Redakce webových stránek mezinárodní dobrovolnické komunity InformNapalm nabízí článek, který poprvé spatřil světlo světa 25. listopadu na portálu Censor.net. Původní článek byl autorem doplněn na základě událostí, které se odehrály ke dni 2. prosince letošního roku. Publikaci zpracoval Maksym Majorov, spoluautor knih „Donbas v plamenech. Průvodce oblastí konfliktu“ a „Krym za oponou. Průvodce okupační zónou“. Tyto tituly získaly vysoké hodnocení v expertním prostředí, byly přeloženy do 5 jazyků a rozšířeny v mnoha zemích světa prostřednictvím ukrajinských zastupitelských úřadů a mezinárodních organizací. Správní mapy Karabachu pro tento článek byly vytvořeny společně s designérem map Andrijem Karbivnyčým.

Podzimní válka 2020 upoutala pozornost celého světa k Náhornímu Karabachu. Arménsko-ázerbájdžánský konflikt v těchto místech trvá již tři desetiletí. Nedávná eskalace však zásadně změnila obrysy frontové linie a způsobila významné politické důsledky. Měli jsme příležitost sledovat ázerbájdžánskou ofenzivu v reálném čase. Během krátké doby se komentátoři naučili názvy obcí a okresů, seznámili se s terénem a dopravní infrastrukturou tohoto regionu.

Otázky ke karabašské geografii však zůstávají. Již tak složité územněsprávní členění regionu bylo za dobu konfliktu výrazně přeformátováno. Je tu zkrátka příliš moc enkláv, alternativních (ázerbájdžánských a arménských) přejmenování a hranic pro region s rozlohou menší než Královéhradecký kraj.

Společně s kartografem a designérem Andrijem Karbivnyčým jsme si řekli, že v tom uděláme jasno. Pro názornost jsme vytvořili čtyři mapy územněsprávního členění Karabachu a okolního území: z pozdního sovětského období, předválečné (2020) ázerbájdžánské a arménské a nakonec mapu změn, které se odehrály před našima očima v důsledku vítězství Ázerbájdžánu.

Kraj enkláv

Arménsko-ázerbájdžánský politický prostor na Jižním Kavkaze je rájem enkláv a úzkých koridorů, které spojují nebo rozdělují území správních celků. Tento stav nevznikl náhodou, v době vytýčení hranic mezi sovětskými republikami v 1920. letech totiž měly zdejší národy velmi promíchané osídlení. Nakreslit pohodlné a zároveň „spravedlivé“ hranice bylo prakticky nemožné. Neobešlo se samozřejmě ani bez politických motivů. Některé regiony v rámci událostí v letech 1918 až 1921 získaly politické postavení, jež se nedalo přehlížet. V tomto příspěvku se nebudeme zabývat konkrétními motivy vytýčení těchto hranic.

Zda je některé území enklávou či exklávou, záleží na úhlu pohledu. „Cizí“ vtroušeniny uprostřed svého území jsou enklávy, naproti tomu kousíčky vlastního území odloučené od jeho hlavní části jsou exklávy. Největší exklávou na Kavkaze je Nachičevanská autonomní republika, kterou od zbytku ázerbájdžánského území odděluje arménský region Zangezur neboli Sjunik. V důsledku arménsko-ázerbájdžánského konfliktu bylo přímé a nejkratší komunikační spojení mezi Baku a Nachičevanem zablokováno. Nově vzniklá objízdná trasa byla vedena tak, aby se vyhnula Arménii a Íránu, přes Gruzii a Turecko. S Tureckem je Nachičevanská AR spojena úzkým koridorem 10,5 km dlouhým a 0,5 až 2,5 km širokým. Je to jediné místo, kde má Ázerbájdžán společnou hranici se svým strategickým spojencem Tureckem.

Před konfliktem z konce 1980. let byly na arménském území tři malé ázerbájdžánské enklávy s obcemi Juchary Askipara, Sofulu, Barchudarly a Kjarki. První tři obce spadaly do okresu Qazax, ta poslední byla enklávou Nachičevanské AR, která je sama ázerbájdžánskou enklávou. Do srpna 1992 existovala na ázerbájdžánském území arménská enkláva Arcvašen. V důsledku konfliktu byly všechny tyto enklávy a některá okolní území okupovány a de facto zanikly. Do našich map je zanesen Arcvašen, který Ázerbájdžánci po obsazení přejmenovali na Baškend.

