Nabízíme čtenářům InformNapalmu zajímavý článek z webu Uchoose.info, který zpracovala Ljubov Cybulska, vedoucí skupiny pro analýzu hybridních hrozeb Ukrajinského krizového mediálního centra. Anglické znění článku je také dostupné na odkazu Reflexive Control.

70. léta 20. století, USA. FBI zřizuje organizační složku pro kriminální profilování. Filozofie je jednoduchá: na základě zpracovaných psychologických portrétů dopadených sériových vrahů a sexuálních násilníků zkoumat zákonitosti a objasňovat podobně zaměřenou trestnou činnost. Ukázalo se, že sériové vraždy tvoří 1 % ze všech vražd na území USA a že jejich pachatelé mají mnoho společného.

Jejich behaviorální vzor má celou řadu zákonitostí. Třeba sérioví maniaci mají nejčastěji sexuální motivaci, vraždí převážně příslušníky své vlastní rasy, rádi si odnášejí nějakou věc patřící obětí nebo se vracejí na místo činu, aby si vraždu znovu „vychutnali“. Právě v tuto chvíli FBI usuzuje, že všechny tyto detaily se musí využít k vylákání a dopadení vrahů. Takto například vzniká nápad spolupracovat s médii a zveřejňovat v nich chybné informace, jejichž pomocí lze se zločinci manipulovat (podrobněji se o tom dozvíte z knihy Mindhunter nebo stejnojmenného seriálu na Netflixu).

Jedna z myšlenek profilování: důkladné zkoumání nepřítele, porozumění jeho logice za účelem ovlivnění jeho chování

Prostředky, které použil Federální úřad pro vyšetřování, představují skvělou ukázku reflexní kontroly.

O řadu desetiletí dříve než FBI začali reflexi zkoumat sovětští vědci. „Procesu, kdy jedna ze stran dodává druhé straně podklady k rozhodování, se říká reflexní kontrola“, právě tuto definici uvedl v 60. letech Vladimir Lefevr, sovětský a později americký psycholog, matematik a tvůrce teorie reflexních her.

Šlo o dobu, kdy vrcholila tzv. studená válka. Hlavním bojištěm bylo to informační, kdy se strany chlubily svými technologickými úspěchy. Jejich hlavními nástroji byly tajné služby a média. Jak SSSR, tak USA se snažily ukázat svou sílu, aby na jedné straně zastrašily nepřítele, na druhé vyčerpaly jeho ekonomiku permanentními výdaji na obranu. Sovětský svaz pořádá zinscenované přehlídky kvůli západním zpravodajcům s atrapami balistických raket. Účelem těchto operací bylo přesvědčit Západ, že jejich rakety mají větší možnosti, než tomu skutečně bylo. Kvůli předvádění zhotovují podvrhy, kdy hlavice do raket působí dojmem obrovských rozměrů.

Právě v té době přichází vědomí širokých možností manipulací s nepřítelem. Účelem „reflexe“ je změnit chování protistrany, kdy tato netuší, že nerozhoduje dobrovolně. Navíc vždy nepříznivě pro oběť, dojde jí to však příliš pozdě, kdy toho nepřítel už dokázal zneužít.

Sověti a později Rusové vzali zkoumání reflexní kontroly velmi vážně. Při hledání materiálu pro tento článek jsem našla desítky studií od sovětských a soudobých ruských vojenských teoretiků. Tento pojem je obsažen ve strategických dokumentech Generálního štábu Ozbrojených sil RF. Jejich přehled o tomto jevu dosahuje vymodelovaných jednotlivých situací.

Třeba v čerstvém říjnovém vydání časopisu Vojennaja mysl (Vojenská myšlenka – časopis Ministerstva obrany RF pro generálský a vyšší důstojnický sbor ruských Ozbrojených sil a profesorský sbor příslušně zaměřených škol) se píše o reflexním řízení v situaci námořního souboje.

„Psychologickými nedostatky námořního souboje může být narušení schopnosti vojáka soustředit pozornost, přechodná amnézie (voják zapomene, co a v jakém pořadí má dělat), vznik chybové idiocie (voják není schopen udělat jednoduché výpočty nebo logicky spojit věci). Může to pociťovat i celá lodní posádka. Tyto skutečnosti nám dávají příležitost, jak nepřítele ovlivnit. Získáváme tak možnost vytvářet iluzi vnímání a myšlení ve vztahu k našim krokům, zkreslovat vnímání bojové situace, narušovat rozhodování, pomáhat nepříteli dospět k nesprávným závěrům, přimět ho k nevýhodnému postupu nebo zaměstnat jeho pozornost problémy s řešením bojových úkolů nesouvisejícími. Reflexní řízení vždy souvisí s funkcí podvědomí“, říká autorka článku, kandidátka sociologických věd Irina Sitnovová.

