Působení sovětského režimu jak před začátkem Druhé světové války, tak v jejím průběhu poznamenala řada krutých akcí proti civilnímu obyvatelstvu. Zmínky o bolševických zločinech z let 1939 až 1941 se často ztrácejí v záplavě patetických řečí o „vítězství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce“.

Přinášíme shromážděná fakta o tehdejších zločinech, které měly největší ohlas.

Masové vraždění vězňů

Oběti NKVD ve Lvově, červen 1941

Blesková německá ofenziva v létě 1941 způsobila paniku téměř u všech zástupců sovětské státní moci, kteří zpravidla prchali z měst jako první, měli totiž z lidové msty dokonce větší strach než z nacistů. Nicméně NKVD, hlavní trestní orgán bolševického státu, ani v situaci chaotického ústupu nepřestával plnit své odporné funkce. Když se Rudá armáda stahovala ze západoukrajinských měst, často tu zanechávala majetek, vybavení, dokonce i stranickou dokumentaci. Vždy však stihla zabít všechny, kteří měli tu smůlu, že zrovna pobývali ve věznicích. Bez jakéhokoli rozsudku a rozdílu likvidační čety popravovaly všechny, dokonce i podezřelé nebo náhodné zadržené, často po krutém mučení. Nejznámější epizodou se stala poprava ve Lvově, kde dle svědectví náčelníka vězeňského oddělení NKVD pro Lvovskou oblast poručíka Lermana bylo ve třech věznicích zastřeleno 924 osob. Dovolíme si dodat, že o stejný postup se komunisté pokoušeli také v Bělorusku a Pobaltí, zde však velkou část vězňů zachránila ještě bleskovější ofenziva Wehrmachtu.

Popravčí četa NKVD

Celkem bylo na Západní Ukrajině během několika červnových dnů usmrceno přes 5.000 osob v pár desítkách věznic. Docházelo i k epizodám, které se vůbec vymykaly mezím dobra a zla. Nelze než připomenout hrůzostrašnou Zališčyckou tragédii na Ternopilsku, kdy NKVD spálila dva vlaky s vězni (14 vozů, z nichž každý vezl 50 až 70 lidí) a následně je shodila do vody, ustupující Rudá armáda totiž zničila železniční most přes Dněstr.

Zatajování nebezpečí pro židovské obyvatelstvo v prvních měsících války

Kyjev, cesta k Babímu Jaru, 1941

Sovětský režim se snažil bojovat proti panice v době německého blitzkriegu jen dvěma způsoby, které znal: popravami a zamlčováním. Mezi největší zločiny komunistů patřilo totální skrývání případů německé genocidy proti Židům hned v prvních západoukrajinských městech, která obsadila Třetí říše. Většina židovského obyvatelstva neměla nejmenší tušení o postojích nacistů vůči Židům. Stejně tak nebyla řeč o žádné centralizované evakuaci lidí, jimž hrozilo smrtelné nebezpečí.

Dodnes se nenašel žádný dokument a žádný důkaz, že by sovětská vláda alespoň hledala způsob, jak zachránit ty své občany, které v okupaci nečekal život, byť těžký, neradostný a hladový, ale jen krutá a nevyhnutelná smrt. Aby toho nebylo málo, v prvních dnech, které byly pro osud židovského obyvatelstva západních oblastní rozhodující, na tzv. starých hranicích (sovětsko-polských před rokem 1939) stále působily pohraniční hlídky, které zadržovaly každého, kdo neměl zvláštní povolení k přesunu. Sovětská propaganda až do poloviny srpna neříkala vůbec nic o hromadných popravách židovského obyvatelstva. A i když přece jen začala tyto akce přiznávat, podávala je výlučně způsobem, že prý dochází k popravám komsomolských a komunistických aktivistů.

Hromadné popravy v přírodní lokalitě Babí Jar u Kyjeva

Tím nejvýraznějším z hrůzostrašných svědectví tohoto bolševického zločinu byla skutečnost, že se 27. září 1941 do Babího Jaru dobrovolně dostavilo téměř celé židovské obyvatelstvo Kyjeva, které nečekalo nic špatného a samo přišlo na první výzvu okupantů. Z cca 1.500.000 Židů, kteří zůstali na ukrajinském území v německé okupaci, nepřežil téměř nikdo.