Náhorně-Karabašská autonomní oblast (NKAO) za arménskou enklávu považována nebyla, protože byla součástí Ázerbájdžánu. Tato arménská autonomie však byla ze všech stran obklopena řadovými ázerbájdžánskými okresy. Okresy Kəlbəcər, Lačin a Qubadlı v rámci Ázerbájdžánské SSR sousedily na západě s Arménií a na východě s NKAO. Hlavní komunikace spojující arménskou republiku a arménskou autonomii procházela ázerbájdžánským okresním městem Lačinem, podle nějž se jí říká „Lačinský koridor“.

Dle posledního všesvazového sčítání obyvatel z roku 1988 tvořili 77 % populace NKAO Arméni a 21,5 % Ázerbájdžánci. Arméni početně převládali ve čtyřech z pěti okresů autonomie. Situace v okrese Šuša byla výrazně odlišná: 92,5 % zdejších obyvatel byli Ázerbájdžánci a pouhých 6 % Arméni. Malé vesnice v NKAO byly převážně monoetnické, tedy buď arménské, nebo azerské. Jen větší sídla měla početnější zastoupení obou etnických komunit.

Ve všech ázerbájdžánských okresech sousedících s NKAO až na jeden mělo titulní etnikum absolutní většinu. Výjimku tvořil okres Šaumjanovsk, kde žilo 79 % Arménů a 16 % Ázerbájdžánců. Významná arménská menšina byla přítomna také v okrese Chanlar a v pásmu ázerbájdžánských okresů severozápadně od Karabachu.

Některé okresy autonomní oblasti měly své exklávy v sousedních ázerbájdžánských okresech nebo naopak obsahovaly enklávy sousedních okresů. Navíc existovaly exklávy i mezi samotnými okresy NKAO.

V hierarchii územněsprávních celků Sovětského svazu měly autonomní oblasti vyšší postavení než oblasti normální, ale nižší než autonomní republiky. Náhorní Karabach byl na tom obdobně jako Jižní Osetie. Širší rozsah práv příslušel autonomním republikám: Nachičevanské, Adžarské, Abchazské, Čečensko-ingušské apod. V době vyostření národnostních problémů koncem 1980. let se autonomní oblasti stejně jako autonomní republiky snažily zvýšit své postavení na úroveň svazových republik, tedy stát se subjekty SSSR.

Arménskému hnutí původně vlastně nešlo o vznik další republiky, ale o pouhé připojení NKAO k Arménské SSR. Kdyby k tomu bylo došlo, z Náhorního Karabachu by se později stala exkláva samostatné Arménie. Ukázalo se však, že Jerevan není na formální anexi připraven. Proto byla 2. září 1991 vyhlášena Náhorně-Karabašská republika (NKR), která 6. ledna 1992 schválila deklaraci nezávislosti.

Ke dni vzniku NKR byl Ázerbájdžán už samostatným státem, který se sebeurčil v hranicích Ázerbájdžánské SSR. De facto však byla svrchovanost Baku nad NKAO podlomena ozbrojeným separatistickým hnutím a intervencí celostátní vlády ještě v pozdním sovětském období. Navíc Arméni našli formální právní háček: Ázerbájdžán totiž vyhlásil samostatnost formou obnovení demokratické republiky z let 1918 až 1920, kdy byl Karabach údajně mimo ázerbájdžánskou jurisdikci. Jak historická, tak právní stránka této argumentace však kulhala na obě nohy.

Územně neuznaná NKR přesahovala meze NKAO, zahrnovala také okres Šaumjan a část okresu Chanlar (jde o tzv. Getašenský subokres – okolí obce Çaykənd, kterou Arméni nazývají Getašen). Většinu svého nárokovaného území NKR dokázala fyzicky ovládnout teprve na jaře až v létě 1992, celé území okresu Šaumjan i s Getašenem však nekontrolovala nikdy.

