovaného zločinu a korupce.
Armádní generál Barannikov, v minulosti ministr vnitra RSFSR (1990 až 1991), poslední ministr vnitra SSSR (1991) a ministr bezpečnosti RF (1992 až 1993). Zabýval se Karabašským konfliktem. Je známý také tím, že se podílel na zatčení ministra obrany SSSR Jazova po srpnovém puči 1991. Dne 21. července 1995 zemřel u sebe na chalupě na mozkovou příhodu, ovšem ještě předtím si v roce 1993 stihl pobýt ve vyšetřovací vazbě kvůli organizaci masových nepokojů v září až říjnu 1993.
Dne 22. května 1996 opilý policista srazil autem chodce, tak zemřel jeden z velitelů GRU Generálního štábu Ozbrojených sil RF generálmajor Lomanov.
Dne 18. června 1996 spáchal sebevraždu generálmajor tankových vojsk Volkov. Zastřelil se z pamětní pistole, kterou dostal od Jelcina jako vyznamenání. Za svého života byl Volkov zástupcem velitele Hlavního velitelství kozáckých vojsk, členem dočasné komise pro urovnání konfliktu v Čečensku a měl také na starosti výměnu zajatců.
Dne 5. května 1997 spáchal sebevraždu generálmajor GRU Generálního štábu RF Šipilov. Vyskočil z okna svého bytu v ulici Krylatskije cholmy. Nezanechal žádný vzkaz, podle vyšetřovací verze byla však příčinou smrti Šipilovova psychická porucha, která se projevila po generálově návratu z Jugoslávie. Šipilov od začátku 90. let zastával funkci vojenského atašé v Jugoslávii (kde působil i v době války), věnoval se organizaci mírových jednání v rámci jugoslavského konfliktu.
Generálporučík Rochlin velel při dobývání prezidentského paláce a řady městských částí v Grozném. Byl kontaktní osobou při vyjednáváních o příměří s čečenskými polními veliteli. Odmítl převzít titul Hrdiny Ruska za úspěšné dobytí Grozného. „V občanské válce si vojevůdci nemohou získat slávu. Válka v Čečensku není slávou Ruska, ale jeho neštěstím“. V roce 1997 Rochlin zakládá vlastní politické hnutí, je stále v opozici vůči vládě, podle některých zpráv plánuje vojenský převrat, podle jiných zase impeachment Jelcina. V noci na 3. července 1998 byl nalezen zastřelený u sebe na chalupě. Z generálovy vraždy byla obviněna jeho vlastní manželka.
V témže roce 1998 umírá při autonehodě zástupce náčelníka Hlavního úřadu pro potírání organizované kriminality Ministerstva vnitra RF generálmajor Baturin. Jeho smrt některá ruská média spojovala s vyšetřováním vraždy novináře Dmitrije Cholodova, který soustředěně pracoval na tématu korupce na Ministerstvu obrany RF. Na lavici obžalovaných z vraždy Cholodova usedá skupina vojáků z 45. pluku zvláštních jednotek Vzdušných výsadkových vojsk v čele s náčelníkem rozvědky Vzdušných výsadkových vojsk Polovskich (všechny soud obžaloby zprostil). Vychází najevo, že se 45. pluk Vzdušných výsadkových vojsk podílel na zvláštních operacích likvidace ruských a cizích státních občanů jak na ruském území, tak v zahraničí. V průběhu řízení se do hledáčku vyšetřovatelů dostává Hlavní úřad pro potírání organizované kriminality a sám Baturin, který vlastnoručně podepisoval krycí listiny pro vojáky z 45. pluku. Zanedlouho poté Baturin umírá.
Dne 7. srpna 1999 ve Stupinském okrese poblíž Moskvy nezvládl řízení auta a zemřel náčelník úřadu GRU generálmajor Šalajev.
Dne 31. května 2001 v osadě Chankala (Čečensko) v areálu štábu ruského vojenského uskupení náhle umírá na srdeční selhání admirál Ugrjumov. Na admirála byl povýšen pouhý den předtím, 30. května. Ugrjumov zastával funkci místoředitele FSB a řídil Odbor na ochranu ústavního řádu a potírání terorismu. Od roku 2001 Ugrjumov tuto činnost spojuje s funkcí velitele Regionálního operačního štábu na Severním Kavkazu.
Generálporučík Lebeď zemřel dne 28. dubna 2002 při nehodě vrtulníku MI-8 v Krasnojarském kraji. Generál Lebeď byl vedle generála Rochlina často označován za nejpravděpodobnějšího kandidáta, který se měl postavit do čela vojenské vzpoury v RF.
