Lee Iacocca řekl o titulcích naprosto přesně: „Většina lidí nečte články, ale prohlíží si pouze titulky. Ten, kdo je vymýšlí, tak má obrovský vliv na vnímání zpráv čtenáři“.

Dnes jsem narazila na nádherný kousek titulkového umění v německém listu Die Zeit, o tom však za chvíli. Uvedu pro začátek pár příkladů titulků v německých médiích z posledních měsíců, tedy v době, kdy uplynuly již přes dva roky od prvních dnů okupace ukrajinského Krymu a následné ruské válečné agrese proti Ukrajině.

Podobné faux pas se občas sem tam mihne. Třeba list Die Welt z 22. února 2016 se svým titulkem o Eurovizi a Džamale: Ukrajina provokuje Rusko uchazečkou z Krymu. Ano, to už víme, Ukrajina přece provokuje Rusko bezmála dva roky. Nejdříve uskutečnila u sebe doma revoluci, pak umožnila obsadit svůj poloostrov, vyprovokovala ruské vojáky z povolání k příchodu na Donbas a zabíjení svých občanů a pak začala drze bránit vlastní území na východě vlastní země, dokázala vyvolat západní sankce, odmítla odebírat ruský plyn a teď ještě ke všemu brojí proti „russkému miru“ a mluví o jakési vlastní představě o své vlastní budoucnosti. Je to přece evidentní ryzí provokace.

V květnu byl na obrazovky uveden filmový dokument od režiséra z BBC o konspiračních teoriích kolem MH17. Režisér je poměrně známý a jeho filmy se dají na internetu snadno najít. Dramaturgický princip je jednoduchý: najde nejrůznější zázračné botaniky se zajímavými teoriemi o nějaké události (třeba o útocích z 11. září), nechá je, aby se na obrazovce vypovídali, a pak jejich teorie rozmetá napadrť. Co ovšem píše německý Stern v anonci k tomuto filmu v Německu? V těch nejlepších tradicích kremelské propagandy se dočteme: Filmový dokument BBC: Ukrajinská stíhačka mohla sestřelit MH17… Vše je hned jasné.

Nebo ještě další vynikající titulek, který před pár týdny vydaly neméně vážené a seriózní německé noviny, frankfurtská FAZ: Vladimir Putin označil americký systém protiraketové obrany na Ukrajině za hrozbu. Hned jsem se na fóru FAZ začala zajímat: kde přesně na Ukrajině objevili němečtí novináři americký protiraketový systém? Chtěla jsem totiž tak skvělou zprávu předat svým ukrajinským přátelům, kteří na rozdíl od německých novinářů neměli o tak příznivém vývoji událostí vůbec žádné tušení. Ukázalo se však, že v samotném článku šlo o americký protiraketový systém v Rumunsku. Jak se do titulku najednou dostala Ukrajina, není úplně jasné. Co to je: honba za čtenáři, nebo záměrná sabotáž, když vezmeme v potaz, že téma amerických zbraní, amerických vojáků a tun amerických sušenek na Ukrajině patří mezi oblíbená témata kremelské propagandy?

Vzniká dojem, že novinařina jako taková již zanikla. Existují sice jednotlivci, kteří novináři skutečně jsou, existuje však i žurnalistika?

Z nějakého důvodu jsou novináři zcela přesvědčeni o své naprosté beztrestnosti, demokracie přece vynáší do popředí demokratického společenského zřízení zejména svobodu slova.

Dilema pro mě spočívá v tom, že jakákoli svoboda předpokládá zodpovědnost. Žádná svoboda bez vědomí vlastní zodpovědnosti a žádná práva bez vlastních povinností nejsou možná. Především ve vztahu k sobě samému.

Pod zástěrkou svobody slova teroristé a propagandisté produkují své mediální hlásné trouby po celém světě, šíří vědomé lži, překrucují skutečnost ve prospěch mocných tohoto světa, vedou válku o lidskou mysl a duši.