Řešení problému s enklávami navrhl už na začátku konfliktu zvláštní poradce ministra zahraničí USA Paul A. Goble. Tzv. Gobleův plán počítal s výměnou koridorů: ten Lačinský se měl postoupit Arménii, zatímco Megriský (mezi Nachičevanskou AR a okresem Zəngilan) Ázerbájdžánu. Předání Megri Ázerbájdžáncům by však odřízlo Arménií od Íránu a ponechalo republiku v téměř úplném obležení turkických nepřátel. Dodatečný návrh vrátit Arménii spojení s Íránem vytvořením koridoru na západě Nachičevanské republiky byl nepřijatelný pro Baku, protože by přerušil spojení mezi Ázerbájdžánem a Tureckem. Ať se to zkoušelo jakkoliv, rozmotat geopolitický uzel se nedařilo.

Toponymická válka

V pozdních sovětských časech měla některá sídla v Náhorním Karabachu arménské názvy, některá ázerbájdžánské. Název zpravidla odpovídal převažujícímu etnickému složení obyvatel dotčeného města nebo obce. Vyskytovaly se také názvy etnicky „neutrální“ a jako všude ty obligátně komunistické. Ty poslední v ruském, ázerbájdžánském nebo arménském tvaru. Vlna přejmenování, která začala v roce 1989, probíhala v rámci tří paradigmat: dekomunizace, azerizace a armenizace.

Ázerbájdžán se v první řadě pustil do komunistické toponymie. Z Kirovabadu se znovu stala Gandža a ze Ždanovsku Bejlagan. Doznaly změn také názvy okresních měst pojmenovaných po ázerbájdžánských komunistech a revolucionářích: Mir-Bašir, Kasum-Ismajlov a Chanlar.

Neušetřili Ázerbájdžánci samozřejmě ani arménské bolševiky. Zejména přejmenovali dvě významná správní sídla, která nesla jméno vůdce komuny v Baku Stěpana Šaumjana, Stěpanakert a Šaumjanovsk. Stejný osud potkal okresní město Martuni pojmenované po stranickém pseudonymu bolševika Alexandra Mjasnikova (Mjasnikjana).

Již bez „dekomunizačního“ důvodu, ale z ryze etnických pohnutek byl přejmenován Mardakert na Ağdərə. Tato a další přejmenování se často snažila o navrácení staré turkické toponymie převážně vesnic nebo lokalit, které v těchto místech nebo v jejich blízkosti kdysi existovaly.

Zajímavé je, že se karabašští Arméni rozhodli svá správní sídla pojmenovaná po Šaumjanovi a Mjasnikovovi nedekomunizovat. (Název Šaumjanovsk pouze zkrátili na Šaumjan, snad dokonce bez formálního rozhodnutí o přejmenování.) I přesto, že by zcela jistě dokázali za ně najít svou vlastní „velmi starobylou“ náhradu. Pro karabašské separatisty patrně neměla váhu komunistická, ale novodobá symbolika těchto opevněných měst spojená s vítěznou válkou v letech 1992 až 1994.

Naproti tomu se Arméni ve velkém pustili do přejmenovávání azerských názvů, zejména sedmi ázerbájdžánských okresních měst mimo někdejší NKAO, která měli pod kontrolou. Zde čerpali inspiraci již ze starověkých zdrojů, na něž je arménská historiografie tak bohatá. Třeba město Füzuli přejmenovali po melikství Varandi, jednoho z pěti arménských karabašských knížectví z předruského období. Předchozí azerský název připomínal středověkého básníka Muhammada Füzuliho.

Nechyběly ani jiné přístupy. Třeba město Xocali bylo přejmenováno po Christoforu Ivanjanovi, sovětském veteránovi Druhé světové, který stačil působit i jako zástupce velitele arménské karabašské armády při konfliktu v 1990. letech.

Armenizaci vyžadoval i samotný název arménské republiky, protože Karabach („Černá zahrada“) je turkické toponymum. Nakonec padlo rozhodnutí od radikální změny upustit a doplnit tradiční název dalším rovnocenným „Republika Arcach“ – po starověké arménské provincii známé ze středověkých zdrojů.