Dne 11. září 2002 při autonehodě na 45. kilometru Kyjevské silnice umírá generálmajor Gercev, náčelník jednoho z odborů Hlavního raketového a dělostřeleckého velitelství Ozbrojených sil RF.
Generálmajora Federální pohraniční služby Platošina zastřelila v jeho Mercedesu z jeho vlastní pistole náhodná stopařka u Čeboksar, jejíž příjmení bylo „v zájmu vyšetřování“ změněno. K incidentu došlo v září 2002. Platošin byl velitelem letecké skupiny Federální pohraniční služby v Tádžikistánu, zabýval se také protidrogovými aktivitami na tádžicko-afghánské hranici.
Dne 4. června 2002 umírá armádní generál Ivašutin. Ivašutin byl 1. místopředsedou KGB SSSR (1954 až 1963), úřadujícím předsedou KGB SSSR (5. až 13. listopadu 1961), náčelníkem GRU – zástupcem náčelníka Generálního štábu Ozbrojených sil SSSR (1963 až 1986). V roce 2002 byl generál Ivašutin již ve velmi pokročilém věku, nejspíše tedy poklidně odešel na věčnost bez cizí pomoci.
Generálmajor Ševelev byl nalezen uhořelý ve svém vlastním automobilu v Ramenském okrese poblíž Moskvy dne 19. září 2002. Na jeho chalupě byly zjištěny stopy po vloupání a krádeži. Podle vyšetřovací verze právě lupiči Ševeleva upálili v jeho vlastním autě, s nímž předtím přejeli do vedlejší obce. Do roku 1997 Ševelev působil na Federální agentuře pro vládní komunikaci a informace (FAVKI) a později zastával funkci náměstka ředitele OAO „Rostelekom“.
Dne 30. října 2002 umírá generálmajor Kolesnik, hlavní strůjce plánů útoku na Aminův palác v Afghánistánu. V roce 1979 Kolesnik řídil založení a výcvik 154. samostatného oddílu zvláštních jednotek, který plnil speciální úkoly v Afghánistánu. V letech 1982 až 1992 Kolesnik zastával funkci náčelníka úřadu pro speciální rozvědku GRU Generálního štábu Ozbrojených sil SSSR.
Dne 5. listopadu 2002 umírá při autonehodě generálporučík Šatochin, bývalý velitel letectva Federální pohraniční služby Ruska. Po odchodu do zálohy působil Šatochin jako náměstek generálního ředitele OAO „Aviazapčasť“.
Dne 15. listopadu 2002 se automobil Federální služby pro speciální výstavbu (FSSV) RF dostává v Grozném pod palbu. V autě byl generálporučík Šifrin, náčelník Vojenského úřadu pro provoz a obnovu spojů FSSV. Následkům zranění Šifrin podlehl.
Dne 17. listopadu 2002 umírá armádní generál Maximov. V letech 1967 až 1969 byl vojenským poradcem v Jemenu, v roce 1979 byl pověřen velením vojsk Turkestánského vojenského okruhu. Od roku 1984 je vrchním velitelem vojsk Jižního strategického směru. Od roku 1985 je vrchním velitelem Raketových vojsk strategického určení (RVSU), náměstkem ministra obrany SSSR. Od roku 1991 je vrchním velitelem Strategických zadržovacích sil SSSR. Od roku 1992 velí Strategickým sílám Sjednocených ozbrojených sil SNS.
Generálplukovník Trofimov (v letech 1995 až 1997 náčelník Úřadu FSB pro Moskvu a Moskevskou oblast) byl zastřelen společně s manželkou dne 10. dubna 2005 poblíž svého domu. Vrah měl masku a počínal si profesionálně, použil pistoli s tlumičem. Vražda zůstala neobjasněna, bývalý náčelník Úřadu FSB pro Moskvu Savosťjanov a ještě tehdy žijící Litviněnko si byli však jisti, že generál byl zavražděn z politických důvodů.
V prosinci 2007 náhle zemřel na „neočekávanou srdeční zástavu a průvodní infarkt“ první náměstek šéfa kontrarozvědné služby ústředního aparátu FSB generálplukovník Valerij Pečonkin. Existuje verze, že se generál osobně podílel na nevydařené operaci s likvidací Alexandra Litviněnka v Londýně v listopadu 2006.
Dne 21. února 2008 se generálplukovník Vlasov, dočasný šéf Úřadu ministerstva obrany pro výstavbu a ubytování, zastřelil ve své pracovně.
Generálplukovník Trošev, který velel bojům v Čečensku a Dagestánu (1995 až 2003), zemřel dne 14. září 2008 při leteckém neštěstí Boeingu 737-500 u Permu.