Pak pokračuje:

„Prostředky reflexního řízení jsou lest a maskování, předvádění síly, zvýšení stupně pohotovosti vojsk nebo jejich přesun do „krizových“ regionů, vysílání dezinformací, šíření panických zvěstí a nálad, imitace nepřijatelného chování vojáků, policie nebo bezpečnostních složek, které společnost odsuzuje“.

Západní obdoba „reflexního“ přístupu: známá teorie řízení vnímání (perception management)

Dokumenty Ministerstva obrany USA definují „perception management“ jako kroky zaměřené proti „zahraničnímu obecenstvu“. Což je výrazný rozdíl oproti pojetí jejich ruských kolegů. Kreml ve velkém využívá technik reflexního řízení jak geopoliticky, tak vnitrostátně, kdy působí na vlastní populaci.

Americké stanovisko navíc počítá s tím, že protistrana je rovněž subjektem, zatímco ruští vojáci mluví o její objektovosti. Technologie reflexní kontroly se uplatňují bez ohledu na stav vztahů s dotčenou zemí. Takže i ti, kdo se domnívají, že mají s Ruskem přátelské vztahy, jsou oběťmi zvláštních operací reflexní kontroly.

Když čteme americké autory, můžeme si všimnout, jak „perception management“ kráčí po boku pojmů jako je „strategické komunikace“ nebo „veřejná diplomacie“. Americký přístup tedy počítá s používáním o dost více prvků měkké síly („soft power“) a méně agresivní podvratné činnosti.

Již dlouhá léta zařazuje FBI „řízení vnímání“ mezi osm „klíčových hrozeb“ pro národní bezpečnost vedle terorismu, útoků na významnou infrastrukturu USA nebo špionáže.

Ředitel zpravodajského odboru kybernetického velitelství USA, generál Matteo Martemucci ve své studii píše: „Na taktické úrovní můžeme řízení vnímání chápat jednoduše: jde o vojáka, který dostatečně rozumí kulturním zvyklostem a politickému klimatu, aby si sundal brýle při interakci s místními obyvateli, čímž odporuje myšlence, že američtí vojáci jsou bezduší roboti, od nichž je třeba udržovat odstup“.

Martemucci uvádí tento příklad zapojení médií do reflexního řízení:

„Září 2006, Libanon. Hizballáh vystavuje těla žen a dětí na místě předtím zasaženého vojenského cíle ve snaze ukázat, že izraelská vojenská letadla záměrně mířila na nevinné civilisty. Tuto zprávu přebírají světová média a stávají se takto spolupachateli. Hizballáh dokázal využít médií jako bitevního multiplikátoru, čímž způsobil masové odsouzení izraelských leteckých útoků“.

Britský výzkumník Phillip Taylor do velké míry ztotožňuje „perception management“ s propagandou. Výraz „propaganda“ však má pro mnohé kategoricky negativní konotací, z toho pramení snaha se mu vyhýbat. Taylor přesvědčuje, že termín „propaganda“ je hodnotově neutrální a definuje „postup přesvědčování ve prospěch jeho iniciátora“. Mimochodem Ministerstvo obrany USA podporuje tvrzení o neutralitě, kdy definuje propagandu jako „jakoukoli formu komunikace na podporu národních cílů, jejímž posláním je ovlivňovat myšlenky, emoce, postoje nebo chování tak, aby to přinášelo iniciátorovi prospěch“.

Příležitosti pro reflexní kontrolu se rozšířily rozvojem technologií, zejména sociálních sítí. Naše skupina pro analýzu hybridních hrozeb v rámci Ukrajinského krizového mediálního centra to mohla pozorovat na síti Telegram, kdy ukrajinské politické špičky rozhodovaly na základě dezinformací šířených prostřednictvím telegramových skupin. V období kolem voleb je to obzvlášť aktuální.

Nejaktuálnějšími a nejnebezpečnějšími prvky reflexní kontroly zaměřené proti civilistům však zůstává vyčerpání a demoralizace

V tomto kontextu píše již zmíněný ruský časopis Vojennaja mysl o důležitosti psychologických her. Uvádí se tato definice: „Psychologické hry jsou forma interakce mezi subjekty a objekty řízení (tzn. útočníkem a obětí – pozn. autorky) v situaci, kdy platí zavedená a obecně schvalovaná pravidla“.

Mezi více zmíněnými hrami mě zvlášť zaujaly dvě: hra „zmatek“ a hra „nesmysl“. Obě si kladou za cíl vytvořit chaos skrze permanentní pocit křivdy.

I zde má smysl upozornit, že nejde o citaci z knihy Erika Bernea „Jak si lidé hrají“, ale de facto z příručky pro nejvyšší ruské vojenské špičky.