Alternativní okresy

Územněsprávní změny, které Ázerbájdžán pod vlivem konfliktu s Armény zavedl, ještě sovětské správní členění zásadně neovlivnily. Byla zrušena autonomní oblast a tři okresy, u jednoho dalšího okresu přesunuto sídlo.

První, co se udělalo, bylo sloučení okresu Šaumjan s okresem Geranboy (býv. Kasum-Ismajlov) v únoru 1991. Účelem tohoto postupu byla patrně snaha čelit arménským nárokům na toto území, ve sloučeném okrese procento arménské populace totiž kleslo nejen de facto, ale i podle starých statistik. Nicméně Arméni považovali toto rozhodnutí za neplatné, i při vyhlašování NKR zastupitelé okresu Šaumjan zasedali společně s oblastním zastupitelstvem NKAO.

V listopadu 1991 Baku konečně zrušil už de facto neexistující NKAO. Zároveň byl okres Hadrut přičleněn k okresu Xocavənd (bývalému Martuni) a sídlo okresu Askeran přesunuto z převážně arménského Askeranu do převážně azerského Xocali. Podle nového sídla byl také pojmenován i okres.

Na podzim 1992 byl tehdy ještě kontrolovaný ázerbájdžánskou vládou okres Ağdərə (bývalý Mardakert) zrušen a jeho území rozděleno mezi okresy Kəlbəcər, Tərtər (bývalý Mir-Bašir) a Ağdam. Rozšířené okresy Kəlbəcər a Tərtər získaly společnou správní hranici po přehradě Sərsəng uprostřed zrušeného okresu Ağdərə.

Arméni provedli zásadnější reformu. Padlo rozhodnutí rozdělit mezi okresy NKR celé území pod jejich kontrolou. Šest původních okresů NKR se rozrostlo pohlcením navazujících azerských. Nové hranice okresu mimo bývalou NKAO prakticky ignorovaly tradiční (sovětské) územněsprávní členění a byly vedeny po řekách a dalších přírodních bariérách. Bylo to praktické, šlo totiž o rozdělení území z větší části opuštěného, vylidněného. Příznačné je, že i trosky azerského okresního města Ağdam (Akna) byly správně přičleněny k Askeranu, čímž vznikla nová urbanistická exkláva.

Ze zbytků, tedy okresů Qubadlı, Zəngilan, větší části okresu Lačin a pásma okresu Džabrajil, které se nikam nezačlenily, vytvořili Arméni nový (sedmý) okres NKR s názvem Kašatag. Tento nebyl pojmenován podle správního sídla Berdzoru (Lačina), ale podle historického melikství Kašatag.

Teoreticky se do budoucna počítalo se směnou azerského území mimo NKAO za uznání NKR a navrácení jí území kontrolovaného Ázerbájdžánem, které si Stěpanakert v roce 1991 nárokoval. De facto však okupované azerské okresy „vrostly“ do NKR.

Nekontrolovaná území a exilové administrativy

Po skončení ostré fáze války v květnu 1994 se stabilizovala demarkační linie neboli jednoduše fronta. Bez mírových sborů, jen s pozorovateli jako na ukrajinském Donbase. Tato linie s nepatrnými změnami existovala až do podzimu 2020. Dle oficiálních prohlášení Baku Arméni okupovali 20 % ázerbájdžánského území, i když nezávislý výpočet ukazuje výsledek jiný, a to cca 13 %.

Ázerbájdžán přišel o větší část někdejší NKAO až na východní okraje okresů Mardakert (Ağdərə) a Martuni (Xocavənd). Kontrolovaná část bývalého okresu Mardakert s městysem Leninavan (přejmenovaným na Şıxarx) přešla k okresu Tərtər. Arméni zcela kontrolovali okresy Kəlbəcər, Lačin, Qubadlı a Zəngilan. Z okresu Džabrajil zůstala jediná téměř vylidněná obec Cocuq Mərcanlı. Velké části okresů Ağdam a Füzuli ázerbájdžánská armáda pod kontrolou udržela. Jejich správní sídla byla dočasně přesunuta do Quzanlı a Horadizu.