Dne 29. prosince 2008 byl v Machačkale zabit zástupce náčelníka štábu Severokavkazského regionálního velitelství Vnitřních vojsk Ministerstva vnitra RF generálmajor Lipinskij. Na Lipinského Nivu stříleli neznámí pachatelé. Generál utrpěl zranění na hrudníku a byl dopraven do nemocnice, kde zemřel na ztrátu krve.
Dne 22. února 2009 bylo v offroadu Toyota Land Cruiser zaparkovaném poblíž restaurace Parisienne na třídě Leningradskij s běžícím motorem nalezeno tělo generálmajora FSB RF ve výslužbě Rogačova. Ze začátku policisté předpokládali, že Rogačov zemřel přirozeně na nezjištěnou nemoc, při důkladné prohlídce v márnici ovšem znalci vytáhli nebožtíkovi z hlavy kulku ráže 9 mm. Vzhledem k tomu, že Rogačov měl pověst člověka velmi opatrného a byl zastřelen ve vlastním automobilu, byla vyslovena domněnka, že generál svého vraha velmi dobře znal a nechal ho nastoupit do auta sám.
Dne 21. června 2009 v Moskvě umírá generálmajor Petrov, lídr strany KPE a vedoucí opozičního projektu „Koncepce veřejné bezpečnosti“ (KVB). Svého času se Petrov podílel na vývoji a zkouškách vesmírné soustavy Energija-Buran. I přes oficiální verzi o přirozené smrti příznivci generála Petrova dodnes tvrdí, že byl otráven.
Generálmajor Ivanov, zástupce náčelníka GRU Generálního štábu Ozbrojených sil RF, umírá za velmi záhadných okolností. Ivanovova mrtvola byla nalezena dne 16. srpna 2010 (tento rok se stane osudným pro mnoho generálů). Tělo v pokročilém rozkladu našli na středomořské pláži obyvatelé pobřežní vesničky v Turecku. Naposledy byl generál viděn naživu na opačném břehu, v Sýrii, když navštívil staveniště v dobře známém Tartúsu, kde tehdy probíhala výstavba nových objektů ruské námořní základny Černomořské flotily. Po návštěvě základny v Tartúsu Ivanov odjel na schůzku se syrskými rozvědčíky. Právě někdy v té době zmizel. Je nutno poznamenat, že Ivanov byl de facto druhou nejvýznamnější osobou na ruském úřadě pro vojenskou rozvědku GRU. Údajně byl právě on organizátorem vražd Čečenců žijících v cizině. Jurij Ivanov je rovněž spojován s leteckým neštěstím Tu-154 ve Smolensku, kdy zemřel prezident Polska Lech Kaczyński, téměř celý polský vojenský velitelský sbor a celá řada polských politiků a osobností veřejného života.
Dne 4. října 2014 si generálmajor Čevrizov, bývalý náčelník rozvědného úřadu hlavního komisařství vnitřních vojsk Ministerstva vnitra Ruska, vstřelil kulku do hlavy z pamětní pistole na schodišti činžáku v ulici Vejernaja v Moskvě, kde bydlel. Zajímavé je, že v čečenské válce Čevrizov zastával funkci zástupce náčelníka rozvědného úřadu pro velení a nasazení zvláštních jednotek. Několik dní po Čevrizovovi se ve své garáži na severu Moskvy zastřelil i podplukovník FSB Boris Smirnov.
Generálporučík Dubrov dne 28. září 2010 náhle umírá, když spadne z nástupiště pod vlak v Balašišském okrese, Moskevská oblast. Dubrov zastával pozici předsedy představenstva Ruského protifašistického výboru a byl členem koordinační rady vojensko-vlasteneckých občanských sdružení Ruska. Již dříve, v únoru 2010, proběhla za Dubrovova předsednictví Ruská celostátní důstojnická porada, kde bylo rozhodnuto zahájit přípravu sesazení režimu Putina a Medvěděva. Dne 7. listopadu měl Dubrov přednést projev na mítinku „Armáda proti Serďukovovi“ (v té době byl Serďukov ministrem obrany RF). Je příznačné, že se na tento mítink nemohl dostat nejen Dubrov, ale ani generálporučík Debašvili, který byl nalezen mrtvý v centru Moskvy, a generálporučík Šamanov, který měl 30. října autonehodu v Tule.
Dne 30. října 2010 bylo tělo generálporučíka Debašviliho nalezeno u domu č. 28 na třídě Komsomolskij v centru Moskvy.
