Redakční poznámka InformNapalmu: nabízíme vyšetřování od aktivistů z občanského sdružení Europrostor Dmytra Lisunova a Oleha Baturina zpracované speciálně pro mezinárodní zpravodajskou komunitu InformNapalm. Shromážděný materiál nabízí informace o dalším cenném svědkovi v kauze letu MH17 zlikvidovaného v nebi nad Donbasem. Připomeňme, že v minulé publikaci Europrostor přinesl informace o ruském válečném zločinci, generálmajoru RF Sergeji Dubinském, který je také spojen s kauzou malajsijského Boeingu.

---

„Kravaťák“ terorista. Další svědek v kauze sestřeleného Boeingu MH17

Kvůli mediálnímu ohlasu, který vzbudil náš předchozí článek věnovaný expříslušníkovi ruské GRU S. N. Dubinskému (přezdívka Chmurný) a zvýšenému zájmu o něj ze strany vyšetřovatelů zřízení MH17 z projektu Bellingcat uveřejňujeme příspěvek o dalším cenném svědkovi v kauze neštěstí Boeingu.

Seznamte se: „exministr státní bezpečnosti“ „DLR“ Andrej Jurjevič PINČUK.

Do nejistého podniku s názvem Novorusko vtáhli Andreje Pinčuka kremelští kurátoři onoho nepovedeného projektu jednoho dne v březnu 2014, kdy Pinčuk přistál na letišti Simferopol s výsadkem expříslušníků „Ministerstva státní bezpečnosti“ „Podněsterské moldavské republiky“ v čele s odiózním Vladimirem Anťufejevem. Tato skupina (jedna z mnoha) ruských „onitunejsou“ měla zcela zjevný cíl: uloupit Krym. Je nutno uznat, že se jim to povedlo…

Po Krymu se Pinčuk začátkem července 2014 vynoří, opět ve společnosti svého ochránce Anťufejeva, v mladé rádoby republice „DLR“ jako „ministr státní bezpečnosti“. Do této funkce (kterou zastával předák Vostoku A. S. Chodakovskij) ho dosadili kurátoři z Kremlu. Jak vyjde později najevo, když moskevské vedení vsadilo na Pinčuka, udělalo hrubou chybu. Kvůli vlastnímu chování a chování svého „kurátora“ Anťufejeva získá „ministr státní bezpečnosti „DLR“ spoustu nepřátel.

Již 2. března 2015 Andrej Jurjevič s pocitem splněné povinnosti opouští Doněck, aniž by pochopil, že právě kvůli podobným přespolním chytrákům, ministrům na půlroku nebo o něco déle, je Donbas odsouzen k živoření, degradaci a zapomnění. Trochu si pohrál na politika, než ho to přestalo bavit.

Po návratu do Moskvy našemu „hrdinovi“ velmi rychle našli místo pod sluncem tak, že ho dostali do „Svazu dobrovolníků Donbasu“ na pozici zástupce věrného psa Vladislava Surkova, Alexandra Jurjeviče Borodaje.

Kdo byl tento pán ministr státní bezpečnosti bůhvíčeho? Abychom tomu přišli na kloub, navrhujeme nejdříve nahlédnout do náčrtu jeho díla Generace DLR kontura bezpečnosti. Tato kniha se dosud nedostala do tisku a nebyla nikde publikována, přestože web Svazu dobrovolníků Donbasu uvádí, že její náklad vyjde tiskem koncem ledna 2017.

Pozoruhodné je, že předmluvu ke knize začíná Pinčuk slovy:

– Určitě se to dá zveřejnit?

– A proč ne?

A vskutku, proč ne… My osobně považujeme tuto knihu za Pinčukovo upřímné doznání k válečným zločinům na území Ukrajiny. Kromě své osobní kariéry na Donbasu se náš „spisovatel“ dotýká třeba stránek spojených se Surkovovou rolí v konfliktu na východě Ukrajiny a v kapitole 5 dost podrobně popisuje události spojené s nehodou Boeingu. Vzbuzuje zájem jeden fragment této kapitoly.

„…Ihned po zasedání přišla zpráva o sestřeleném malajsijském Boeingu. Vladimir Anťufejev, předtím již schválený jako první vicepremiér pro orgány činné v trestním řízení, kategoricky odmítl jet na místo události, prohlásil, že by se „v této kauze neměl ukazovat“, a pověřil tím mne. Já sám bych to udělal stejně. Navíc tam vystartoval i premiér, nakonec jsme tak jeli k místu dopadu letadla s Alexandrem Borodajem v jeho autě…“

Zkušený Anťufejev věděl, že Boeing sestřelili Rusové. Stejně tak chápal, že si to dříve či později zodpoví, právě proto nechtěl být s tak nepříjemnou kauzou spojován.

Nyní si projdeme životopisné údaje našeho zkoumaného objektu.

Andrej Pinčuk se narodil 27. prosince 1977 v Tiraspolu, je „šťastným držitelem“ ruského pasu (o občanství „PMR“ nebo „DLR“ z nějakého důvodu nestál), je ženatý, má tři děti. Má také státní občanství Ukrajiny a příbuzné v Biljajivce, Oděská oblast.

Andrej Jurjevič je patrně člověk dost vzdělaný, v letech 1995 až 2009 totiž stačil vystudovat „Tiraspolské učiliště vnitra“ (obor operativní a pátrací činnost), Meziregionální akademii řízení personálu v Kyjevě (ekonomická fakulta), „Podněsterskou státní univerzitu T. H. Ševčenka“ (právnická fakulta) a samozřejmě také Ruskou akademii státní služby při prezidentovi Ruské federace (katedra národní bezpečnosti).

