Nabízíme vaší pozornosti překlad článku, který původně zpracoval dobrovolník z anglické redakce InformNapalmu pro západní obecenstvo. Tato publikace vysvětluje epochální události, k nimž dochází dnes na Ukrajině v pravoslavném prostředí, a vyvrací nejrozšířenější fake news a manipulace ruské propagandy na toto téma vhazované na Západ.

Každý ukrajinský prezident s výjimkou Viktora Janukovyče se snažil vydobýt pro Ukrajinskou pravoslavnou církev nezávislost na té ruské a po odstranění této překážky sjednotit tři samostatné pravoslavné církve na Ukrajině. Teprve vloni však Petro Porošenko vynaložil v tomto směru skutečně mimořádnou snahu a dočkal se podpory ze strany ekumenického patriarchy. Vzhledem k tomu, že se Ukrajina blíží k získání vlastní nezávislé a jednotné místní pravoslavné církve, podívejme se na hlavní fakta tohoto procesu, jeho historii a logiku, stejně tak na informační válku kolem naší církve.

Nejnovější fakta

Koncem dubna 2018 prezident Ukrajiny Petro Porošenko jednal o vyhlídkách ukrajinského pravoslaví s ekumenickým patriarchou Bartolomějem I., primasem Konstantinopolského patriarchátu a duchovní autoritou pro pravoslavné křesťany v celém světě. Později, 17. dubna, byla podána oficiální žádost o církevní nezávislost (neboli autokefalitu) Pravoslavné církve Ukrajiny (PCU) na Rusku a Ruské pravoslavné církvi. Fanar (čtvrť v Istanbulu, kde oficiálně sídlí ekumenický patriarcha) zahájil posuzování této věci, jehož součástí bylo provádění konzultací ohledně sjednocení tří oddělených pravoslavných církví na Ukrajině, a sice Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu (UPC MP), Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu (UPC KP) a Ukrajinské autokefální pravoslavné církve (UAPC) ve sjednocenou PCU, které mělo uzdravit dlouholetý rozkol ukrajinského pravoslaví. V létě byli na Ukrajinu vysláni exarchové Ekumenického patriarchátu. Oficiálně Fanar oznámil konečné kladné rozhodnutí 11. října. V reakci na to RPC po synodu (shromáždění svých biskupů) v Minsku ze dne 15. října oznámila přerušení veškerých vztahů s Konstantinopolem, čímž způsobila masové schizma v pravoslavném světě. Přípravy tomosu o autokefalitě PCU byly dokončeny 29. listopadu po synodu Ekumenického patriarchátu. Tento dokument byl doručen nově zvolené hlavě sjednocené církve. Sjednocovací sněm ukrajinských pravoslavných církví úspěšně proběhl dne 15. prosince 2018, kdy vznikla jednotná Pravoslavná církev Ukrajiny a zvolen její primas s tím, že se UPC KP a UAPC následně samy rozpustily. Tohoto setkání se zúčastnili zástupci všech tří ukrajinských pravoslavných církví, kteří zvolili metropolitu Epifanije (Dumenka) za primase PCU. Slavnost udělení autokefality (předání tomosu) byla naplánována na 6. leden 2019, tedy na Štědrý den podle juliánského kalendáře. Nejvyšší rada (ukrajinský parlament) odhlasovala zákon, který zakazuje UPC MP používat ve svém názvu výraz „ukrajinská“ a ukládá jí, aby se nadále označovala jako „Ruská pravoslavná církev na Ukrajině“.

Takto zní velmi stručný a strohý výklad hlavních událostí kolem ukrajinského pravoslaví v roce 2018. Ve skutečnosti byl proces autokefalizace plný dramatizmu, jemuž nechyběla přemíra zarputilého odporu a lobismu ze strany RPC a Ruské federace.

Média a informační válka

Zprávy o procesu autokefality pro ukrajinské pravoslaví a rozbor událostí v hlavních západních médiích byly kupodivu víceméně korektní jak na úrovni faktů, tak na úrovni pochopení. Jako důvody se uváděly ruská agrese a podpora hybridní války na východě Ukrajiny ze strany RPC, což způsobilo pokles popularity UPC MP.