Generálplukovník Ačalov zemřel „po vážné a dlouhé nemoci“ dne 23. června 2011. Byl náměstkem ministra obrany SSSR (1990 až 1991) a ministrem obrany RF (22. září až 4. října 1993). Ačalov byl vždy známý svým nesmiřitelným postojem vůči režimu. Na podzim 1993 byl Ačalov jedním z vůdců povstání, které propuklo v Moskvě po blokádě poslanců Nejvyššího sovětu Ruska. Po tomto povstání byl zatčen, poté však propuštěn v rámci amnestie v roce 1994. Později požadoval demisi Serďukova, byl jedním z hlavních organizátorů listopadového mítinku v roce 2010, před jehož konáním za záhadných okolností zemřeli generálové Dubrov, Čevrizov a Debašvili, generál Šamanov sice přežil, jeho zranění z dopravní nehody si ovšem vyžádala pobyt v nemocnici, takže přijet nemohl.
Dne 26. srpna 2011 byl generálmajor Morev nalezen mrtvý ve své pracovně s kulkou v hlavě. Morev zastával funkci náčelníka úřadu FSB pro Tverskou oblast. Předtím působil Morev jako náčelník Úřadu FSB Ruska pro Sacha-Jakutskou republiku.
Generálporučík Šebaršin, náčelník zahraniční rozvědky SSSR (6. 2. 1989 až 22. 9. 1991), úřadující předseda KGB SSSR (22. až 23. srpna 1991), dne 30. března 2012 spáchal ve svém bytě v ulici 2. Tverskaja-Jamskaja sebevraždu, kdy se zastřelil z pamětní pistole. Šebaršin ukončil Moskevskou vysokou školu pro mezinárodní vztahy, ovládal čtyři jazyky, pracoval v Indii, Íránu, Pákistánu a Afghánistánu. Šebaršin byl Putinovým nadřízeným v době jeho působení na Prvním hlavním úřadě KGB.
Armádní generál Gračov, ministr obrany RF (1992 až 1996), zemřel dne 23. září 2012 v Ústřední vojenské klinické nemocnici Višněvského. Příčinou úmrtí byla snad mozková příhoda, snad otrava, snad nevyléčitelná nemoc, která generála dlouhodobě trápila. Oficiální zpráva Ministerstva obrany zněla, že Gračov zemřel na akutní meningoencefalitidu. Generál Gračov byl epickou osobností, člověkem, který připravoval GKČP, na poslední chvíli však přeběhl k Jelcinovi, pak v roce 1993 ostřeloval Bílý dům, řídil stahování armády z Východní Evropy, vedl jednání o snižování jaderného arsenálu, velel nasazení armády na území Podněstří, Abcházie a Jižní Osetie a přesunu ruských mírových jednotek do Bosny; za jeho působení probíhala První čečenská válka. Generál Gračov toho jistě věděl velmi mnoho a tyto informace si vzal do hrobu, aniž by po odchodu do výslužby napsal jedinou řádku pamětí.
V prosinci 2012 při záhadné nehodě soukromého vrtulníku Robinson R-44 zemřel velitel rozvědného úřadu kontrarozvědné služby ústředního aparátu FSB Ruska generálporučík Oleg Skopincev, který byl ve většině mediálních shrnutí z tohoto incidentu označen jen jako „Moskvan“. Hlavní důraz této události byl posunut směrem ke stínovému podnikateli Fjodoru Carjovovi (známému v kriminálních kruzích pod přezdívkou Rašelinový car), jemuž generál na palubě vrtulníku dělal společnost. Při tomto leteckém neštěstí se na palubě nacházel také syn exšéfa Ruského majetkového úřadu Vasilij Petrov, jehož jméno se FSB rovněž snažila zamlčet. Žádný z této trojice nehodu nepřežil.
Dne 19. dubna 2013 spáchal sebevraždu generálmajor Raketových strategických vojsk Bondarev, profesor akademie Generálního štábu Ozbrojených sil RF. Bondarev se oběsil v koupelně vlastního bytu.
V noci na 3. ledna 2014 se ve svém petrohradském bytě zastřelil viceadmirál Ustimenko, bývalý zástupce velitele Severní flotily ruského námořnictva.
Dne 7. února 2014 se pokusil o sebevraždu kontradmirál námořnictva Apanasenko, kdy se střelil do hlavy z pamětní pistole. Zemřel již v nemocnici o několik dní později. Apanasenkova dcera uvedla, že podnětem k sebevraždě jejího otce, který trpěl rakovinou, byl nedostatek analgetik.
Dne 18. března 2014 generálmajor Ozbrojených sil SSSR ve výslužbě Saplin spáchal sebevraždu, kdy se zastřelil z pamětní pistole. Uvádělo se, že si Saplin stěžoval na příšerné bolesti hlavy způsobené rakovinou v terminálním stádiu. Takto zněl i předsmrtný vzkaz.