Ukázek podobného vlivu v nejnovějších ukrajinských dějinách najdeme povícero. Zastavím se jen u dvou, kdy byl ruský scénář rozehrán jako z partesů.

2014. Ukrajina, Ilovajsk

Ruská média masově informují, že se ukrajinské jednotky dostaly do obklíčení. Výraz „kotel“ se z ruských médií dostává do ukrajinských, pak do úst ukrajinských politiků. Celou zemi zachvátí panika. Rodiny a blízcí ukrajinských účastníků dění jim telefonují s výzvou utíkat, opustit pozice a neposlouchat nadřízené. Zmatek v informačním prostoru ukrajinskou stranu vysiluje. Situace se zcela vymyká kontrole, ruská armáda nabídne koridor pro ústup a následně postřílí cca 300 ukrajinských vojáků.

2014. Ukrajina, Novi Sanžary

Místní obyvatelé dostávají dopisy a zprávy údajně od celostátních úřadů, že k nim vezou infikované COVIDem-19 z Číny. Strach z neznámé smrtelné nemoci je dostává do ulic s protesty, kde agresivně házejí kameny po autobusech s evakuovanými osobami. Celý svět vidí záběry s násilnou necivilizovanou reakcí Ukrajinců na lidi, kteří za nic nemůžou. Tyto příspěvky ve velkém šíří ruská média, čímž posilují ruský narativ o Ukrajině jako slabém zaostalém státě, který institucionálně nedokáže zjednat pořádek.

V obou případech nebyly agresivita a pocit totální křivdy mířeny proti nepříteli, ale do vlastních řad. O tomto úkolu podobných operací Rusové také hodně píšou. V obou případech byla ukrajinská společnost přesvědčena, že zdrojem problému je politické a vojenské vedení státu. I když se toto ve skutečnosti také stalo obětí reflexní kontroly jako zbytek společnosti.

Chaosu se dosahuje permanentním informačním tlakem, převahou negativních zpráv a politizací všech sfér života

To podkopává důvěru k institucím a provokuje konflikty ve skupinách. I čím je tento boj fragmentovanější, tím je to pro nepřítele lepší. Obzvlášť snadné je toho dosáhnout v dnešních ukrajinských podmínkách, kde máme jak vnější ruskou agresi, tak vnitřní konfrontaci proruských a proukrajinských sil.

Neustálý boj o spravedlnost na všech frontách vede k pocitu porážky a zoufalství, což následně postupně paralyzuje schopnost odporu. Zde vyhraje ten, kdo správně rozložil síly a nepodlehl další „zradě“. Proto když máme pocit, že vše kolem nás hoří a bortí se, by se každý z nás měl osobně zastavit a zamyslet, kdo může stát v pozadí toho všeho, na úrovni státu pak máme nepřítele zkoumat stejně soustavně, jak to činí on. Je pravda, že Ukrajina nemá dostatek zdrojů pro ofenzivní postup, nicméně s využitím techniky reflexní kontroly docela dokážeme vytvářet pro agresora překvapení na jeho vlastním území.

Čtěte také další příspěvky k tématu na InformNapalmu

• Dobrovolníci zveřejnili rozsáhlou interaktivní databázi ruské agrese
• U voleb v USA zástupcům Parlamentního shromáždění OBSE prezentován materiál k okupaci Krymu (FOTOZPRÁVA)
• Agresivní ruská „soft power“ v Evropě
• Ruské mediální kluby v informační válce proti Bělorusku, Ukrajině, Moldavsku a pobaltským zemím
• Útok zezadu: „Typický Usouski“ a protiukrajinské intriky Kremlu v Polsku (infografika, videografika, anglicky)
• Centrum globalistiky Strategie XXI prezentovalo studii „Putinova hybrese. Nevojenské stránky válek nové generace“
• SurkovLeaks (part 3): rozbor korespondence Surkovova prvního náměstka Inala Ardzinby
• Přestěhovalec z Doněcku vyvinul aplikaci pro Android, která nabourala 2500 telefonů agresora (anglicky)

Šíření nebo převzetí s odkazem na zdroj je vítáno. (Creative Commons — Attribution 4.0 International — CC BY 4.0). Facebooková stránka komunity InformNapalm v češtině: InformNapalm Česko.

InformNapalm nedostává žádnou finanční podporu od vlády jakéhokoli státu ani od dárců. Jedinými přispěvateli financujícími provoz našeho webu jsou jeho dobrovolníci a čtenáři. Zařadit se mezi dobrovolníky můžete i vy, popř. podpořit rozvoj jedinečného dobrovolnického zpravodajského média InformNapalm svými příspěvky prostřednictvím Patreonu.

Překlad: Svatoslav Ščyhol