Nikdo si nevzpomene na „novinářskou etiku“, která je předepsána i zákonem. Na závazek přinášet lidem pravdu, pídit se po ní a odhalovat podstatu věcí..

Pod rouškou svobody slova se „novináři“ (zkusme jim říkat jen mediální zaměstnanci) naučili vyjadřovat svůj subjektivní osobní názor (což bylo dosud výsadou jen umělců, po všech ostatních bylo přece vždy jaksi požadováno zdůvodnění a logika) a stavět své náměty tak, že se ona objektivní realita zkrátka vytrácí. Prostě neexistuje.

S tím, že osobní názor je ten lepší případ. V polovině případů (jsem idealistka, proto píšu v polovině, myslím, že ve skutečnosti je to hodně přes 50 %) se jedná o prachobyčejné uplácení. Tedy o korupci v novinářském prostředí. O státním aparátu všichni diskutují rádi, ale „korupce v novinářském prostředí“ – slyšel někdo někdy vůbec tento výraz? Když ne, právě jsem ho vymyslela.

Co tedy máme? Lidi, kteří ovládají slova, dokážou si s nimi pohrát a podat tak, aby se rychleji dostala do lidského povědomí. Je to jejich povolání: dostat zprávu do cíle. Něco jako posel nebo kurýr.

V podmínkách naší dnešní každodenní rutiny, kde volný čas obyvatel tvoří večerní pořad vysílaný televizí některé země, máme tak z „novinářů“ armádu vojáků, kteří se dokážou zmocnit toho nejdůležitějšího: lidského rozumu a ducha. Dokážou přeprogramovat představu člověka o světě. Ovlivnit jeho vnímání skutečnosti… Virtuální armádu, která je v naší době skutečně schopna zvrátit průběh reálných událostí, protože se virtuální svět už dávno propojil s tím fyzickým a stal se jeho součástí. A celá tato armáda drží před sebou obrovské plakáty, kde je velkým tučným písmem napsáno: SVOBODA SLOVA!

Právě tento plakát odklízí z cesty každého, kdo protestuje nebo se to snaží popírat…

Co je svoboda slova? Je to svoboda vyjádřit svůj názor (zdůrazňuji: SVŮJ). Pro každého člověka. „Každý člověk“ ovšem nepůsobí v strukturách ovlivňujících masové povědomí. Neměli by snad lidé, kteří disponují tak velkým vlivem, být na své svobodě slova omezeni pravdou, ctí, poctivostí, etikou a morálkou?

Mají snad právo novináři po ostřelování zástupců OBSE na Donbasu psát titulky jako: „Ukrajina: na zástupce OBSE na východě Ukrajiny se střílelo!“ (dnešní Die Zeit, jedny z největších německých novin).

Zajímavý titulek, že ano? A docela pravdivý… Stalo se to přece na Ukrajině, nebo ne? OBSE. Střílelo se. Co je tu špatně?

Ale no tak. Psychologie se přece uznává jako věda již přes sto let a je fakt, že po tomto titulku člověku zůstane v hlavě jediné: „Ukrajina = OBSE = střílení!“
To je vše.

A jak by se vám líbil třeba titulek: „Na zástupce OBSE stříleli na okupovaném Donbasu proruští teroristé z ruských zbraní“?

Přece jen trochu jiný dojem, že ano?

Ten druhý titulek je přece objektivní skutečnost. „Novináři“ o ní však pomlčeli. S tím, že formálně „nic nepřekroutili“.

Ono „nic“ znamená: zanechali v mysli čtenářů jasnou představu, že se na Ukrajině střílí, a to i na zahraniční zástupce. Rusko s tím nic společného nemá. Ruští vojáci za nic nemůžou. Ruské zbraně tu nebyly ani blízko. Donbas není označen samostatně jako ukrajinské území, které již dva roky okupují nacisté a o které se již dva roky válčí. Nic z toho tu není.

Tento příspěvek zpracovala Irina Schlegel speciálně pro InformNapalm

Originál publikován dne 29. května 2016

Překlad: Svatoslav Ščyhol