• Nezávislost ukrajinské církve prohlubuje izolaci Ruska (FT)
• Třenice mezi Ukrajinou a Ruskem vyvolává historický náboženský rozkol (The Guardian)
• Putin ztrácí vliv, protože ukrajinská pravoslavná církev usiluje o nezávislost (Bloomberg)

Nechybělo ani něco málo zjevných kiksů, jako např. tweet od Reuters „Ukrajina se po 1000 letech odtrhává od ruské církve“. Tento tweet byl rychle odstraněn krátce poté, co na jeho zjevnou absurditu upozornila proukrajinská komunita.

Na druhou stranu média kontrolovaná ruskými úřady se vymezila ostře negativně, citovala a stále dokola omílala rétoriku RPC, která procesy na Ukrajině označuje jako „rozkol“. Podávání procesu autokefality ze strany RT a TASS není nic jiného než propagandistická kampaň s titulky typu „kyjevské zasahování do náboženství“, „modláři s rukama potřísněnýma krví“ nebo dokonce přísnými varováními od patriarchy Kirilla, že „schizmatici“ přivodí Ukrajině duchovní smrt“. Administrativa ruského prezidenta, povědomá svou tendencí komunikovat s mezinárodním společenstvím prostřednictvím „signálů“, také naznačila možné krveprolití na Ukrajině s náboženským pozadím.

Na ukázku uvádíme některé titulky z ruských médií:

• „Rozkol uzákoněn a prohlouben“: jak pravoslavný svět zareagoval na autokefalitu nové náboženské struktury na Ukrajině (RT)
• „Nikdo nemyslí na skutečné důsledky“: co čeká Ukrajinu po vyhlášení autokefality nové církve (RT)
• Expert: vznik nové církevní struktury na Ukrajině povede k oloupení UPC (TASS)
• Patriarcha Kirill označil postup Konstantinopolu na Ukrajině za zločinný (TASS)

Titulek na portálu RT: “RT: Ukrajinští schizmatici jsou modláři s rukama potřísněnýma krví”

V další části rozebereme oblíbené postuláty ruské propagandy o autokefalitě Ukrajinské pravoslavné církve.

Nejprve se podíváme na důvody: proč otázka osamostatnění PCU na RPC nabyla tak velkého významu? Dokonce natolik, že prezident Ukrajiny zapojil do tohoto procesu všechny své diplomatické páky. Proč Porošenko označuje tuto věc za otázku národní bezpečnosti pro Ukrajinu a staví se k tomu odpovídajícím způsobem?

Přestože západní média široce uznávají „neschopnost ruského pravoslaví odsoudit krveprolití na východě Ukrajiny, které stálo život 10 tisíc lidí“, a souhlasí, že „ruští pravoslavní podnikatelé a úředníci skutečně sehráli jistou roli na rozněcování konfliktu“ (FT), stále trvají na tom, aby RPC byla označována jako „církev“ a takto posuzována. Ve skutečnosti však tato struktura není žádnou církví, nýbrž prodlouženou rukou ruského státu, strukturální složkou FSB (předtím KGB) a administrativy prezidenta Ruské federace. Slouží jednak jako propagandistická a agenturní síť, jednak jako podnikatelské krytí.

Trochu historie

Klíč k pochopení se ukrývá v dějinách tvrdého pronásledování pravoslavné víry v prvních desetiletích sovětského období a následného „ochočení“ církve.

Krvavé útoky na pravoslavnou církev s masovým vražděním duchovenstva v Rusku a na dalších bolševiky okupovaných územích začaly již v roce 1917. S různými stupni krutosti trvaly až do roku 1943. V letech 1917 až 1935 bylo zatčeno přes 130.000 ruských pravoslavných kněží, z toho 95.000 povražděno. V prvních letech svého vládnutí bolševici často veřejně mučili kněze s demonstrativní krutostí. Později, jen v době čistek v letech 1937 a 1938, církevní dokumenty zaznamenaly zatčení 168.300 ruských pravoslavných duchovních, z nichž bylo přes 100.000 popraveno. Represe v letech 1917 až 1943 fyzicky zlikvidovaly převážnou většinu tradičního pravoslavného duchovenstva a ty ostatní zastrašily až k totální pokoře.

Za Druhé světové války se Josif Stalin rozhodl Ruskou pravoslavnou církev obnovit, aby ji mohl využívat jako politický a ideologický nástroj. Dne 4. září 1943 si Stalin nechal předvolat tři metropolity Ruské církve a navrhl jim vytvořit Moskevský patriarchát. Metropolité na tento návrh přistoupili a získali souhlas ke svolání Místního sněmu. Jeden z nich, Alexij (Simanskij), byl v roce 1945 zvolen za Patriarchu Moskevského a celé Rusi. Mitrochinův archiv a archivy KGB, které zveřejnila SBU v prosinci 2017, dokládají, že delegáti tohoto Místního sněmu RPC byli pečlivě vybírání a prověřování místními organizacemi NKVD (předchůdce KGB). Což mělo za následek, že všichni delegáti byli buď agenty, nebo důstojníky NKVD.