Zatímco zřizovat exilový úřad okresu Džabrajil kvůli jediné vesnici nemělo smysl, v případě okresu Xocavənd to na první pohled v úvahu přicházelo. Vadilo patrně, že i přec poměrně úctyhodnou rozlohu je území kontrolované Ázerbájdžánem na východ od Xocavəndu prakticky neosídlené. Namísto civilistů se tu utábořili vojáci s infrastrukturou pro frontu a zázemí.

Nicméně Ázerbájdžán přece jen vynakládal snahy k prezentaci východní části okresu Xocavənd jako „svobodného Karabachu“ (něco na způsob gruzínské „Horní Abcházie“ v Kodorské soutěsce). V 2000. letech se soustavně objevovaly zprávy o založení obce Nərgiztəpə, kam se plánovalo ve velkém přestěhovávat azerské uprchlíky z NKAO. Dosud není jasno, zda Nərgiztəpə skutečně existuje, nebo šlo jen o propagandistickou kampaň.

Navenek Baku vysílal tvrzení o Náhorním Karabachu a 7 okupovaných okresech. Tento počet odpovídal spíše sovětskému správnímu členění než dnešnímu ázerbájdžánskému. Rozlišovat tato území dle postavení bylo pohodlné, protože mezinárodní společenství jednoznačně trvalo na tom, aby Arméni vrátili Ázerbájdžánu území mimo někdejší autonomní oblast, zatímco budoucí postavení pěti okresů, které tvořily NKAO, bylo předmětem debat.

Vláda NKR měla také za to, že některá území republiky „okupuje Ázerbájdžán“. Kromě východních okrajů okresů Martuni a Mardakert (kde byl Leninavan přejmenován na Maragu) jde samozřejmě o celý okres Šaumjan. Sice celý, ale ne tak úplně. Již v roce 1995 byl totiž v azerské obci Umudlu (Armény přejmenované na Aknaberd) v okrese Mardakert zřízen úřad okresu Šaumjan v exilu. O několik let později byl přestěhován do Karvačaru (Kəlbəcəru).

Větší část „sovětského“ okresu Kəlbəcər Arméni „přičlenili“ k okresu Šaumjan, který byl mimo jejich kontrolu. Jižní (kontrolovaná) a severní (nekontrolovaná) části nového okresu Šaumjan v rámci NKR tedy byly propojeny úzkým hrdlem a rozděleny frontovou linií. Toto hrdlo bylo rozšířeno postoupením části okresu Mardakert s obcí Čarektar (Çǝrǝkdar), která je vyznačena na našich mapách, ve prospěch okresu Šaumjan.

Vycházelo tedy, že Kəlbəcər/Karvačar až do roku 2020 byl (buď deklarativně, nebo fyzicky) sídlem tří velmi odlišných okresů: sovětského okresu Kəlbəcər, který pravidelně zmiňovali diplomaté, stejnojmenného okresu ázerbájdžánského, který sahal až k jejich přehradě Sərsəng, a arménského okresu Šaumjan s dost bizarní geografií.

Důsledky podzimní války

Za 26 let od podpisu Biškeckého protokolu o klidu zbraní se frontová linie v oblasti Náhorního Karabachu prakticky nezměnila. Samozřejmě pravidelně propukaly poziční boje a v květnu 2016 dokonce došlo k jakési zkoušce rozmrazení konfliktu. Obecně se však situace vyznačovala stabilitou.

Vše se změnilo za 45 dnů ozbrojené eskalace na podzim 2020. Poprvé od léta 1992 Ázerbájdžán převzal strategickou iniciativu a vedl úspěšnou ofenzivu několika směry. Vojenská vítězství se stala základem pro ta diplomatická. Podle jistých výpočtů si ázerbájdžánská armáda navrátila kontrolu nad 32,5 % území, u dalších 40 % Arméni přistoupili na jejich předání mírovou cestou.

Vojensky Ázerbájdžánci dobyli 5 okresních měst, a sice Füzuli, Džabrajil, Qubadlı, Zəngilan a Šušu. Armáda obsadila celé okresy Füzuli a Džabrajil, částečně okresy Zəngilan, Qubadlı a Lačin.

