Redakční poznámka InformNapalmu:
Publikujeme zajímavý rozbor situace na Svitlodarském oblouku, jak ji popsal veterán protiteroristické operace dobrovolník Jurij Rudenko v sekci Názory na webu Inforesist. V popisu událostí jsme našli jedinou menší nepřesnost, kterou ukážeme v textu, hlavní část uvedených informací a události však InformNapalm hodnotí jako maximálně objektivní.

Svitlodarskému oblouku se říká oblouk nikoli bezdůvodně. Po odchodu našich jednotek z Debalceve v únoru 2015 má pomyslná „dělicí čára“ v tomto úseku fronty skutečně tvar oblouku, který lemuje městys Luhanske a na západě se opírá o Vuhlehirskou přehradu.

Náročný členitý terén této lokality a dost velká vzdálenost od obydlených míst v kombinaci s neochotou nepřítele se zakopávat v holé stepi poskytly našim jednotkám jistý operační prostor s tím, že taktika „plíživé ofenzivy“ na tomto úseku přinášela kladné „dividendy“ již od února 2016. Což umožnilo postupným obsazováním „šedého pásma“ a zřizováním plnohodnotných úkrytů a zákopových linií poněkud odsunout linii válečného střetu od Myronivské tepelné elektrárny a (především) od Vuhlehirské tepelné elektrárny, která je strategicky významným objektem.

Vzhledem ke skutečnosti, že Debalceve i s okolím podle výsledků druhého jednání z Minsku oficiálně platí za území kontrolované ukrajinskou vládou, žádná z těchto operací naší armády ujednáním předmětných dohod neodporuje.

Zároveň vzhledem k tomu, že je toto místo na rozhraní mezi tzv. LLR a DLR, byla nepřátelská obrana na tomto úseku zjevně oslabena kvůli problému se spoluprací mezi ozbrojenými složkami obou teroristických organizací. Není divu, že se toho velení našich vojsk snažilo využít ke zlepšení pozic jak z taktického, tak strategického hlediska.

Postup o několik kilometrů ve směru Debalceve by umožnil dostat pod palebnou kontrolu silnici M04 (Znamjanka – Krasnodon) v úseku Vuhlehirsk – Debalceve, což by zase vytvořilo problémy se zásobováním Horlivky a také pravděpodobně umožnilo zlepšit ukrajinské pozice z pohledu protibateriového boje tak, že by „uzavřelo“ severovýchod Horlivky pro nepřátelské dělostřelectvo, což by zase patrně ovlivnilo situaci v Zajceve, Holmivském a Kurďumivce.

Nepřítel s vědomím strategického významu této lokality (dominantní výšiny) se také snažil vylepšit obsazené pozice. A prakticky celé léto strávily strany vzájemnými nočními dělostřeleckými souboji a střety v malých skupinkách.

Avdijivská průmyslová zóna však stáhla na sebe z tohoto frontového úseku jak síly a prostředky, tak pozornost veřejnosti.

V létě 2016, přesněji řečeno 29. června zde došlo k prvnímu vážnějšímu bojovému střetu s nasazením obrněné techniky. Sdružená jednotka z vojáků 54. brigády a 25. praporu Kyjevská Rus a z průzkumné skupiny Pravého sektoru v reakci na minometné ostřelování zaútočily na nepřítelem obsazené výšiny. Bylo dobyto opevněné stanoviště a zabit jeho velitel Ajrat Natikovič Kalimullin, státní občan Ruské federace z Tatarstánu.

Redakční poznámka:
Podle informací InformNapalmu informace o smrti státního občana RF nadporučíka Ajrata Kalimullina nebyly pravdivé a omylem se rozšířily v médiích. V červenci 2016 se dobrovolníci od InformNapalmu sešli s jedním vojákem, který se zúčastnil boje z 29. června na Svitlodarském oblouku. Tento voják poskytl občanský průkaz, který ztratil Ajrat při útěku z pozic, a příkaz k osobnímu volnu s telefonním číslem na rubu, který byl nalezen mezi doklady odstřelovače, státního občana RF Alexandra Galkina, podřízeného poručíka A. Kalimullina. Byl proveden kontrolní telefonát, který pomohl zjistit další okolnosti a prokázat, že Ajrat zůstal naživu.