Tato dohoda se Stalinem ukončila soustavné krvavé pronásledování pravoslavné církve v Rusku a odstartovala období spolupráce a ochočení RPC sovětským státem. V letech 1945 až 1959 byla oficiální organizace církve výrazně rozšířena, přestože jednotliví duchovní byli stále občas zatýkáni nebo deportováni. Počet otevřených kostelů v SSSR dosáhl 25.000. Do roku 1957 se otevřelo cca 22.000 ruských pravoslavných kostelů. V roce 1959 však Nikita Chruščov zahájil vlastní kampaň proti RPC a donutil ji uzavřít cca 12.000 kostelů. V roce 1965 již svému účelu sloužilo méně než 7.000 kostelů. Členové církevní hierarchie byli uvězněni nebo vytlačeni, jejich místo zaujali poslušní duchovní, z nichž mnoho mělo vazby na KGB.

V roce 1965 byl státní dohled nad pravoslavnou církví v Sovětském svazu, především v Rusku a na Ukrajině, posílen sloučením dvou vládních dozorových orgánů pro náboženskou agendu v jedinou Radu pro náboženské záležitosti (RNZ). Diktátorské pravomoci pro řízení náboženských organizací v SSSR byly platnou právní úpravou oficiálně svěřeny tomuto orgánu. O několik let později místopředseda RNZ Vasilij Furov ve své zprávě pro ÚV KSSS napsal: „Patriarší synod je pod kontrolou Rady pro náboženské záležitosti. Jeho volbu a rozdělování stálých členů má rada plně ve svých rukou, kandidáti na znovuzvolení do synodu jsou také vždy odsouhlaseni s odpovědnými pracovníky. Patriarcha Pimen a stálí členové synodu se s vedením rady domlouvají na všech bodech pořadu jednání, stejně tak na samotných usneseních Nejsvětějšího synodu“. V roce 1975 RNZ oficiálně získala kompetenci dozorovat agendu církevních složek nižšího stupně prostřednictvím oprávnění rozhodovat o registraci náboženských obcí nebo farností a udělovat povolení k bohoslužbám. Na Ukrajině byla RNZ dokonce kritizována za přehnaně tvrdé postoje. RNZ podávala zprávy ideologickému oddělení ÚV KSSS a předávala informace KGB.

Ideologická oddělení KSSS a KGB schvalovala obsazení všech klíčových funkcí v církvi včetně biskupů. Kněží byli využíváni jako agenti vlivu ve Světové radě církví a zastřešovacích organizacích jako je Světová rada míru, Křesťanská mírová konference nebo občanské sdružení Rodina (Vlast), které založila KGB v roce 1975. V roce 1989 předseda RNZ Konstantin Charčev potvrdil, že Ruská pravoslavná církev podléhala přísnému dohledu ze strany ÚV KSSS, především jejího ideologického oddělení. Později, v rozhovoru ze dne 8. června 2015, řekl o církevních hierarších: „Patřili přece do sovětského systému každým coulem. Stačí se podívat na jejich životopisy: jsou všechny stejné. Někteří z nich byli v mládí dokonce tajemníky základních komsomolských organizací. Pak jim vymýšleli „životopisy“. Pomalu, ale jistě protlačili hlavními etapami církevní kariéry. Museli nutně projít funkcí rektora akademie a pak úřadujícího biskupa. Byli prošetřeni skrz naskrz jako na rentgenu“.

Pátý odbor KGB (kontrarozvědný) měl celé Čtvrté oddělení, které se zabývalo církevními záležitostmi. Šlo právě o onen pověstný úřad, kde Putin zahájil svou kariéru důstojníka KGB. Právě zdejší příslušníci lustrovali jmenované kněze a „vymýšleli životopisy“. Toto oddělení kovalo agenturní kádry pro První odbor, který vysílal hierarchy do ciziny, aby přispívali ke kladnému vnímání postojů a politiky Sovětského svazu na mezinárodní úrovni a sbírali údaje pro rozvědku. V lednu 1992 byla v Rusku ustavena parlamentní komise pro vyšetřování příčin a okolností puče z roku 1991. Zpráva této komise zveřejněná 6. března obsahovala šokující odhalení: „Příslušníci KGB, kteří používali přezdívky Svjatoslav, Adamant, Michajlov, Něstěrovič, Ogněv aj., jezdili na zahraniční cesty organizované odborem Ruské pravoslavné církve pro mezinárodní vztahy [v jehož čele stál metropolita Kirill (Gunďajev), budoucí patriarcha RPC], v jejichž rámci plnili úkoly zadané vedením KGB. Povaha jejich misí ukazuje, že toto oddělení bylo neoddělitelně spjato se státem a vzniklo jako utajené agenturní středisko KGB mezi věřícími”.