Na území někdejší NKAO se podařilo vzít pod kontrolu větší část okresu Xocavənd, jehož úřad dočasně sídlí v Hadrutu. K postupu došlo také v okresech Šuša a Xocali. Na severním úseku fronty se rozšířily kontrolované části okresu Tərtər. Zdejší dobytá obec Madagiz byla hned přejmenována na Suqovuşan. V rámci bojů na Murovdağu se podařilo opevnit na malém území okresu Kəlbəcər (dle ázerbájdžánského správního členění).

Ázerbájdžánem kontrolovaná Šuša je na kopci (vpravo), správní sídlo Náhorního Karabachu Stěpanakert (Xankəndi) u úpatí (vlevo). 3D mapa terénu od Google Earth

Podle dohody o příměří z 10. listopadu 2020 si Ázerbájdžán ponechává všechna znovudobytá území, další tři okresy (Ağdam, Kəlbəcər a Lačin) vrátili Arméni mírovou cestou.

Dle dohodou stanoveného harmonogramu měli jako první předat Ázerbájdžánu okres Kəlbəcər, a sice do 15. listopadu 2020. Na žádost arménské strany však byla lhůta posunuta na 25. listopad. Nejdříve tedy Ázerbájdžánci převzali 20. listopadu okres Ağdam.

Přestože to dohoda výslovně neuváděla, okresy Ağdam a Kəlbəcər byly Ázerbájdžánu vraceny v sovětských správních hranicích. Pod arménsko-ruskou kontrolou tedy zůstala větší část „sovětského“ okresu Mardakert. Zejména také Sırxavənd (arménský název Nor Gazanči), kde sídlí monitorovací stanoviště mírového sboru, který podle nového ázerbájdžánského správního členění spadá do okresu Ağdam.

Strany se podle všeho řídily zásadou již otestovanou diplomaty: rozlišovat mezi územím někdejší NKAO a ostatními ázerbájdžánskými okresy. Kdyby jako základ nebylo použito sovětské, ale současné ázerbájdžánské správní členění, musely by se okresy Kəlbəcər a Ağdam rozdělit zónu pod ruskou kontrolou na dvě oddělené části s tím, že by na severu zůstala exkláva z části okresu Mardakert/Tərtər.

K 1. prosinci 2020 byl Ázerbájdžánu navrácen okres Lačin, i když ne celý. Pod ruskou kontrolou zůstává Lačinský koridor, 5 km široké pásmo území se silniční komunikací a samotným okresním městem Lačinem. Dohoda stanoví, že koridor pro spojení Karabachu s Arménií nebude zasahovat do Šuši. Text dále uvádí, že do tří let má být navržen plán na výstavbu nové silniční trasy přes Lačinský koridor. Tím se patrně myslí vyčlenění okresního města Lačina z koridoru a jeho navrácení Ázerbájdžánu.

Dohoda neříká nic o tom, co se má stát s částmi okresů Qubadlı a Zəngilan, které v době účinnosti příměří kontrolovali Arméni. Nejspíš je měli Arméni prostě opustit s ohledem na jejich zeměpisné odloučení od hlavního území Náhorního Karabachu.

Na zbylém území, které nemá být do konce roku 2020 předáno Ázerbájdžánu, zůstávají ruské mírové sbory, jejichž kostru tvoří 15. samostatná motostřelecká brigáda (se stálou základnou v Samarské oblasti, RF). Lhůta, do kdy mají Rusové v Ázerbájdžánu setrvat, je sjednána na 5 let s automatickým prodlužováním na další pětileté období se souhlasem stran. V Baku se netají tím, že počítají se stažením mírotvorců v roce 2025 s následným předáním území pod přímou ázerbájdžánskou kontrolu.

Čtěte také: RF vysílá do Náhorního Karabachu 15. brigádu, která hybridně válčila proti Ukrajině

Přestože dohoda ukládá stažení „arménských ozbrojených sil“, o vládě a úřadech NKR nic neříká. Vypadá to, že tu zůstávají a nadále vykonávají veřejnou moc s tím, že se o svou „svrchovanost“ dělí s velením ruských mírových sborů. Na co tito Arméni spoléhají po roce 2025, není jasné.