Podrobněji viz příspěvek: Ruští občané: likvidace odstřelovače a telefonát zběhlému veliteli roty (video)

Nepřátelské dělostřelectvo však začalo právě dobyté pozice ostřelovat a vzhledem ke špatné kvalitě opevnění se museli naši vojáci po zničení těžkých zbraní nepřítele stáhnout. Ztráty z tohoto boje činily na ukrajinské straně 2 mrtvé a 10 zraněných, na straně nepřítele odhadem na 20 mrtvých (z toho 6 zajatců, které zabila palba z „vlastního“ dělostřelectva)…

Až do prosince 2016 zůstala situace „na oblouku“ beze změn, 18. prosince se pak bitva opakovala sice za stejných podmínek, tentokrát však v jiném rozsahu…

Dne 18. prosince byla podniknuta lokální ofenziva v počtu až jedné roty, jejímž účelem bylo neutralizovat nepřátelské pozice v lese, východně od výšiny 231.6 (v zimě 2015 četové opevněné stanoviště Paša), odkud se permanentně vedla palba ohrožující mj. Vuhlehirskou tepelnou elektrárnu, což by mohlo zase vést k narušení zásobování Bachmutu a okolních vesnic elektřinou a vodou. K úspěšnému vyčištění samotného lesa bylo zapotřebí neutralizovat opevněné stanoviště nepřítele na výšině 216.8 (separatisté mu říkali Kikimora).

V cca 6 hodin ráno začala operace. Patrně s ohledem na zkušenosti z léta ozbrojenci mnohem lépe opevnili své pozice a kladli významný odpor. Požádali o dělostřeleckou podporu, a během dne se tak z lokálního konfliktu vyvinula dost rozsáhlá operace s nasazením záloh a obrněné techniky. Vedle dělostřeleckého souboje došlo k boji zblízka na vzdálenost 10 až 200 metrů a k několika protiútokům.

Ukrajinské jednotky utrpěly významné ztráty, 8 mrtvých a cca 30 zraněných, pohmožděných a otřesených (v době napsání tohoto článku). Ztráty u nepřítele (s ohledem na údaje z různých zdrojů) čítají řádově na 20 mrtvých. Ke konci prvního dne střetů zůstalo samotné opevněné stanoviště „výšina 216.8“ pod kontrolou Ozbrojených sil Ukrajiny, byly zorganizovány dodávky munice a střídání personálu na pozici. Důležitou roli při evakuaci zraněných sehrály posádky od dobrovolnické organizace paramediků ASAP.

K večeru 18. prosince byla na sociálních sítích a zpravodajských webech inspirována panika, kdy proukrajinský segment sítě především řešil ztráty ukrajinské armády, zatímco proruská média podávala lokální operaci Ozbrojených sil Ukrajiny jako významnou ofenzivu na Debalceve a tvrdila, že Ukrajina porušuje Minské dohody, aniž by zmínila, že celé okolí Debalceve by mělo podle ujednání Minského příměří přejít pod kontrolu ukrajinské armády.

Dne 19. prosince boje trvaly, i když už méně intenzivně, používalo se převážně dělostřelectvo, v polovině dne však byly za účelem případné neutralizace přicházejících nepřátelských posil uvedeny do bojové pohotovosti č. 1 jednotky 17. samostatné tankové brigády, na nasazení tanků však nedošlo, nepřátelský nápor se podařilo zastavit dostupnými sílami.

S platností k 20.–21. prosinci lze jen těžko mluvit, že by bitva byla u konce, intenzita bojů však klesla. Situace má předpoklady k dalšímu vývoji. Obsazené pozice totiž umožňují pozorovat provoz na silnici Znamjanka – Krasnodon (v úseku Vuhlehirsk – Debalceve) a výrazně usnadňují úkol potlačení nepřátelského dělostřelectva (v lokalitě Holmivskyj – Bajrak – Hurty), což by zase mohlo vést k posunu stykové čáry v těchto místěch.

Nepřítel, vědom si vzniklé situace, se pravděpodobně pokusí dobýt výšinu 206.8 zpět, zatímco Ozbrojené síly Ukrajiny budou patrně muset (pro zlepšení konfigurace linie bojového střetu) obsadit sousední výšinu 226.7, což by de facto opakovalo postup ruských jednotek z roku 2015, kdy tyto obsadily obec Lohvynove.

Opět je nutno vzít v potaz, že v současné době Lohvynove nemá ten význam, jaký mělo v únoru 2015, kdy se bojovalo hlavně o kontrolu nad silnicí Charkov – Rostov. Na cestě k dominantní výšině v této lokalitě (výšina 309 – bývalé četové opevněné stanoviště Valera) se naše jednotky jednoznačně setkají s nutností kontrolovat výšiny u Lohvynove, což by ve výsledku způsobilo posun celé „frontové linie“.

V tuto chvíli má „fronta“ 2 vzájemné dvousečné výběžky a patrně ani ukrajinská armáda, ani nepřítel nejsou se vzniklou situací spokojeni. Vzhledem ke skutečnosti, že se mise OBSE právě chystá na vánoční prázdniny, a „pán Bílého domu“ se zatím neujal svého úřadu, v očekávání dalšího humanitárního konvoje z RF 22. prosince můžeme předpokládat, že vyhrocení ve směru Debalceve teprve začíná.

Autor příspěvku: Jurij Rudenko, veterán protiteroristické operace a dobrovolník

Překlad: Svatoslav Ščyhol