Generálmajor GRU Gudkov se zastřelil z pamětní pistole dne 8. června 2014 na jihu Moskvy. Gudkov „trpěl vážným onemocněním a vzal si život kvůli depresím“.
Dne 16. června 2014 generálmajor policie Kolesnikov (v letech 2012 až 2014 zástupce náčelníka Hlavního ředitelství Ministerstva vnitra Ruska pro hospodářskou bezpečnost a potírání korupce) spáchal sebevraždu přímo v průběhu výslechu, kdy vyskočil z 6. patra budovy Vyšetřovacího výboru RF. Příčiny a okolnosti jeho smrti nejsou dosud zcela objasněny.
Dne 21. července 2014 bylo v pracovně nalezeno tělo generálmajora Mišanina se smrtelným střelným zraněním na hlavě. Mišanin od roku 2010 zastával funkci vojenského komisaře pro Nižněnovgorodskou oblast. Předtím velel 205. samostatné motostřelecké brigádě a 122. motostřelecké divizi. Jako příčina smrti byla uvedena sebevražda.
Dne 3. ledna 2015 byl ve své pracovně nalezen se smrtelným poraněním hlavy generálmajor Bučněv, ministr vnitra republiky Marij El. Podle vyšetřovací verze spáchal sebevraždu zastřelením z pamětní pistole.
Dne 6. ledna 2015 se na šňůrce oběsil generálporučík letectva Kudrjavcev „kvůli nesnesitelné bolesti“ způsobené rakovinou.
Generálmajor Šušukin, zástupce náčelníka štábu Vzdušných výsadkových vojsk RF, zemřel dne 27. prosince 2015 „na srdeční zástavu“. Právě generál Šušukin prováděl bojové plánování a velel anexi Krymu v roce 2014. Na kontě měl také zkušenosti s účastí v bojových operacích na Severním Kavkazu a v Jugoslávii.
Generálplukovník Sergun, náčelník Hlavního rozvědného úřadu Generálního štábu Ozbrojených sil Ruska, zástupce náčelníka Generálního štábu Ozbrojených sil RF, podle oficiální verze ruských úřadů náhle zemřel na rozsáhlý infarkt dne 3. ledna 2016.
Sergunova funkce vypovídá sama za sebe, nicméně je nutno vyzdvihnout, že Sergun měl přímý vztah nejen k anexi Krymu, ale i k plánování celé operace proti Ukrajině. Na svém kontě měl jak přípravu zázemí pro obsazení měst celého jihovýchodu země, tak okupaci části Doněcké a Luhanské oblasti armádou RF a jejími žoldáky, s tím, že se z tohoto území pod Sergunovým citlivým vedením staly neuznané kvazirepubliky „DLR“ a „LLR“, kde dodnes kvete násilí, loupeže, rabování a obchod s lidmi. Má smysl také spojovat Sergunovo jméno se zřícením Boeingu 777 na lince MH17, který byl sestřelen raketou „země-vzduch“ u Torezu dne 17. července 2014. V rozporu s oficiálním prohlášením ruské strany, že Sergun zemřel na akutní srdeční selhání poblíž Moskvy, uvedla americká soukromá rozvědná a analytická společnost Stratfor, že podle jejích údajů Sergun ve skutečnosti zemřel v Libanonu dne 1. ledna 2016.
Tento seznam není konečný a může být doplněn. Máme veškeré důvody k domněnce, že po každé významné operaci provádí Kreml sérii čistek v nejvyšším velitelském sboru. Rozsah ruských válečných zločinů v Sýrii a na Ukrajině umožňuje předpokládat, že další „generálský hvězdný déšť“ teprve začíná. Většina ruských generálů má dvě možnosti: buď uprchnout a požádat o politický azyl s tím, že poví vojenskému tribunálu podrobnosti o válečných zločinech, nebo se stát dalším „parašutistou“, popř. zemřít „na rakovinu“ s oprátkou na krku. Na výběr máme vždy…
(CC BY 4.0) Tento příspěvek zpracovala dobrovolnice mezinárodní komunity InformNapalm Christina Dobrovolska
P.S. Černý humor a operace Pohlednice
Originál publikován dne 13. ledna 2016
Překlad: Svatoslav Ščyhol
Read the latest book “Donbas in Flames. Guide to the Conflict Zone” published by Prometheus Center. This guide will be useful to journalists, researchers, war experts, diplomats and general readers seeking information on the war in Donbas.
Aktuální hlášení skupiny INFORM NAPALM