Tento týden se Ukrajina opět dostala do dějiště světové politiky. Respektovaný americký portál The New York Times uveřejnil článek, který přičítá Ukrajině možné dodávky raketových pohonů pro Severní Koreu. Autoři vytvářejí logický řetězec: samotná KLDR by patrně jen stěží dokázala vyvinout takové systémy během krátké doby, proto musela rakety zakoupit na sekundárním nebo stínovém trhu. Je možné, že samy rakety byly vyrobeny na Ukrajině nebo v Rusku. Obě země jsou uvedeny právě v tomto pořadí a právě slovo „Ukrajina“ je vloženo do titulku článku, což nám jaksi neponechává žádný prostor pro manévrování.

Článek převypravuje zprávu technického specialisty Michaela Ellemana, která vyšla ve stejný den jako článek na NYT. Autoři článku patrně buď působili s Ellemanem v tandemu, nebo pracovali s verzí jeho zprávy ještě před první publikací.

Kdyby podobný článek se zprávou spatřil světla světa na bezejmenném blogu některého think tanku, nikdo by mu nevěnoval pozornost. Hodnota podobných publikací se totiž obvykle poměřuje hodnotou média, které je zveřejní nebo převezme. Článku v NYT lidé uvěří a bude považován za spolehlivý zdroj.

Za samostatnou zmínku stojí, že se NYT nikdy nevyznačoval sympatiemi vůči Ukrajině a často nechal publikovat podivné články o Ukrajině, častěji však v sekci „Názory“ (jedná se v podstatě o obyčejný blog na webu), v tomto případě ovšem článek vyšel jménem redakce portálu.

Who is Mr. Elleman?

Ukrajinská média rychle udělala z amerického raketového odborníka Ellemana agenta Kremlu, což pro ně představovalo snad nejrychlejší způsob, jak vysvětlit výskyt podobného článku na NYT. V 90. letech Elleman působil v rámci odzbrojovacího programu v Rusku. A když pracoval v Rusku, pak je buď agentem Kremlu, nebo byl naverbován, zkrátka je to s ním jasné.

Šlo však o program Cooperative Threat Reduction Program (tzv. Nunn-Lugar Program), mezistátní program mezi USA a zeměmi bývalého SSSR, který existoval od roku 1991. Americká vláda dávala peníze na likvidaci jaderných, chemických a dalších zbraní hromadného ničení, prostředků pro jejich dopravu a na celkové odzbrojování. Na rok 2012 Američané uvolnili na tento program 8,97 miliard USD. Na programu se podílela i Ukrajina.

Elleman studoval fyziku na University of California v Berkeley, podílel se na různých odzbrojovacích programech, má pracovní zkušenosti u společnosti Lockheed Martin. V letech 1995 až 2001 řídil odzbrojovací program v Rusku a v letech 2003 až 2009 pracoval pro společnost Booz Allen Hamilton, která pomáhala s realizací odzbrojovacích programů. Tato společnost často zaměstnává bývalé příslušníky amerických tajných služeb. Stojí také za připomenutí, že Edward Snowden strávil téměř celou svou aktivní kariéru u tajných služeb právě u této společnosti (2009–2013).

De facto je Elleman úzce zaměřeným technickým odborníkem, který v Rusku sice pracoval, dělo se tak ovšem z pověření americké vlády, pak se dostal ke společnosti, která má blízko k americkým tajným službám, a dále platil za experta na raketové technologie. Zda podobný člověk může být „bývalým“, je velká otázka, i když spíše řečnická.

V něčem připomíná ministra zahraničí Ukrajiny Pavla Klimkina, který také studoval fyziku a v 90. letech se zabýval otázkami odzbrojení společně s americkými partnery. Na amerického agenta ho však nikdo nepasuje.

Proč Elleman obviňuje Ukrajinu?

Po přečtení článku na NYT nezůstaneme na pochybách, že Ukrajina tak či jinak dodávala raketové pohony do Severní Koreje. Špatná hospodářská situace na Ukrajině v kombinaci s velkými zkušenostmi v raketovém průmyslu, zkušenosti ze spolupráce s Ruskem, neznámí pašeráci raketových pohonů a vůbec, znáte přece Ukrajinu – jde o typický škatulkovací článek bez jakýchkoli důkazů, ale i tak prý všichni všechno chápou. Ukrajinu článek zmiňuje 26x, Rusko 13x. Důrazy jsou přesně dané.

Samotná Ellemanova zpráva však podává informace právě tak, že pohony byly možná vyrobeny v Rusku nebo na Ukrajině. Je možné, že dokonce na Ukrajině, ale ještě v sovětském období. Důrazy znějí právě tak: Russia and Ukraine (tato zmínka se v článku používá několikrát, přesněji řečeno v 5 až 7 pasážích po celém textu). Zejména Ukrajina je v článku zmíněna 12x, Rusko 20x. Redaktoři NYT tak změnili důrazy z Ellemanovy zprávy a udělali z Ukrajiny hlavního viníka, i když v původním článku mnohem více než o Ukrajinu šlo o Rusko.