Všechna tato fakta umožňují dospět k závěru, že před rozpadem SSSR byl v rámci RPC vybudován účinný dvoustupňový systém řízení ze strany sovětského státu: od nejnižší farní úrovně na církev víceméně otevřeně dohlížela vláda prostřednictvím RNZ, zatímco církevní hierarchie až do nejvyšších šarží podléhala neveřejnému dohledu KGB. SSSR byl sice rozpuštěn už v roce 1991, existují však pádné důkazy, že Federální bezpečnostní služba (FSB) a Kancelář prezidenta Ruské federace zdědily a z velké části udržely vliv na agendu RPC.

Podvratná činnost RPC na dnešní Ukrajině

Hierarchové RPC zmiňovaní jak v Mitrochinových archivech, tak v archivech KGB, které zpřístupnila SBU, jako zdroje rozvědných informací a agenti vlivu KGB, pokračovali ve své církevní službě a kariérním postupu. Někteří z nich svou spolupráci s KGB veřejně přiznali a činili pokání s tím, že tento krok museli učinit z donucení kvůli ochraně svých farníků. Většina se však k tomu nevyjádřila, patriarchu Kirilla (Gunďajeva) nevyjímaje. O jeho vazbách na KGB se ví od začátku 1990. let, působil zde pod pseudonymem Michajlov.

Znovu ocitujeme Konstantina Charčeva, konkrétně jeho rozhovor z roku 2015: „Po roce 1991 vyšlo najevo, jak je RPC začleněna do státní moci. Bylo to zhruba stejné jako za cara: církev je složkou státu. Dnes přímo komunikuje se všemi ministerstvy a resorty, uzavírá smlouvy a ukazuje nám, jak bychom měli žít. Žádnou Radu pro náboženské záležitosti i s jejím dohledem nad postupy církevního vedení v této situaci samozřejmě nepotřebují“.

Navíc RPC dostávala velkorysé financování a daňové úlevy od státu, který jí pomáhal prosazovat své podnikatelské zájmy, a to s velmi shovívavým státním dozorem. RPC se obklopila celým ekosystémem „pravoslavných podnikatelů“ s černosotněnskou mentalitou. Jednoho z nich, Konstantina Malofejeva, FSB přímo zapojila do financování a podpory hybridní agrese Ruské federace na Donbasu. „Zvláštní shodou okolností“ Malofejevovi podléhali Igor Girkin (Strelkov) a Alexandr Borodaj, důstojníci FSB, kteří sehráli zásadní roli v časné fázi války na Donbasu. SBU odposlechla Malofejevův telefonát, jak uděluje Girkinovi a Borodajovi podrobné instrukce a taktické pokyny. Jak právě tato skutečnost, tak další méně známá fakta svědčí o přímém napojení Malofejeva na FSB. Tato osoba figuruje v mnoha vyšetřováních od InformNapalmu, jejichž předmětem nejsou jen podvratné a teroristické aktivity na Ukrajině, ale také financování pravicových a ultrapravicových politických stran a skupin v EU.

RPC se stala magnetem a středobodem pro další skupiny pravoslavných fanatiků a tmářů, jako jsou donští kozáci, monarchisté nebo dokonce pravoslavní fašisté v Rusku. Z těchto skupin se stali hlavní dodavatelé „dobrovolníků“ pro nezákonné ozbrojené formace na Donbasu s výrazným „pravoslavným“ zabarvením, pro nejrůznější „kozácká vojska“, které terorizovala Luhanskou oblast, nebo pro Ruskou pravoslavnou armádu (RPA), nezákonnou ozbrojenou skupinu, která má požehnání a podporu jak ze strany RPC, tak UPC MP. RPA se podílela na loupežích, únosech, mučení a vraždění protestantských duchovních. Z UPC MP se také stalo semeniště pravoslavných džíhádistů po celém území Ukrajiny.