Z pohledu územněsprávního členění NKR přišli Arméni o celý svůj okres Hadrut, o části okresů Mardakert, Martuni a Askeran. Bez správního sídla zůstal arménský okres Šuši. Z kdysi velkého okresu Kašatag zůstává jen samotné okresní město Berdzor a úzký Lačinský koridor. S ohledem na shora popsané plány na vybudování nové trasy je možné, že Berdzor/Lačin přejde pod ázerbájdžánskou kontrolu ještě před rokem 2025.

Paradoxně Arméni stále udržují kontrolu nad částí svého okresu Šaumjan. Jde o pruh území s obcí Çǝrǝkdar, který byl před časem přičleněn od okresu Mardakert kvůli rozšíření koridoru do „okupovaného“ Šaumjanu. 26. listopadu se objevila zpráva, že Arméni vypálili dům v Çǝrǝkdaru, neboť se mylně domnívali, že tato vesnice podléhá předání Ázerbájdžánu. Zmatek patrně vznikl kvůli tomu, že dle územněsprávního členění NKR Çǝrǝkdar už do okresu Mardakert nepatří.

Zda udrží administrativa NKR v nějaké (byť exilové) podobě své okresy Šuši, Kašatag, Šaumjan a Hadrut, zatím není jasné.

Značnou odezvu vzbudila situace kolem arménského kláštera Dadivank poblíž obce Vank v okrese Kəlbəcər. Vank/Dadivank těsně sousedí se starým okresem Mardakert nebo s okresem Šaumjan v rámci NKR. Má pro Armény velký symbolický význam, i na pozvání zdejšího představeného Rusové před klášterem zřídili své monitorovací stanoviště. Formálně měl Vank přejít k Ázerbájdžánu i se zbytkem okresu Kəlbəcər, vypadá to však, že na základě nějaké neveřejné dohody Rusové v klášteru zůstali.

Dohoda o příměří se dotkla také území mimo Karabach. Zároveň s okresem Ağdam Arméni vrátili Ázerbájdžánu okupované části okresu Qazax, zřejmě i s enklávami Yuxarı Əskipara, Sofulu a Barxudarlı. Přitom nebyla zmíněna enkláva Kərki, která patřila pod Nachičevanskou AR. Samozřejmě Ázerbájdžánci jako vítězové nebudou vracet Arménům Arcvašen/Başkənd.

Důležitým ujednáním dohody je zajištění nerušeného tranzitu mezi Nachičevanskou AR a ostatním Ázerbájdžánem přes arménské území. Spojení má probíhat pod dohledem ruské FSB. Text neupřesňuje, zda jde právě o onen „Megriský koridor“ zmíněný ještě v tzv. Gobleově plánu. Každopádně však nová dohoda posvětila naplnění starších nápadů amerického analytika o výměně koridorů.

Autor: Maksym Majorov, návrhář map Andrij Karbivnyčyj

Čtěte také další příspěvky k tématu na InformNapalmu

• Dobrovolníci zveřejnili rozsáhlou interaktivní databázi ruské agrese
• RF vysílá do Náhorního Karabachu 15. brigádu, která hybridně válčila proti Ukrajině
• Karabach a Donbas: paralely mezi dvěma minskými procesy
• Identifikováni gruzínští občané válčící za neuznaný Náhorní Karabach
• Rozbor arménských a ázerbájdžánských informačních provokací snažících se zatáhnout Gruzii do válečného konfliktu
• Dopad ázerbájdžánského dronu kamikadze na gruzínské území by mohl být provokací třetí strany (FOTO)
• Strategické velitelské štábní cvičení OSKB na Jižním Kavkaze (Dokument)

Šíření nebo převzetí s odkazem na zdroj je vítáno. (Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0). Facebooková stránka komunity InformNapalm v češtině: InformNapalm Česko.

InformNapalm nedostává žádnou finanční podporu od vlády jakéhokoli státu ani od dárců. Jedinými přispěvateli financujícími provoz našeho webu jsou jeho dobrovolníci a čtenáři. Zařadit se mezi dobrovolníky můžete i vy, popř. podpořit rozvoj jedinečného dobrovolnického zpravodajského média InformNapalm svými příspěvky prostřednictvím Patreonu.

Překlad: Svatoslav Ščyhol