Ruská (zcela chybějící) reakce

A zde je velmi zajímavé sledovat právě ruskou reakci. Kdybychom vycházeli z toho, že vznik tohoto článku byl dílem ruských tajných služeb nebo agentů vlivu, dala by se čekat bouřlivá reakce ze strany ruských expertů a diplomatů, Marija Zacharovová však z nějakého důvodu mlčí.

Zajímavé je, že článek vyšel v pondělí ráno a hned večer rádio Echo Moskvy odvysílalo pořad Arsenal. Hostem pořadu byl tentokrát Boris Obnosov, generální ředitel AO „Korporacija „Taktičeskoje raketnoje vooruženije“. Téma pořadu je ideální: ruský raketový průmysl. Mohlo by se zdát, že by v případě cíleného ruského informačního vhozu nejméně půlka pořadu byla věnována pranýřování zákeřné Ukrajiny, která dodává raketové technologie odpadlickým zemím. Během celé hodiny však otázka ohledně Ukrajiny vůbec nepadla…

Stojí za zmínku, že jakkoli se někdo snaží hodit na Ukrajinu dodávky raketových technologií pro Severní Koreu, Ukrajina fyzicky nemůže dopravit tyto technologie Kim Čong-unovu režimu. Dopravovat by se každopádně muselo buď přes Rusko, nebo přes Čínu. Další sankce kvůli Severní Koreji se Rusku dnes moc nehodí.

Koneckonců ve světě neexistuje žádný černý trh s raketovými pohony, stejně jako žádný sekundární trh s turbínami od společnosti Siemens. Tato věc každopádně má ruskou stopu. I kdyby byl pohon kdysi skutečně vyroben na Ukrajině či v USSR, do Severní Koreje ho dopravili nejspíš Rusové. A i kdyby technologie nebo samotná raketa přišla do KLDR z Číny, musela by se do Číny dostat buď opět z Ruska, nebo s vědomím Ruska.

Ruská informační mašinérie tedy půldne rozpačitě volila oficiální stanovisko: buď začít s obviňováním Ukrajiny, nebo se pro každý případ tvářit, že se nic nestalo. Vypadá to, že bylo rozhodnuto právě pro druhé ze stanovisek.

Jak se o korejských raketách psalo předtím?

Dodávky raketových technologií se v západním tisku řešily již nejednou. Ukrajinu však tyto články zmiňovaly jen letmo nebo nezmiňovaly vůbec.

Zejména ještě 1. června 2017 v rámci kulatého stolu „Trump and North Korea: Where Do We Go From Here?“ na Univerzitě Johnse Hopnikne, jehož se zúčastnil i Elleman, se řešily dodávky raketových technologií do Severní Koreje. Formulace se však opět omezily na to, že jde patrně ještě o sovětské raketové technologie, které se vyráběly v Rusku nebo na Ukrajině. Poměr zmínek o obou zemích byl opět 22:10 „ve prospěch“ Ruska.

Zajímavé je, že ještě 4. července v článku „Wie zum Teufel kommt Kim an eine solche Rakete?“ (Kde kčertu vzal Kim takové rakety?) německý Die Welt zmiňuje Ukrajinu a… Írán jako možné zdroje severokorejských raketových technologií, tento informační vhoz ovšem ukrajinská média snad vůbec nečetla.

Americký tisk se této otázce věnoval často. Třeba dva dny před článkem na NYT, 12. srpna, se v provinčním The Salt Lake Tribune objevil článek „North Korea still mastering how do deliver a nuke to US“, kde jako expert figuruje právě Michael Elleman, Ukrajinu však tento článek vůbec nezmiňuje. Že by shoda náhod?

Ideální výběr oběti

Přesto po Ellemanových analytických zprávách o rusko-ukrajinské stopě severokorejských raket článek na NYT mění důrazy a dělá z toho téma ukrajinsko-ruské, přesněji řečeno jen ukrajinské.

Oběť pro tuto kauzu byla zvolena ideálně. Jde o válčící zemi, která má beztak spoustu problémů, s nepřehlednou prehistorií dodávek zbraní do všech válečných oblastí na světě, disponující technologiemi výroby prakticky všech zbraní hromadného ničení, s podivnými vládnoucími špičkami, které lze obvinit z čehokoli, aniž by bylo nutno hledat nějaké zvláštní důkazy… i tak je přece vše jasné.

Jak důkaz nikdo nepředloží ohořelé tabulky s nápisem Made in Ukraine a datem výroby po začátku ruské agrese. Do informačního prostoru bude prostě vhozen evidentní fakt: mohla to přece být Ukrajina. Důkazy nikdo hledat nebude, všichni prostě budou těžit ze špatné pověsti Ukrajiny.