Teťana Derkač, novinářka píšící pro web petrimazepa.com, zpracovala kompletní výzkum vazeb UPC MP na „kozácké“ organizace na Ukrajině a znázornila napojení patnácti velkých diecézí UPC MP v různých částech země na nezákonné ozbrojené formace, které se podílely na ruské agresi proti Ukrajině. Zejména její články obsahují fotografie tlup těchto „kozáků“ s vlajkami Ruské říše nebo s vlajkami zobrazujícími Kristovu ikonu, tedy stejnými vlajkami, jimiž mávaly nezákonné ozbrojené formace ruské armády v oblasti bojů na Donbasu. Série jejích článků ukazuje soustavné zapojení UPC MP do podvratné činnosti RPC na území Ukrajiny.

Ideologické spojení RPC s úřadem ruského prezidenta a soustavné ruské zasahování do ukrajinské vnitřní politiky prostřednictvím RPC a UPC MP odhalili dobrovolníci z InformNapalmu v sérii vyšetřování #FrolovLeaks. Náš tým zanalyzoval elektronickou poštu „vcírkevněného experta“ Kirilla Frolova z let 2004 až 2016. Tento na jedné straně spolupracoval s politickými postavami RF jako je Konstantin Zatulin, Vladislav Surkov nebo Sergej Glazjev, na druhé straně s „pravoslavnými aktivisty“ všeho druhu na Ukrajině a s hierarchy UPC MP. Série vyšetřování ukazuje dlouhou historii zasahování do záležitostí ukrajinských církví a politických kruhů, hádek uvnitř RPC, pověstných skandálů v Rusku a na Ukrajině. Tato sága vyvrcholila v díle VII, který odhalil přímou spolupráci mezi tajemníkem Oděské diecéze a FSB na financování protimajdanového a separatistického hnutí v Oděse, což vyústilo v krveprolití dne 2. května 2014 v Domě odborových svazů.

UPC MP, dceřiná struktura RPC na Ukrajině, také sloužila a stále slouží jako distribuční síť proruské propagandy, modlí se za ruskou armádu a Putina a zároveň odmítá uctít památku padlých ukrajinských vojáků, propaguje vnímání Rusů, Bělorusů a Ukrajinců jako „jediného národa“ apod., tudíž reprodukuje hlavní propagandistická klišé ruských státních médií.

Hierarchové RPC a mnoho jejich kolegů na Ukrajině jsou pověstní svým nezřízeným způsobem života a touhou po přepychu. Podle pravoslavných kánonů skládají řeholní slib chudoby. Jejich záliba ve švýcarských hodinkách, rychlých německých bourácích nebo jachtách ukazuje, kým jsou ve skutečnosti: světskými lidmi přestrojenými do hábitů.

Závěry

Jsme si vědomi, že PRC měla i počestné kněze se skutečným duchovním rozletem, třeba Gleba Jakunina nebo Alexandra Meně. Šlo však o vzácné marginály, kteří i přes svou vysokou mravní autoritu nikdy nedosáhli na aspoň trochu významnější stupeň církevní hierarchie. Tito kněží a laici udrželi církev při životě v nejtemnějších dobách stalinských represí. Jsou také sílou, která se vždy snaží o samoočištění církve.

Hierarchie, jak u RPC v Rusku, tak u UPC MP na Ukrajině, však byla hluboce a systémově infiltrována sovětskými tajnými službami. Máme vážné důvody k domněnce, že v dnešním Rusku FSB (nástupce KGB) do velké míry udržela ve své moci hierarchickou strukturu RPC, tudíž i UPC MP. Rozsah této infiltrace zpochybňuje oprávněnost používání označení „církev“ pro RPC. Sjednocení tří pravoslavných církví na Ukrajině a vysvobození ukrajinského pravoslaví ze sféry přímého vlivu RPC proto uzrálo již dávno a má prvořadý význam pro státní bezpečnost Ukrajiny.

V další části tým InformNapalmu rozebere a vyvrátí některé z oblíbených postulátů ruské propagandy ohledně sjednocovacího procesu Pravoslavné církve Ukrajiny a její autokefality.

Artem Velyčko speciálně pro InformNapalm. Přeložil Svatoslav Ščyhol.
V případě použití informací je nutno uvést funkční odkaz na zdroj
(Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0)
Klikněte na „Sdílet“ a podělte se s přáteli
Staňte se fanoušky stránky InformNapalm Česko na Facebooku.