Na první pohled tedy máme co do činění s jakýmsi právníkem a ekonomem v jednom. Ovšem jen na první pohled. Náš figurant je totiž důchodcem ruské FSB v hodnosti plukovníka.

Zeptáte se: jak se Andrej Jurjevič dokázal dostat do kohorty „rytířů pláště a dýky“? Velmi snadno, je totiž důstojníkem platných rezerv ruské FSB. Právě tyto soudruhy používá FSB pro plnění specifických úkolů a obsazování státních aparátů a tajných služeb nejrůznějších rádoby republik. Lidem jako je Pinčuk se mezi profesionálními příslušníky tajných služeb říká „kravaťáci“ (důstojníci, kteří se k FSB dostali po civilní nebo jiné neprofilové vysoké škole).

Zajímavé je, že v roce 1998 absolvoval speciální kurz zvyšování kvalifikace na Institutu národní bezpečnosti KGB Běloruské republiky. Podle všeho právě v letech 1997–1998 začala kariéra „kravaťáka“ Pinčuka u orgánů státní bezpečnosti.

Od ukončení „Tiraspolského učiliště vnitra“ v roce 1997 až do roku 2012 slouží Pinčuk na „ministerstvu národní bezpečnosti“ „Podněsterské moldavské republiky“, kde řídí útvar vnitřní bezpečnosti a dotáhne to až na náměstka ministra. V té době de facto působí jako osobní pověřenec V. Anťufejeva, který pomáhá Pinčukovi s upgradem z příslušníka „ministerstva státní bezpečnosti“ „PMR“ na důstojníka FSB.

V letech 2013 až 2015 šéfuje odboru bezpečnosti OAO „Objediňonnaja dvigatělestrojitělnaja korporacija“, která je součástí ruské státní korporace Rostěch – je to nedosažitelná pozice pro člověka z ulice a logický schůdek na kariérním žebříčku pro „kravaťáka“. Zajímavé je, že se tato společnost specializuje na „napomáhání státní politice rozvoje a modernizace průmyslu RF“. Pravděpodobně zde Pinčuk obstarával průmyslovou špionáž nebo něco podobného.

Další Pinčukův osud už známe: vyslání na Krym a na Donbas.

Všem, kdo má zájem upřesnit shora uvedené informace a položit osobně Andreji Jurjeviči otázky ohledně okolností zřícení sestřeleného Boeingu, umožníme ho navštívit na adrese, kde se skutečně zdržuje (Moskva, šosé Entuziastov 52, byt č. 64), nebo si s ním promluvit telefonicky: 8 910 003 94 90.

Každý, kdo Pinčuka dobře zná, se patrně zeptá, jak to, že se tak zkušený soudruh nedokázal ochránit před únikem informací. I to se stane… Hoch se vrátil domů, vypnul, pustil se do občanských aktivit, zatoužil po slávě a začal psát paměti…

Jen s jedním nepočítal: ti, kdo kvůli němu přímo či nepřímo trpěli, na Pinčuka nezapomněli ani nezapomenou. A když se nám podařilo dostat k osobě na úrovni jako je náš „hrdina“, věřte, že identifikovat všechny ruské žoldáky, kteří zanechali svou stopu na Ukrajině, nebude nijak těžké. A dříve či později si všichni ze svých činů zodpoví.

Pinčukův příběh znovu dokazuje, že se kremelským kurátorům stále daří ve své volbě mýlit. I tentokrát také vsadili na chtivé a omezené pěšáky, aby jejich rukama přivedli k životu svůj pohádkový projekt Novorusko. Tito pěšáci také vyždímají ze situace maximální výhodu pro sebe, mastí si kapsu penězi ruských daňových poplatníků, kterými je velkoryse zásobovalo a stále zásobuje ruské vedení. I na existence jako je Pinčuk se však dříve či později najde svůj profesionální „liftboy“ nebo zaměřovač raketometu Čmelák.

Každopádně jsme teprve na začátku. Pinčukovy archivy se stanou podnětem k celé sérii novinářských vyšetřování. Můžete se těšit na další publikace.

P.S. Po odchodu z Donbasu A. Pinčuk pečlivě pracuje na vytvoření vlastního image uvědomělého zastánce „rusského miru“, který kvalitně splnil zadaný úkol: vytvořil „ministerstvo státní bezpečnosti“ „DLR“, spolehlivý štít mladé rádoby republiky. Ve skutečnosti se však vyznamenal pouze tunelováním (tzn. znárodňováním) aktiv Donbasu, rabováním a zabíjením civilistů. Jako příklad uvedeme jeden dokument z Pinčukova archivu, který potvrzuje, že v srpnu 2014 zaměstnanci „ministerstva státní bezpečnosti“ „DLR“ na pokyn V. Anťufejeva ukradli z depozitu Národní banky Ukrajiny v Doněcké oblasti něco přes milion hřiven. Taková je estébácká podstata: vydávat přání za skutečnosti.

---

Tento příspěvek zpracovali Dmytro Lisunov a Oleh Baturin, občanské sdružení Europrostor.

(CC BY) Informace zpracovány speciálně pro web mezinárodní komunity InformNapalm, v případě převzetí nebo použití tohoto příspěvku je nutno uvést funkční odkaz na autory a na náš projekt.

---

Překlad: Svatoslav Ščyhol