Navíc je Ukrajina de facto slabá země třetího světa, která nedokáže přiměřeně reagovat na informační vhozy. Dementi ze strany Pivdenmaše, Turčynova nebo Horbulina v USA prostě nikdo neuslyší, ukrajinští novináři nedostanou prostor na NYT, aby se mohli k obviněním vyjádřit. V dějinách jednoduše zůstane titulek „North Korea’s Missile Success Is Linked to Ukrainian Plant“…

Mlčení čínských jehňátek

Za samostatnou zmínku stojí mlčení čínské strany, díky níž Severní Korea vlastně existuje. Čína má se Severní Korejí hranici dlouhou 1420 kilometrů, Rusko něco přes 39 kilometrů. Proč tedy měly raketové technologie přijít do Severní Koreje právě z Ruska/Ukrajiny a ne z Číny?

Trumpova administrativa se dnes v podstatě rozptyluje na zcela zbytečný konflikt s odpadlickou zemí, která svými raketami ani nedokáže pořádně zasáhnout americké území a v nejnovější verzi jen vyhrožuje, že zničí technickou zásobovací základnu námořnictva USA na ostrově Guam.

Přitom by však Trumpova administrativa dnes mohla řešit hospodářské problémy označené ve volební kampani, a sice snížení americké závislosti na zahraničním zboží. Právě Trumpova touha omezit hojnost německého a evropského zboží na americkém trhu způsobila vlnu protitrumpovské hysterie ze strany evropských politiků a médií. K dnešnímu dni má Německo kladnou obchodní bilanci s USA přesahující 50 miliard eur, kladná bilance zemí eurozóny činí cca 100 miliard eur.

V obchodu s Čínou mají USA vůbec obchodní deficit dosahující téměř 350 miliard USD. Kdyby Trumpova administrativa zahájila novou hospodářskou politiku ve stylu America First, nejvíce by na to doplatilo právě zaměřené na vývoz čínské hospodářství.

Právě Číně dnes hraje do karet, že namísto řešení hospodářských problémů musí USA najednou bojovat proti Severní Koreji, která bůhvíkde vzala raketové technologie umožňující zasáhnout území USA. V nejhorším případě je pacifikace Severní Koreje jakýmsi podomácku vyrobeným trumfem v rukou čínské diplomacie.

Zajímavé je, že právě v den uveřejnění článku o dodávkách ukrajinských raketových pohonů Čína demonstrativně zpřísnila své hospodářské sankce proti Severní Korei. Že by pouhá shoda náhod, nebo snad další výsledek smlouvání mezi Čínou a USA?

Vyrobená na koleni „drátěná košile“ proti Javelinu

Možná bychom však neměli hledat tak složitá vysvětlení. Svého času Ukrajina již byla nařčena, že dodává Kolčugy (radarový systém, výraz se překládá jako „drátěná košile“ – pozn. překl.) do Iráku. Pak do Iráku přišli Američané, žádné stopy po ukrajinských Kolčugách však neobjevili. Nicméně z ukrajinského prezidenta Kučmy tehdy demonstrativně udělali takřka odpadlíka. Teď po letech dějiny vše vrátily na pravé místo, pachuť však zůstala.

Dnes, ve čtvrtém roce trvání války, se v Americe konečně začalo mluvit o poskytnutí letálních zbraní Ukrajině. Musíme však chápat, že se o této věci jedná už několik let nikoli náhodou. Proti těmto dodávkám vystupují jak agenti vlivu Kremlu (v tomto ohledu je zajímavý nedávný článek na Bloombergu), tak vnitrostátní síly, které nespatřují přímou výhodu pro Ameriku z rychlého ukrajinského vítězství. K čemu by Americe vlastně bylo rychlé vítězství ukrajinské armády na Donbasu, když by se tato věc mohla řešit léta, aniž by Rusko vyvázlo z dalšího konfliktu?

Víme, že při dobré vůli získají přístup k moderním technologiím jak nějací Talibové, tak vousatá syrská opozice. Jen dodávky zbraní na Ukrajinu zatím váznou.

Teď bude velmi zajímavé pozorovat reakci americké strany na tento článek. V nejhorším případě jen upadne v zapomnění a stane se neúspěšnou interpretací Ellemanova článku. Tato kauza si však může najít uplatnění i při vnitroamerickém vyřizování účtů jako argument proti poskytnutí letálních zbraní Ukrajině.

Tento příspěvek zpracoval Anton Pavluško speciálně pro web InformNapalm.
(Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0)
Klikněte na „Sdílet“ a podělte se s přáteli.
Staňte se fanoušky stránky InformNapalm Česko na Facebooku a nechte se pohotově informovat o nových příspěvcích v češtině.

Překlad: Svatoslav Ščyhol