Odpálení hráze DněproGESu v Záporoží

Hned od prvních měsíců války se sovětský režim snažil při vyklizení území uplatňovat taktiku „spálené země“, tzn. zničit veškerou infrastrukturu, aniž by měl nějakou péči o osud obyvatel, kteří se nemohli evakuovat. Jedním z nejkrutějších projevů této taktiky bylo podminování hráze Dněperské vodní elektrárny v Záporoží. 18. srpna 1941 kolem 20. hodiny po rychlém výpadu německých jednotek v těchto místech ji vyhodili do povětří příslušníci NKVD.

Po výbuchu 20 t trotylu vznikla cca 150 m dlouhá mezera, kterou dolů povalila mnohametrová vodní vlna nesoucí zkázu a smrt lidem v pobřežním pásmu. Do jejího ničivého dosahu se nedostaly až tolik německé jednotky, jako sovětští vojáci, kteří se právě snažili přeplavat na levý břeh Dněpru, a civilní obyvatelé ostrova Chortycja a okolního území. Německé velení tvrdilo, že tehdy přišlo o 1.500 svých vojáků. Oběti mezi rudoarmějci a civilisty se odhadují minimálně na 20.000, maximálně 80.000 až 120.000 osob. Přesné údaje nejsou dodnes známy.

„Černopidžačníci“

Na podzim 1943, když po vítězství na Kurském oblouku vstoupila Rudá armáda na území Ukrajiny, měly bolševické špičky přinejmenším nedůvěřivý postoj vůči místním obyvatelům, kteří strávili dva roky v okupaci. Jsou prý všichni, zejména muži, potenciální zrádci a kolaboranti. Dle logiky kremelských kormidelníků proto měli tito lidé „vykoupit svou vinu krví“. Jakmile sovětské jednotky obsadily další ukrajinskou obec osvobozenou od nacistů, hned v závěsu přijelo polní vojenské komisařství, které provedlo kompletní mobilizaci všech mužů schopných držet zbraň.

Tito pak byli téměř ihned vysláni do útoku na německé pozice, aniž by stihli vyfasovat vojenské uniformy: tak vlastně vzniklo označení „černopidžačníci“ (od „pidžak“ = sako – pozn. překl.). Často nedostali ani zbraň, prý si ji mají ukořistit v boji! Vesničané svými mrtvolami dláždili cestu regulérní armádě. Obzvlášť strašidelné bylo dobývání Kyjeva v říjnu 1943, kdy Sověti poslali desetitisíce „černopidžačníků“ na Bukrynské předmostí, ležící dál od metropole po proudu Dněpru, aby odvedli pozornost hlavních německých jednotek, zatímco regulérní jednotky se současně plavily přes řeku z Ljutižského předmostí výš po proudu. Na šestikilometrovém plácku tehdy padlo přes 250.000 vojáků, jejichž velkou část tvořili právě zmobilizovaní venkované v kabátcích z látky utkané doma.

Odsuny civilních obyvatel

Celé národy byly v Kremlu prohlášeny za „zrádce“ s tím, že by měly být minimálně přestěhovány z míst historického osídlení za účelem následné asimilace a potlačení protestního potenciálu. Začalo to v roce 1941 nedobrovolným odsunem azovských Němců za Volhu. Naplno se však mašinérie odsunů rozjela koncem války, kdy kremelské špičky obvinily z kolaborace celou řadu etnik. Nejznámější ukázkou těchto praktik se stali krymští Tataři.

Po vyhnání německých okupantů nechal sovětský režim na jaře až v létě 1944 téměř kompletně odvézt z Krymu původní obyvatelstvo, zejména 180.000 krymských Tatarů, do Střední Asie. Později byli v rámci druhé vlny odsunů vysídleni krymští Arméni, Bulhaři a Řekové.

Etničtí Ukrajinci zažili několik odsunových vln, z toho první dvě ještě před válkou. V letech 1945 až 1947 pak bylo přes 80.000 lidí ze Západní Ukrajiny odsunuto na Donbas a Sibiř pro obvinění z nacionalismu a „napomáhání Ukrajinské povstalecké armádě“.

Dalších cca půlmilionu bylo odsunuto ze západoukrajinského území, které na základě Stalinova rozhodnutí připadlo Polsku.

Autor: Bohdan Butkevyč
Zdroj: Tyzhden.ua, 30. dubna 2015
Překlad: Svatoslav Ščyhol